I.ÚS 3756/14 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Michalcové, zastoupené JUDr. Janem Arnoštem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Poříčí 1071/17, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2014 č. j. 6 As 33/2013-50 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2013 č. j. 11 A 131/2012-38 takto:

Odůvodnění:

I. Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti

1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 2. 2013 č. j. 11 A 131/2012-38 zamítl žalobu stěžovatelky jako žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 11. 6. 2012 č. j MSMT-22149/2012-23, kterým bylo rozhodnuto, že její žádost doručená ministerstvu dne 21. 5. 2012 o přezkoumání výsledku didaktického testu ze zkušebního předmětu Matematika - základní úroveň není důvodná a výsledek didaktického testu se nemění. Didaktický test byl součástí státní maturitní zkoušky, přičemž stěžovatelka jako studentka Střední školy průmyslové, hotelové a zdravotnické v Uherském Hradišti jej úspěšně nesložila v řádném termínu ve školním roce 2010/2011, jakož ani v opravných termínech na podzim 2011 a na jaře 2012. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 9. 2014 č. j. 6 As 33/2013-50 zamítl kasační stížnost proti rozsudku městského soudu ze dne 18. 2. 2013.

2. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2014 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2013, jakož i proti správnímu rozhodnutí ze dne 11. 6. 2012 se stěžovatelka bránila ústavní stížností ze dne 24. 11. 2014, ve které navrhla, aby Ústavní soud zrušil oba rozsudky, jakož i rozhodnutí správního orgánu.

3. Stěžovatelka namítala zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i do práva na vzdělání podle čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 28 Úmluvy o právech dítěte a čl. 13 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Tento zásah spatřovala v tom, že se po celou dobu studia na střední škole připravovala na standardní typ maturitní zkoušky. Teprve na počátku čtvrtého ročníku byla informována o tom, že bude skládat státní maturitní zkoušku, přičemž navíc nebyla dostatečně informována o požadavcích na její složení, a nemohla se na ni proto náležitě připravit. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že způsob hodnocení didaktického testu je obecně nesprávný, neboť je hodnocena správnost výsledku namísto hodnocení postupu k jeho dosažení.

II. Posouzení ústavní stížnosti

4. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

5. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.

6. Ústavní stížností bylo vedle rozhodnutí obecných soudů obou stupňů napadeno rovněž předcházející rozhodnutí správního orgánu ze dne 11. 6. 2012. Přezkumem správního rozhodnutí se Ústavní soud zvlášť nezabýval, neboť k němu jsou primárně povolány soudy ve správním soudnictví; Ústavní soud se proto zaměřil toliko na přezkum napadených rozsudků obecných soudů.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Předmětem přezkumu v projednávané věci je způsob, jakým správní soudy posoudily rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 11. 6. 2012, kterým byla shledána nedůvodnou žádost stěžovatelky o přezkoumání výsledku didaktického testu z matematiky, který byl součástí státní maturitní zkoušky a který stěžovatelka úspěšně nesložila v řádném, jakož ani ve dvou opravných termínech.

9. Ústavní soud konstatuje, že ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Nejvyšší správní soud, jakož i Městský soud v Praze zejména dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III.ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obecné soudy se adekvátně vypořádaly se všemi důkazy, jakož i s tvrzeními účastníků v řízení uplatněnými [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57) nebo ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371)].

10. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně a podrobně odůvodnily, přičemž zejména nemohly zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, pokud akcentovaly, že její žalobní, resp. kasační námitky setrvaly ve zcela obecné rovině. Správní soudy vyšly z toho, že stěžovatelka neuvedla žádnou konkrétní skutečnost, která by dokládala, že se její postavení lišilo od ostatních studentů, kteří skládali státní maturitní zkoušku v daném školním roce, jinými slovy netvrdila žádné konkrétní porušení práv, k němuž mělo dojít právě v jejím individuálním případě. Obecné soudy se obsáhleji zabývaly i tvrzeným zásahem do stěžovatelčina práva na vzdělání, přičemž konstatovaly, že stěžovatelce nebyl upřen přístup ke studiu ani přístup ke státní maturitní zkoušce; odlišily, že součástí práva na vzdělání není právo na úspěšné složení maturitní zkoušky.

11. Nejvyšší správní soud při projednání věci vyčkal vydání usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 19. 8. 2014 č. j. 6 As 68/2012-47 a následně v napadeném rozsudku ze dne 19. 9. 2014 zohlednil i jeho závěry, podle nichž je správní soud "v řízení o žalobě proti rozhodnutí o žádosti o přezkoumání výsledku části maturitní zkoušky konané formou didaktického testu podle § 82 odst. 3 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, povinen přezkoumat toto rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, a to i z hlediska věcné správnosti hodnocení testových otázek a úloh". V rozsudku ze dne 19. 9. 2014 konstatoval, že i rozšířený senát podmínil obsahový přezkum uplatněním konkrétních námitek proti věcné správnosti hodnocení testových otázek a úloh, přičemž však stěžovatelka žádné takové konkrétní námitky nevznesla.

III. Závěr

12. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015


Ludvík David, v. r.
předseda senátu