IV.ÚS 322/15 #1

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Pavla Rychetského a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Romana Štixe, právně zastoupeného advokátem JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, Slovanská třída 136, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2014 sp. zn. 4 Afs 153/2014, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. 30 Af 53/2012, rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. 7394/12-1300-401171 a platebnímu výměru Finančního úřadu v Přešticích ze dne 13. 6. 2012 sp. zn. 43034/12/142970402394, takto:

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 2. 2. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí orgánů státní moci.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel nakoupil zboží od českého subjektu, který je registrován k DPH v České republice, zboží fyzicky převzal na území ČR a následně dodal na území Slovenské republiky. Za tím účelem uzavřel kupní smlouvu na dodávku katod se společností Bionel s. r. o. Tato společnost mu zboží dodala na dohodnuté místo, tj. do Břeclavi, a to prostřednictvím dopravce vybraného společností Bionel s. r. o. Stěžovatel jako podnikatel zboží převzal a zaplatil, včetně daně z přidané hodnoty. Stejné zboží pak předal společnosti MH - Metal, s. r. o. Stěžovatel tak zakoupil zboží na území ČR s tím, že jej vyveze na Slovensko. Vše je doloženo řádnými fakturami, platbami, vážními lístky dokonce i s fotodokumentací. Předmětné orgány nikdy nesporovaly existenci samotného zboží, ani to, že by bylo exportováno na Slovensko.

V přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 2011 uplatnil žalobce nadměrný odpočet ve výši 1.074.783,- Kč. Finanční úřad v Přešticích vyzval stěžovatele k odstranění pochybností o správnosti, průkaznosti a úplnosti údajů o přijatých a uskutečněných zdanitelných plněních ve vztahu k těmto daňovým dokladům: přijatá faktura ev. č. 200111008 od dodavatele Bionel s. r. o. a vydaná faktura č. 2011149 pro odběratele MH-METAL, s. r. o. O průběhu postupu k odstranění pochybností sepsal správce daně dne 14. 5. 2012 úřední záznam, s nímž byl stěžovatel seznámen.

Platebním výměrem ze dne 13. 6. 2012 č. j. 43034/12/142970402394, správce daně vyměřil stěžovateli na základě výsledku postupu k odstranění pochybností na dani z přidané hodnoty za srpen 2011 nadměrný odpočet ve výši 334.062,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal, ovšem finanční ředitelství jeho odvolání zamítlo a rozhodnutí finančního úřadu potvrdilo.

Stěžovatel se uvedenému postupu správce daně bránil správní žalobou, kterou však Krajský soud v Plzni zamítl. Následně podaná kasační stížnost byla Nejvyšším správním soudem rovněž zamítnuta.

V předmětné ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje na procesní pochybení, které vzniklo tím, že správce daně ponechal písemnosti obsažené ve vyhledávací části spisu a nepřevedl je v souladu s § 65 odst. 2 daňového řádu do veřejné části spisu. Přestože byly daňovému subjektu předány některé dokumenty z vyhledávací části, jsou pro daňový subjekt zcela bezvýznamné, neboť zásadní údaje byly začerněny, v této podobě tedy neobsahovaly žádné relevantní informace. Stěžovatel na toto pochybení upozornil sice již ve správní žalobě, nicméně Krajský soud v Plzni uzavřel, že tato námitka je nekonkrétní a proto se jí nemohl věcně zabývat. V podané kasační stížnosti stěžovatel mimo jiné uvedl, že nemá možnost konkretizovat vznesenou námitku, neboť nemá potřebné dokumenty a tudíž neví, jaké skutečnosti mu byly zamlčeny. K uvedenému stěžovatel uvádí, že ponechání písemností jen ve vyhledávací části spisu by mohlo mít vliv na jeho procesněprávní i hmotněprávní postavení, neboť správní orgán rozhodoval na základě důkazů, které nebyly poskytnuty druhé straně. Stěžovatel zpochybňuje mínění krajského soudu, který má za to, že písemnosti ponechané ve vyhledávací části nemohly mít za následek nezákonné rozhodnutí. Nejvyšší správní soud pak k uvedenému uzavřel, že stěžovatel blíže neoznačil, o jaké listiny se mělo jednat a zda toto tvrzené pochybení mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí finančního ředitelství. Nejvyšší správní soud konstatoval, že uvedená námitka byla nekonkrétní a stěžovatel ji neupřesnil ani v průběhu soudního řízení.

Stěžovatel má za to, že se obecné soudy ve svých rozhodnutích nezabývaly všemi námitkami stěžovatele. Nejvyšší správní soud například zcela přešel, jakým způsobem má stěžovatel konkrétně upřesnit uvedené procesní pochybení, když nemá potřebné dokumenty. Nejvyšší správní soud na uvedené reagoval pouze strohým konstatováním, že předmětná námitka nebyla konkrétní. Nevzal přitom v potaz, že konkretizace není v tomto případě možná, neboť bez potřebných dokumentů, tedy není ve stěžovatelových silách věc konkretizovat.

V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že bylo prokázáno, že dodavatel zboží, firma Bionel s. r. o. deklarovala dodání zboží do ČR, zároveň s povinností odvodu DPH na výstupu řádným daňovým dokladem. Tímto důkazem se správní ani soudní orgány nezabývaly a tento fakt ve svém rozhodování nezohlednily. Právě z tohoto důkazu jednoznačně vyplývá, že DPH měla hradit firma Bionel s. r. o., dovozce zboží. Tato skutečnost má podle stěžovatele zásadní vliv na přiznání nároku na odpočet DPH z titulu nákupu zboží od společnosti Bionel s. r. o.

Stěžovatel se neúčastnil daňového podvodu, jednal v dobré víře a přijal dostatečná opatření bránící vzniku daňového podvodu, kdy vše dokládá fakturami, platbami, vážními lístky i fotodokumentací. Obecné soudy nezohlednily stěžovatelovu námitku, že firma Bionel s. r. o. deklarovala zboží v ČR, zároveň s povinností odvodu DPH na výstupu řádným daňovým dokladem. Jak správní, tak i soudní orgány vycházejí ve svých rozhodnutích z nepřímých důkazů, které označují jako nepřímá zjištění, na nich byly založeny jejich závěry. Stěžovatel dále nesouhlasí s tvrzením Nejvyššího správního soudu, že jeho verze neobstála ve světle pochybností a zjištění správních orgánů. Tato nepřímá zjištění, resp. pochybnosti, nemohl stěžovatel nijak ovlivnit ani při vynaložení veškerého svého úsilí, které je možné po něm spravedlivě požadovat, jelikož se jedná o situace, které s ním vůbec nesouvisí a jde o věci, které mohou napravit fyzické a právnické osoby od něj odlišné.

Z výše vyložených důvodů má stěžovatel za to, že v jeho případě došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.

Ústavní soud konstatuje, že obdobnou ústavní stížností téhož stěžovatele se v minulosti již zabýval pod sp. zn. I. ÚS 4030/14 a IV. ÚS 1196/15. Obdobně jako v již projednané věci je právní argumentace stěžovatele založena na tom, že stěžovatel jak ve správním, tak i v soudním řízení předložil dostatek důkazů vypovídajících o realizaci zdanitelného plnění a svém nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Druhá argumentační linie pak obdobně jako ve věci sp. zn. I. ÚS 4030/14 zdůrazňuje procesní pochybení v daňovém řízení a jeho vliv na zákonnost ústavní stížností napadených rozhodnutí. Čtvrtý senát Ústavního soudu nespatřuje důvod, pro který by se měl od svých právních závěrů, nastíněných ve výše uvedené věci, jakkoli odchýlit.

Ústavní soud se v minulosti již opakovaně zabýval rozložením důkazní povinnosti v daňovém řízení a významem formálně bezvadných daňových dokladů, přičemž dospěl k závěru, že prokazování nároku na odpočet daně je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění skutečně došlo tak, jak je v dokladech prezentováno (např. nález sp. zn. IV. ÚS 402/99 či usnesení sp. zn. III. ÚS 365/04). V daňovém řízení nese důkazní břemeno daňový subjekt, který má jednak povinnost sám daň přiznat a též povinnost toto své tvrzení doložit (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 38/95). Daňovému subjektu však musí být dána možnost, aby tuto svou důkazní povinnost vůbec mohl splnit (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2095/07).

V projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že správní soudy vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu v otázce nároku na odpočet daně z přidané hodnoty a prokázání přijetí zdanitelného plnění. Namítá-li stěžovatel, že nárok na odpočet daně prokázal bezvadnými doklady, lze jen uvést, že napadené rozhodnutí formální správnost dokladů nezpochybňují. Jsou založena na pochybnostech o souladu těchto dokladů se skutečností, resp. tím, že k realizaci plnění došlo v tuzemsku - z potvrzení celní správy vyplývá, že nedisponuje záznamem o dovozu zboží realizovaném společností Bionel s. r. o. v předmětném období a o propuštění zboží v ČR do režimu tvrzeného stěžovatelem. Správní orgány přednesly řadu důkazů zpochybňujících provedení sporného plnění. Ve své podstatě byla zpochybněna jak činnost společnosti, od níž mělo být zboží zakoupeno, tak i společnosti, jíž mělo být zboží následně prodáno. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat do činnosti správních orgánů a správních soudů, a tedy ani hodnotit jejich hodnocení důkazů, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády. Podle náhledu Ústavního soudu se obecné soudy při svém rozhodování dostatečně vypořádaly se skutkovými zjištěními a otázkou prokázání vzniku nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Jejich závěry přitom nemají excesivní povahu.

Ústavně významné pochybení Ústavní soud neshledal ani ve vztahu k druhé z námitek stěžovatele. Procesními vadami, které měly spočívat v nesprávném nakládání s listinami ve vyhledávací části správního spisu, se zabývaly již obecné soudy. Nejvyšší správní soud k tomu uzavřel, že stěžovatel blíže neoznačil listiny, které mu nebyly správním orgánem zpřístupněny. Toto pak stěžovatel blíže nerozvádí ani v předmětné ústavní stížnosti a setrvává na svých obecných tvrzeních. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí poukázal též na skutečnost, že stěžovatel předmětnou výtku neformuloval jako žalobní bod, jímž je správní soud povinen se zabývat.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2015


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu