I.ÚS 1567/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci stěžovatelky Sokolovská bytová, spol. s r. o., se sídlem Komenského 77, Sokolov, právně zastoupené JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem Jiráskova 2, Karlovy Vary, proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 17. 4. 2015 č. j. 29 EXE 3288/2013-17 a příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 22. 12. 2014 č. j. 099 EX 9540/14-11, spojené s návrhem na zrušení § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v její exekuční věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jejího základního práva na rovnost účastníků v řízení, zaručeného Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"); současně navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené ustanovení právního předpisu - advokátního tarifu.

2. Napadeným příkazem k úhradě nákladů exekuce bylo rozhodnuto, že povinný je stěžovatelce (oprávněné) povinen nahradit náklady exekuce ve výši 484 Kč. Soudní exekutor vycházel z ustanovení §14b odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého ve věcech výkonu rozhodnutí, je-li vymáháno peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč, činí pro účely stanovení náhrady nákladů řízení sazba odměny za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a za sepsání návrhu na zahájení řízení 100 Kč za každý z těchto úkonů. Rovněž ústavní stížností napadeným usnesením Okresní soud v Sokolově námitky stěžovatelky proti tomuto příkazu zamítl; ztotožnil se s argumentací soudního exekutora a potvrdil, že aplikoval správné ustanovení právního předpisu, a správně je i vyložil.

3. V ústavní stížnosti stěžovatelka s odkazy na čl. 37 odst. 3 Listiny a ustanovení § 18 odst. 1 o. s. ř. namítá, že napadená rozhodnutí porušují tam zakotvený princip rovnosti účastníků občanskoprávního řízení a ignorují rovněž ustanovení § 270 odst. 3 o. s. ř., podle kterého má oprávněný nárok na náhradu všech účelných nákladů výkonu rozhodnutí. Připomíná též, že v případě náhrady nákladů povinného by advokátní odměna byla výrazně vyšší a dovozuje i další "nesystémovosti" aplikované právní úpravy; podle jeho názoru by obecný soud účelnost vynaložených nákladů měl posuzovat na základě své vlastní úvahy, a nikoliv "direktivně" stanoveným podzákonným právním předpisem, který je nadto ústavně nekonformní.

4. Ústavní soud pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno (i v jiné věci), a z něj vycházející ústavní stížnost, resp. námitky tam vznesené, v ústavněprávní rovině neobstály.

5. Zde je třeba poukázat na skutečnost, že nyní projednávaná ústavní stížnost se v rozhodném smyslu podobá ústavním stížnostem vedeným pod sp. zn. III. ÚS 1267/15, III. ÚS 1417/15, I. ÚS 1537/15 a I. ÚS 1562/15, které Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.

6. V těchto rozhodnutích Ústavní soud vyložil, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení obecně postupuje velmi zdrženlivě, a zároveň konstatoval, že námitky uplatněné stěžovatelem neoznačují natolik závažný exces v rozhodování obecných soudů, aby musel zasáhnout.

7. Současně i v dané věci, stejně jako ve výše označených, jde o peněžně nízkou částku, která ji identifikuje jako tzv. věc bagatelní, což ústavní stížnost posouvá do roviny, v níž je vyžadován zvláště závažný zásah do právního postavení stěžovatele, aby bylo možno dovodit porušení jeho základních práv a svobod, a tím byl rovněž otevřen prostor pro ingerenci Ústavního soudu. O takovou situaci se v případě stěžovatelky, shodně jako ve věcech shora uvedených, nejedná. V podrobnostech lze na tato rozhodnutí odkázat.

8. S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Současně musel být odmítnut i návrh na zrušení napadeného ustanovení, neboť se jedná o návrh akcesorický, jež sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) téhož zákona].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2015


Ludvík David, v. r.
předseda senátu