III.ÚS 3040/14 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského v řízení o ústavní stížnosti JUDr. Miroslava Jansty, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Praha 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2014 č. j. 8 Afs 28/2013-44, takto:

Odůvodnění:

I.

1. Včas podanou a z hlediska zákonem stanovených formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 9. 2014, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu namítaného porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2014 č. j. 8 Afs 28/2013-44 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 3. 2013 č. j. 45 Af 15/2012-29, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze (dále jen "finanční ředitelství") ze dne 3. 5. 2012 č. j. 2150/12-1100-202289. Posledně uvedeným rozhodnutím byl potvrzen platební výměr příslušného finančního úřadu, kterým byla stěžovateli vyměřena daň za zdaňovací období 2010 ve výši, jež činila o 3 000 Kč méně, než uváděl v řádném daňovém přiznání. Tím mu finanční úřad neumožnil uplatnit část hodnoty pohledávek z roku 2005 a zásob na základě § 23 odst. 8 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů, a to z toho důvodu, že nevedl daňovou evidenci ve smyslu § 7b uvedeného zákona.

3. Již v řízení o správní žalobě stěžovatel namítal, že mu finanční ředitelství nezaslalo tzv. předkládací zprávu, tj. stanovisko finančního úřadu k jeho odvolání (ve smyslu § 113 odst. 3 daňového řádu), ačkoliv o to v rámci svého odvolání požádal. Krajský soud v tomto postupu sice spatřoval vadu řízení, měl však za to, že tato vada nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Z jeho rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl podrobně informován o výsledku postupu k odstranění pochybností a měl k dispozici rovněž soupis obsahu správního spisu. Stanovisko finančního úřadu tak nemohlo obsahovat a ani neobsahovalo jiné údaje a úvahy než ty, které byly součástí správního spisu. Po věcné stránce se v daňovém řízení řešil problém související zejména se zdaňovacím obdobím roku 2005, a ve vztahu k němu měl být stěžovatel dobře obeznámen se setrvalým názorem správce daně.

4. Uvedené závěry zpochybnil stěžovatel ve své kasační stížnosti z důvodu jejich rozpornosti. Nesouhlasil především se závěrem, že byl dobře obeznámen se setrvalým názorem správce daně, neboť předkládací zpráva mu je odepírána trvale ve všech případech, kdy zvýšil základ daně o část pohledávek z roku 2005. S jeho námitkou se nicméně neztotožnil Nejvyšší správní soud. Ve svém rozsudku uvedl, že finanční úřad sdělením ze dne 7. 12. 2011 odpověděl na žádost stěžovatele, že "právo na vydání kopie z daňového spisu má daňový subjekt pouze při nahlížení do spisů", a zaslal mu seznam obsahu spisu. Zároveň dodal, že stěžovateli nebude odepřena možnost nahlédnout do spisu a případně pořídit kopii požadované písemnosti. S ohledem na dobu, kdy bylo vydáno rozhodnutí finančního ředitelství, tak měl stěžovatel pět měsíců od uvedeného sdělení finančního úřadu na to, aby možnosti nahlédnout do spisu využil, což neučinil.

5. Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatel měl právo na nahlížení do spisu podle § 66 a § 67 daňového řádu. Na tomto právu přitom nebyl nijak zkrácen. Pokud by předmětné stanovisko splňovalo podmínky podle § 66 odst. 3 daňového řádu, pak jeho nezasláním došlo k porušení zásad dobré správy, mezi něž patří např. šetření práv a právem chráněných zájmů osob zúčastněných na správě daní, požadavek na spolupráci osob zúčastněných na správě daní a správce daně či požadavek vycházení osobám zúčastněným na správě daní vstříc tam, kde je to možné (§ 5 odst. 3 a § 6 odst. 2 a 4 daňového řádu). Za situace, kdy stěžovateli nebylo odepřeno právo na nahlížení do spisu, však toto porušení principů dobré správy nevedlo k nezákonnosti rozhodnutí žalovaného.

II.

6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že předmětem kasačního přezkumu učinil pouze otázku, zda byl nebo nebyl obeznámen s právním názorem správce daně obsaženým ve stanovisku k odvolání. Nejvyšší správní soud podle jeho názoru popřel názor krajského soudu, podle něhož má správní orgán povinnost bez dalšího zasílat stanovisko k odvolání. Místo toho přijal názor, že daňové orgány jsou povinny stanovisko k odvolání zaslat, ale jen za předpokladu, že se před tím stěžovatel fyzicky dostaví k daňovému orgánu a nahlédne do spisu. Zároveň měl tento soud vykročit mimo meze kasačního přezkumu, jak byly vymezeny v kasační stížnosti, což je již samo o sobě porušením § 109 odst. 3 soudního řádu správního. Stěžovatel se proto nemohl vyjádřit k otázce povinnosti správního orgánu zasílat stanovisko k odvolání, na které bylo postaveno zamítnutí kasační stížnosti. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud jej před svým rozhodnutím neseznámil se svým odlišným právním názorem a neumožnil mu vyjádřit se k němu, je třeba napadený rozsudek považovat za překvapivé rozhodnutí, jímž bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

III.

7. Po seznámení se s ústavní stížností a přiloženými rozhodnutími dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jeho úlohou naopak není nahrazovat roli obecných soudů při výkladu a aplikaci podústavních hmotněprávních či procesněprávních předpisů. Sám totiž ve vztahu k nim není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

9. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci nedošlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V dané věci dospěly správní soudy k závěru, že ani případné pochybení správních orgánů, spočívající v nezaslání předmětného stanoviska, nemohlo způsobit nezákonnost jejich rozhodnutí. Krajský soud sice považoval nezaslání předmětného stanoviska za vadu, poukázal však na to, že stěžovatel byl se stanoviskem finančního úřadu obeznámen z předchozích řízení. Poté, co tento závěr stěžovatel zpochybnil kasační stížností, se již ale Nejvyšší správní soud nezabýval otázkou, zda k tomuto obeznámení skutečně došlo. Důvodem byla skutečnost, že její zodpovězení nepovažoval za podstatné pro posouzení zákonnosti rozsudku krajského soudu. V tomto ohledu totiž učinil (v některých aspektech) odlišný výklad příslušných ustanovení daňového řádu, přičemž za podstatné považoval to, že stěžovateli nebylo odepřeno právo nahlédnout do spisu; toto právo pouze nebylo využito. Těmito závěry ovšem reagoval právě na stěžovatelem uplatněnou kasační námitku. V dané věci tak podle názoru Ústavního soudu zjevně nedošlo k překročení kasačního přezkumu, jak jej vymezuje § 109 odst. 3 soudního řádu správního.

10. Námitku překvapivosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a nemožnosti na jeho argumentaci reagovat považuje Ústavní soud za účelovou. Stěžovatel totiž předmětnou argumentaci ani v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje či nenastiňuje případnou obranu vůči ní, byť k tomu měl prostor. Především by však ani požadovaná kasace napadeného rozhodnutí nebyla s to otevřít cestu k tomu, aby bylo ze strany správních soudů o jeho žalobě meritorně rozhodnuto jinak. Závěry obecných soudů týkající se výše stěžovatelovy daňové povinnosti byly v obdobných věcech Ústavním soudem opakovaně shledány ústavně konformními (srov. usnesení ze dne 1. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2555/14, usnesení ze dne 22. 4. 2014 II. ÚS 2799/13, atd.) a stěžovatel ostatně jejich správnost v ústavní stížnosti ani nerozporuje. Za těchto okolností by ani eventuální nesprávnost procesního postupu uvedeného soudu nemohla mít přesah do roviny hmotných individuálních práv stěžovatele a opodstatnit tak kasační zásah Ústavního soudu.

11. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost.

12. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že plná moc k zastupování stěžovatele, jež byla připojena k ústavní stížnosti, byla vystavena ještě před vydáním napadeného rozhodnutí, kterým mělo dojít k tvrzenému zásahu do základního práva, a tudíž není v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 403/01 ze dne 22. 10. 2001 (U 39/24 SbNU 557)]. Ústavní soud již ale stěžovatele k odstranění této vady nevyzýval, neboť ani případné vyhovění tomuto požadavku by nemohlo nic změnit na výsledku tohoto řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015


Jan Musil v. r.
předseda senátu