II.ÚS 3625/14 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Zemánka a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. et Ing. Jiřího Mosteckého, zastoupeného Mgr. Janem Úlehlou, advokátem, se sídlem Krajinská 224/37, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2014, č. j. 4 As 127/2014-39, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Jihočeského kraje jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 11. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vychází z § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu a domáhal se jeho zrušení. K věci uvedl, že Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelem podanou kasační stížnost proti předcházejícímu rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2014 č. j. 10A 33/2013-75, čímž měla být podle stěžovatele porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody, zakotvená v čl. 36 a 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje (dále jen "krajský úřad") ze dne 27. 2. 2013 č. j. KUJCK 9177/2013/ODSH bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Tábor (dále jen "správní orgán prvního stupně") ze dne 27. 6. 2012 č. j. METAB 30247/2012/ODSA/Val a odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byly podle § 123f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen "zákon o silničním provozu"), zamítnuty námitky stěžovatele proti záznamu 12 bodů v bodovém hodnocení, zapsaných do evidenční karty stěžovatele jako řidiče, a záznam bodů byl potvrzen. V odůvodnění rozhodnutí krajský úřad neshledal důvodnou námitku stěžovatele, že ke dni 20. 1. 2012 mu měly být odečteny 4 body z konta bodového hodnocení. Podle Krajského úřadu stěžovatel spáchal dne 20. 1. 2011 přestupek spočívající v tom, že překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/h, a následně dne 20. 1. 2012 spáchal další přestupek, když při jízdě držel telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení. Poukázal na ustanovení § 123e odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu a § 40 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), a dospěl k závěru, že lhůta, na jejímž základě mohlo dojít k odpočtu bodů, uplynula dne 20. 1. 2012 teprve ve 24:00 hodin, a stěžovatel tak podmínky pro odečtení bodů nesplnil. Krajský úřad se neztotožnil ani s dalšími odvolacími námitkami stěžovatele, konkrétně aby mu byl odečten 1 bod za přestupek spáchaný dne 19. 2. 2010, který nadále nepodléhá bodovému hodnocení. Konstatoval, že záznam bodů se provádí ke dni uložení pokuty za přestupek a podle tehdy účinné právní úpravy. Stejně tak odmítl odečíst 2 body zaznamenané za přestupek ze dne 13. 10. 2010, neboť žalobce řádně projevil souhlas s projednáním přestupku v blokovém řízení a předmětný pokutový blok obsahuje veškeré zákonné náležitosti.

3. Proti rozhodnutí krajského úřadu se stěžovatel bránil žalobou ze dne 10. 4. 2013, ve které navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a současně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Namítal, že podmínky pro odečtení 4 bodů podle § 123e odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu splnil dne 20. 1. 2012 již v 00:00 hodin. Zákon je podle něj třeba interpretovat tak, že uplynutí lhůty znamenalo vznik oprávnění, nikoli povinnosti stěžovatele, a lhůta tak uplynula již prvním okamžikem daného dne; na daný případ nelze aplikovat ustanovení správního řádu o běhu lhůt. Pokud tedy stěžovatel spáchal přestupek dne 20. 1. 2011 a dále dne 20. 1. 2012 spáchal další přestupek, stalo se tak až po odpočtu 4 bodů z jeho karty řidiče. Mimoto stěžovatel setrval na svých odvolacích námitkách, podle nichž mu měl být odečten další 1 bod za přestupek ze dne 19. 2. 2010, neboť za tento přestupek nebylo ke dni vydání napadeného rozhodnutí již možno zaznamenat body, přičemž měla být aplikována právní úprava pro pachatele příznivější. Rovněž měly být odečteny 2 body za přestupek ze dne 13. 10. 2010, neboť předmětný pokutový blok není způsobilým podkladem pro záznam bodů.

4. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 29. 10. 2013 č. j. 10 A 33/2013 - 42, zrušil rozhodnutí krajského úřadu, jakož i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, neboť přisvědčil argumentaci stěžovatele, že lhůta (doba) 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců, po jejímž uplynutí správní orgán odečte 4 body z bodového hodnocení řidiče, zapsané v jeho evidenční kartě, uplynula dne 20. 1. 2012 v 00:00 hod., tedy již na počátku tohoto dne, a současně uložil krajskému úřadu povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Ke kasační stížnosti žalovaného byl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2014, č. j. 4 As 151/2013 - 25, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

5. Krajský soud proto ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 26. 5. 2014 č. j. 10 A 33/2013 - 75, kterým žalobu jako nedůvodnou zamítl a jímž nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění odkázal na zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2014, podle něhož plynutí doby podle § 123e odst. 1 zákona o silničním provozu je odvozeno od vydání pravomocného správního rozhodnutí, které končí uplynutím celého posledního dne. Přestupky spáchané žalobcem dne 20. 1. 2011 a 20. 1. 2012 byly do registru řidičů zapsány v souladu se zákonem o silničním provozu, přičemž nebyly splněny podmínky pro odečet bodů, jak namítal stěžovatel, neboť doba 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců uplynula teprve posledním okamžikem dne, který se svým označením shodoval se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že mu neměl být zapsán jeden bod za přestupkové jednání, kterého se dopustil dne 19. 2. 2010, neboť podle čl. II odst. 1 zákona č. 133/2011 Sb., se při zaznamenávání bodů do bodového hodnocení za jednání spáchaná porušením vybraných povinností stanovených předpisy o provozu na pozemních komunikacích řidičem motorového vozidla před účinností tohoto zákona postupuje podle původní právní úpravy. K záznamu bodů za přestupek spáchaný dne 19. 2. 2010 došlo za účinnosti předchozí právní úpravy, tudíž pozdější novelizace v souladu s jejími přechodnými ustanoveními nemohla mít na tento záznam vliv. Odkaz stěžovatele na analogii správního trestání řidiče a trestního postihu pachatele trestného činu není případný, protože řízení o záznamu bodů do registru řidičů je samostatným řízením, jehož předmětem je zkoumání toho, zda byly záznamy bodů v registru řidičů provedeny v souladu se zákonem. K údajně nedostatečnému pokutovému bloku ze dne 13. 10. 2010 soud popsal, že z jeho obsahu vyplývá, že se stěžovatel dne 13. 10. 2010 dopustil v 19:20 v Českém Krumlově přestupku dle ustanovení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu; na bloku je dále uvedeno jméno a příjmení stěžovatele, jeho datum narození, adresa bydliště a číslo občanského průkazu. Vysvětlil, že stěžovatel měl možnost ohledně přestupku spáchaného dne 13. 10. 2010 vést správní řízení, tudíž v dané situaci nemůže skutkové okolnosti tohoto jednání zpětně rozporovat. Pokud nyní zpochybňuje náležitosti blokové pokuty, neodpovídá takový postup povaze blokového řízení, neboť svým souhlasem se vzdal možnosti následného zpochybnění obsahových náležitostí blokové pokuty v řízení před správními orgány. Soud dále odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které není obnova řízení ve věci rozhodnuté v blokovém řízení možná.

6. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2014 č. j. 10 A 33/2013 - 75 se stěžovatel bránil kasační stížností, podanou z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení; dále navrhoval, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek. Namítal, že setrvává na své argumentaci ohledně běhu 12 měsíční doby a jejího marného uplynutí, měly mu proto být ke dni 20. 1. 2012 odečteny 4 body. Za přestupek spáchaný dne 19. 2. 2010 mu podle jeho názoru neměl být zapsán žádný bod do registru bodového hodnocení, protože uvedený přestupek nyní není v seznamu přestupků, za které se bod vyznačuje. Vzhledem k tomu, že se při naplnění počtu dvanácti bodů fakticky podle stěžovatele jedná o správní trestání řidiče, musí se toto trestání řídit stejnými pravidly jako trestní postih pachatele trestného činu, tudíž by se mělo postupovat podle pozdějšího zákona, který je pro stěžovatele (pachatele) výhodnější. V neposlední řadě nesouhlasil s tím, že mu byly zaznamenány body za přestupkové jednání projednávané blokově dne 13. 10. 2010, přičemž poukazoval na to, že se nedomáhá přezkumu skutku samotného nebo jeho právní kvalifikace, ale posouzení toho, zda podkladem pro záznam bodů bylo pravomocné rozhodnutí mající zákonné náležitosti. Vyslovil přesvědčení, že pokud na vyplněném pokutovém bloku chybějí jeho zákonem vyžadované obsahové náležitosti v podobě náležitého skutkového popisu přestupkového jednání, pak takovýto pokutový blok nemůže splňovat zákonem stanovené náležitosti a uložená pokuta je nepřezkoumatelná, tudíž nemůže představovat podklad pro záznam bodů v registru řidičů. Z vyplněného pokutového bloku totiž není zřejmé, co mělo být s přestupcem projednáváno. Stěžovatel dále poukazoval na to, že chybí vymezení místa spáchání přestupku, nejvyšší povolené rychlosti v místě měření a naměřené rychlosti. Určení místa spáchání obcí Český Krumlov je zcela nedostačující. Ze změti čísel a písmen tak nelze zjistit, čeho se stěžovatel dopustil.

7. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku mimo jiné cituje své rozhodnutí o předchozí kasační stížnosti žalovaného ze dne 14. 3. 2014, č. j. As 153/2013 - 25: "Nejvyšší správní soud v návaznosti na závěry citovaného judikátu konstatuje, že obdobně, jako se soudními rozhodnutími a jejich účinky, je třeba nakládat rovněž s rozhodnutími správních orgánů, v daném případě s rozhodnutím vydaným v blokovém řízení, na jehož základě byly žalobci zaznamenány body do registru řidičů. Stejně jako v případě rozhodnutí soudu je i nabytí či pozbytí hmotného práva či povinnosti na základě správního rozhodnutí třeba chápat jako právní skutečnost, odvozenou od veřejnoprávního aktu. V daném případě byly na základě pravomocného pokutového bloku ze dne 20. 1. 2011 zaznamenány body do evidenční karty žalobce v registru řidičů. Rozhodnutí vydané v blokovém řízení je tak třeba vnímat jako právní skutečnost, a stejně je třeba přistupovat i k uplynutí doby, která se počítá od jeho vydání. Vzhledem k tomu, že v případě vydání pravomocného správního rozhodnutí a uplynutí doby počítané od jeho vydání se jedná o právní skutečnosti, nelze následky těchto právních skutečností, v daném případě odpočet bodů z bodového hodnocení řidiče, pojímat jako nabytí práva ve smyslu občanského práva hmotného, jak učinil krajský soud v napadeném rozsudku. Krajský soud proto rovněž pochybil, pokud na nyní projednávanou věc aplikoval závěry nauky občanského práva, podle nichž jde-li o nabytí práva, tohoto se nabývá již počátkem dne, na který je vázáno (tedy půlnocí mezi tímto dnem a dnem, který mu předcházel), a jde-li naopak o pozbytí práva, resp. nepříznivé právní následky spojené s plynutím času, tyto nastávají až uplynutím celého posledního dne (půlnocí posledního dne). (...) Uplynutí doby vymezené v § 123e odst. 1 zákona o silničním provozu, jako právní skutečnost odvozenou od vydání pravomocného správního rozhodnutí (uložení pokuty v blokovém řízení), je proto třeba podřídit základnímu pravidlu pro počítání času v rovině hmotného práva, jak je zakotveno v § 122 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964, resp. s účinností od 1. 1. 2014 v § 605 odst. 2 nového občanského zákoníku, příp. ve spojení s § 601 odst. 1 věta první za středníkem téhož zákona. Doba, která je vázána na vydání pravomocného správního rozhodnutí a zákonem určena podle měsíců, proto končí dne, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná, a to teprve uplynutím celého dne, tedy jeho posledním okamžikem. Lze proto uzavřít, že v nyní projednávané věci došlo k uložení pokuty v blokovém řízení jako skutečnosti určující počátek doby dne 20. 1. 2012, a doba 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců tak skončila uplynutím posledního okamžiku dne, který se svým označením s tímto dnem shoduje, tedy dne 20. 1. 2012 ve 24:00 hodin."

8. V případě požadavku stěžovatele na odečtení 1 bodu za přestupkové jednání, jehož se měl dopustit 19. 2. 2010, protože uvedený přestupek již ke dni projednávání kasační stížnosti nebyl v seznamu přestupků, za něž se body udělují, Nejvyšší správní soud uvedl, že nemůže stěžovateli vyhovět, neboť v řízení o jednotlivých přestupcích proti bezpečnosti silničního provozu je projednáváno, zda se stal skutek definovaný zákonem o přestupcích (zákon ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o přestupcích"), či v jiném právním předpisu, jako přestupek a zda byl řidič obviněný z jeho spáchání jeho pachatelem, případně další okolnosti související s naplněním skutkové podstaty přestupku (zavinění atd.). V takovém řízení je na místě použít zásadu přípustnosti aplikace pravé retroaktivity in favorem, tj. aplikace pozdější právní úpravy, je-li to pro pachatele protiprávního jednání příznivější - srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 - 27. Nicméně v řízení o námitkách proti provedení záznamu bodů v registru řidičů je předmětem řízení posouzení, zda byly záznamy bodů v registru řidičů provedeny v souladu se zákonem, tj. zda podkladem pro záznam bylo pravomocné rozhodnutí, zda počet zaznamenaných bodů odpovídá spáchanému přestupku, atd. Argumentace dovolávající se čl. 40 odst. 6 Listiny proto není na místě. Příslušná právní úprava přitom výslovně stanoví, že za jednání spáchaná porušením vybraných povinností stanovených předpisy o provozu na pozemních komunikacích řidičem motorového vozidla před účinností zákona č. 133/2011 Sb., se při záznamu bodů postupuje podle dosavadní právní úpravy - srov. čl. II bod 1 zákona č. 133/2011 Sb. Krajský úřad proto postupoval správně, pokud stěžovateli neodečetl body za přestupek, kterého se dopustil dne 19. 2. 2010.

9. Co se týče posledního okruhu námitek stěžovatele ohledně formálních nedostatků pokutového bloku, Nejvyšší správní soud vyjádřil názor, že ne vždy je následkem formálních či obsahových nedostatků pokutového bloku jeho nezpůsobilost být podkladem pro zápis bodů do registru, neboť je v každém jednotlivém případě třeba posoudit dopad takových pochybení na způsobilost pokutového bloku být podkladem pro zápis bodů do registru. Po prozkoumání obsahu blokové pokuty uložené stěžovateli ze dne 13. 10. 2010 série AL/2009 č. L 4255984 shledal Nejvyšší správní soud tuto plně způsobilou být podkladem pro záznam bodů do registru řidičů.

10. Po přezkoumání listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem krajského soudu ani Nejvyššího správního soudu nedošlo.

11. Předně je třeba konstatovat, že stěžovatel svou stížnost zakládá na polemice se způsobem interpretace a aplikace správního řádu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému správního soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů, a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných a správních soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva anebo pokud by došlo k flagrantní ignoranci kogentní normy.

12. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí tři okruhy námitek vůči argumentaci Nejvyššího správního soudu. Za prvé nesouhlasí se stanoviskem Nejvyššího správního soudu, že rozhodnutí vydané v blokovém řízení je třeba chápat jako právní skutečnost a ani následky takových skutečností nelze chápat jako nabytí práva ve smyslu občanského práva hmotného. Takový přístup považuje za formalistický a dle jeho názoru je odečtení bodů jeho právem, tudíž lhůta měla uplynout dne 20. 1. 2012 již v 0:00 hodin. Dále dle jeho názoru neexistuje v právním řádu žádné ustanovení, které by stanovilo, že přesný okamžik uplynutí lhůty nastal až ve 24:00 hodin.

13. S takovým tvrzením Ústavní soud v posuzovaném případě nemůže zásadně souhlasit a ztotožňuje se v této otázce s názorem Nejvyššího správního soudu. Je třeba podotknout, že v tomto konkrétním případě se nejedná o otázku řešenou normami a odvětvovými principy občanského práva hmotného, nýbrž o zcela konkrétní veřejnoprávní správní akt vydaný podle zvláštního právního předpisu a pro počítání běhu lhůty se tedy bude uplatňovat § 40 odst. 1 písm. a) správního řádu. Dělení právního řádu na právo soukromé a právo veřejné včetně na toto dělení navazujících právních institutů (např. plynutí doby), zakotvené v normativních právních aktech a uplatňované v právní praxi, není součástí ústavního pořádku, nýbrž je stanoveno jen právními předpisy se silou zákona. Ústavní soud je ovšem při své rozhodovací činnosti vázán pouze ústavním pořádkem a zákonem o Ústavním soudu (čl. 88 odst. 2 Ústavy) a v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy mu v zásadě nenáleží vyjadřovat se k právní úpravě nižší právní síly a k rozhodovací praxi obecných a správních soudů, ledaže by v konkrétním případě porušovaly normy a principy ústavního pořádku.

14. Za druhé, stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas s názorem Nejvyššího správního soudu, který v jeho případě odmítl aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny, konkrétně odmítl odečíst 1 bod za přestupkové jednání spáchané 19. 2. 2010, a to s ohledem na čl. II odst. 1 zákona č. 133/2011 Sb. Z ústavní stížnosti ani z dalších podkladů, jež měl Ústavní soud při svém rozhodování k dispozici, ovšem nevyplývají žádné skutečnosti, které by svědčily o porušení čl. 40 odst. 6 Listiny. Ústavní soud nemohl dospět k názoru, že by orgány státní moci porušily stěžovatelova ústavně zaručená práva, když postupovaly podle čl. II odst. 1 zákona č. 133/2011 Sb. a v souladu se zákonem zapsaly stěžovateli do registru řidičů 1 bod za spáchaný přestupek v souladu s tehdy platnou právní úpravou. Ačkoliv se definice a pojetí trestů může na různých úrovních právního řádu lišit, z hlediska použití všech interpretačních metod se dané ustanovení Listiny vztahuje jednoznačně na trestání soudní, nikoliv správní. S ohledem k odlišnému charakteru na jedné straně trestní politiky a na druhé straně sankcí za správní delikty nelze generalizovat, jak činí stěžovatel, že by v platném správním právu bylo možné vždy bez dalšího uplatnit principy a koncepce trestního práva. Právě např. ohledně subsidiarity represe není možné vést mezi oběma právními odvětvími rovnítko bez toho, aby se v každém konkrétním případě prokázalo hledisko porušení ústavně zaručených práv a svobod. Porušit princip rovnosti před zákonem by mohl naopak odlišný postup. Stěžovatel se tudíž daného ustanovení Listiny v řízení o námitkách proti provedení záznamu bodů do registru řidičů nemůže dovolávat; taková argumentace je nedůvodná a Nejvyšší správní soud se aplikací čl. II odst. 1 zákona č. 133/2011 Sb. nedopustil žádného pochybení.

15. V poslední řadě se stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovolává údajných formálních nedostatků pokutového bloku, jejž sám podepsal a tím s uložením pokuty souhlasil. Jak již bylo řečeno výše, úkolem Ústavního soudu není přezkoumávat rozhodnutí soudů soudní soustavy anebo prověřovat naplnění litery podústavních právních předpisů, nýbrž chránit ústavně zaručená práva. Vzhledem k faktu, že se danou stěžovatelovou námitkou Nejvyšší správní soud detailně zabýval, aplikoval relevantní právo a v jeho intepretaci nejsou patrné zásadní nedostatky, a když je napadený rozsudek přiměřeně odůvodněn, Ústavní soud dospěl k názoru, že k tvrzenému porušení čl. 36 Listiny ani v tomto případě nedošlo. Nadto Ústavní soud konstatuje, že vady v psaní, počtech a datech, jež lze v rámci technicko-organizačních oprav snadno napravit, nemohou být samy o sobě důvodem neplatnosti rozhodnutí, pokud tyto chyby nejsou základním východiskem a hlavní příčinou takového rozhodnutí. Je věcí rozhodnutí dotčeného člověka, zda zvolí cestu blokového řízení a s tím souvisejícího zjednodušení dokladů a postupů včetně odlišného řešení opravných prostředků, anebo "běžného" procesu. Jiné hodnocení by znamenalo obcházení právního institutu blokového řízení, jehož jedním z definičních znaků je právě i hospodárnost.

16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015

Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu