I.ÚS 2763/13 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Šimonice, zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 1215/32, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2013 č. j. 2 Afs 90/2012-57, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.

Průběh řízení před správními orgány a obecnými soudy

1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzený zásah do ústavně garantovaného práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu.

2. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 3. 7. 2013 č. j. 2 Afs 90/2012-57 zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2012 č. j. 8 Af 25/2012-110, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 19. 10. 2007 č. j. 7242/07-1300-203245, č. j. 7243/07-1300-203245, č. j. 7244/07-1300-203245, č. j. 7245/07-1300-203245, č. j. 7237/07-1300-203245, č. j. 7241/07-1300-203245 a č. j. 7239/07-1300-203245. Předmětnými správními akty došlo k zamítnutí odvolání stěžovatele proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Kutné Hoře ze dne 20. 3. 2007 č. j. 26983/07/038911/2500, č. j. 27007/07/038911/2500, č. j. 27022/07/038911/2500, č. j. 27034/07/038911/2500, č. j. 27049/07/038911/2500, č. j. 27063/07/038911/2500 a č. j. 27057/07/038911/2500, kterými byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období května až června 2004, 3. a 4. čtvrtletí 2004 a všechna čtvrtletí roku 2005, a to v celkové výši 762 782 Kč. Finanční orgány po provedení daňové kontroly usuzovaly, že stěžovatel postupoval v rozporu s § 21 a § 36 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v rozhodném znění (dále jen "zákon o DPH"), neboť neprokázal možnost použití zvláštního režimu podle § 90 zákona o DPH u zdanitelných plnění. Stěžovatel v daných obdobích pořizoval použitá vozidla od dodavatele, obchodní společnosti Accueil Auto Piéces, se sídlem ve Francii. Vzhledem k tomu, že nebyl prokázán zvláštní režim podle § 90 zákona o DPH, byl stěžovatel povinen přiznat daň z přidané hodnoty pro pořízení zboží z jiného členského státu podle § 25 zákona o DPH.

3. Obecné (správní) soudy došly k právnímu závěru, že prohlášení francouzského dodavatele o užití zvláštního režimu v letech 2004 a 2005 nebylo stěžovatelem předloženo v rámci daňového řízení, a stěžovatel proto neunesl důkazní břemeno podle § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v rozhodném znění (dále jen "starý daňový řád"). Nejvyšší správní soud k doložení potvrzení stěžovatelem (ve vztahu k transakcím z let 2004 a 2005) až současně se správní žalobou vyslovil právní názor, že daňový subjekt je povinen prokazovat všechny skutečnosti, které má popsat v přiznání, hlášení a vyúčtování, nebo u kterých byl k prokazování správcem daně za daňového řízení vyzván. Důkazní břemeno v daňovém řízení co do použití zvláštního režimu tížilo stěžovatele. Soudní řízení není pokračováním řízení daňového. Správní soudy potom hodnotí, jak daňový subjekt plnil svou důkazní povinnost v daňovém řízení. V posuzovaném případě stěžovatel předmětné potvrzení v daňovém řízení nedoložil, a proto neunesl důkazní břemeno. To, že správní soud není vázán skutkovým stavem, ke kterému dospěl správní orgán, znamená, že soud má právo na vlastní úsudek o tom, co v daňovém řízení daňový subjekt v rámci rozložení důkazního břemene podle § 31 odst. 9 starého daňového řádu předložil nebo navrhoval k provedení dokazování. Není možno dodatečně unést důkazní břemeno tím, že daňový subjekt doloží důkaz až po skončení daňového řízení, spolu s žalobou k soudu.

II.

Obsah ústavní stížnosti a vyjádření ostatních účastníků řízení

4. V ústavní stížnosti bylo argumentováno porušením práva na zákonného soudce Nejvyšším správním soudem, který se odchýlil od rozsudku ze dne 24. 10. 2008 č. j. 2 Afs 64/2008-153 bez toho, že by věc předložil k rozhodnutí rozšířenému senátu podle § 17 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Stěžovatel nesouhlasil s právním názorem obecných (správních) soudů, že ač v soudním řízení doložil potvrzení o zvláštním režimu daně z přidané hodnoty pro roky 2004 a 2005, rozhodující bylo neunesení důkazního břemene v daňovém řízení. Namítal, že dokazování se musí vztahovat k době rozhodování správních orgánů, avšak důkazy je možno uplatnit až v soudním řízení za účelem prokázání skutkového a právního stavu.

5. Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší správní soud (účastník řízení), který ji navrhoval odmítnout pro neopodstatněnost, a Odvolací finanční ředitelství (vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem), které ústavní stížnost navrhlo zamítnout pro nedůvodnost.

6. Stěžovatel podal k vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení repliku. Namítal, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, včetně usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 8. 2008 č. j. 7 Afs 54/2007-62, podle kterého je žalobce oprávněn v žalobě popsat všechny důvody nezákonnosti správního rozhodnutí, ač některý neuplatnil už v odvolacím řízení u správního orgánu. Stěžovatelem bylo uvedeno, že potvrzení pro roky 2004 a 2005 bylo v daňovém řízení doloženo, avšak nebylo správcem daně zařazeno do správního spisu.

III.

Právní posouzení

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.

8. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.

9. Napadené rozhodnutí obecného (správního) soudu je ústavně konformní.

10. Příkaz zákonodárce, že v rámci přezkoumání správního rozhodnutí vychází správní soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), není obecným omezením důkazů toliko na ty, které byly uplatněny ve správním řízení (soudy postupují v souladu s plnou jurisdikcí ve smyslu § 77 s. ř. s.). K omezení dokazování před správním soudem v případě neunesení důkazního břemene v daňovém řízení (viz § 31 odst. 9 starého daňového řádu) se však Nejvyšší správní soud v rozhodovací praxi vyslovil tak, že dodatečná náprava předkládáním nových důkazů v řízení u správních soudů není možná. V otázkách dokazování je procesní postavení účastníků daňového řízení, které je ovládáno zásadou formální pravdy, odchylné od postavení účastníků v řízení vedeném podle správního řádu, který je založen na principu materiální pravdy (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005 č. j. 5 Afs 147/2004-89, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 618/2005). Řečený právní závěr není vybočením z kautel ústavnosti a není v rozporu s ustanovením § 77 s. ř. s. o principu plného soudního přezkumu. Rozhodnutí obecných soudů vydaná ve věci nevykazují protiústavnost.

11. Lze konstatovat, že obecné (správní) soudy postupovaly v předmětné věci ústavně souladně a rozhodly předvídatelným způsobem. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv. Ústavní soud dodává, že vzhledem k okolnostem věci a odůvodnění soudních rozhodnutí nedošlo k porušení principů spravedlivého procesu, ani k zásahu do ústavně garantovaného práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.

12. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015


Ludvík David, v. r.
předseda senátu