Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Marie Filipové, zastoupené Mgr. Barborou Hákovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Kmochova 517/2, proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 19. 12. 2013 sp. zn. 7 C 71/2010, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. 15 Co 116/2014 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015 č. j. 21 Cdo 600/2015-903, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými bylo podle jejího názoru porušeno její základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 19. 12. 2013 sp. zn. 7 C 71/2010 bylo rozhodnuto, že se zamítá návrh stěžovatelky na určení, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovatelce vedlejším účastníkem dne 23. 10. 2009, je neplatná. Stěžovatelce bylo uloženo uhradit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 36.179 Kč. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka včas odvolání ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor. Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozhodl napadeným rozsudkem ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. 15 Co 116/2014 tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje a stěžovatelka je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení v částce 5.808 Kč. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015 č. j. 21 Cdo 600/2015-903, bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto.
3. Stěžovatelka (která pracovala jako učitelka odborných ekonomických předmětů a zastávala funkci místopředsedkyně odborové organizace) ve své ústavní stížnosti uvádí, že předložila dostatek relevantních důkazů o tom, že výpovědní důvody byly vytvořeny účelově. Soudy se jimi však vůbec nezabývaly a vyhodnotily bez řádného zdůvodnění také další důkazy, navržené stěžovatelkou, jako nadbytečné. Takový postup považuje stěžovatelka za protiústavní, porušující její právo na spravedlivý proces i zásadu rovnosti účastníků řízení (poukazuje na to, že vedlejšímu účastníku byly všechny důkazy provedeny). Stěžovatelka se domnívá, že soudy pochybily a porušily její právo na spravedlivý proces i zásadu rovnosti stran tím, že aprobovaly výpovědní důvody, nezabývaly se termíny, kdy odborová organizace její výpověď odsouhlasila, a dostatečně neodůvodnily závěr, že na vedlejším účastníkovi nebylo možné spravedlivě požadovat, aby stěžovatelku dále zaměstnával. Stěžovatelka se domnívá, že výhrady zaměstnavatele byly trestem za její aktivity v rámci odborové organizace.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Stěžovatelka používá stejné argumenty, které již uplatnila před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy dostatečně vypořádaly. V jejich argumentaci Ústavní soud nespatřuje žádné zásadní excesy či arbitrárnost, správnost právních závěrů z pohledu podústavního práva nepřísluší Ústavnímu soudu hodnotit.
8. Protože v posuzovaném případě nedosahují stěžovatelčiny námitky ústavněprávního rozměru, Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu