I.ÚS 1503/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. G., právně zastoupené JUDr. Janem Holubem, LL. M., advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 4. 2014 č. j. 3 T 3/2014-206, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2014 č. j. 11 To 246/2014-226 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 č. j. 3 Tdo 178/2015-18, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 20. 5. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Kladně uznána vinnou z přečinu krádeže dle § 205 odst. 1 a odst. 3 trestního zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, přičemž brojila především proti posouzení skutku, ze kterého byla obžalována, jako trestného činu. Krajský soud v Praze zrušil výrok o trestu a znovu rozhodl, že se upouští od potrestání obžalované, výrok o vině však nezrušil. Proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka dovolání, jež opřela o stejné důvody jako odvolání. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání odmítnuto z důvodu dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že daný skutek nespadá do sféry trestního práva. Daný skutkový děj představuje pouhý soukromoprávní spor, resp. konflikt, mezi poškozeným a stěžovatelkou, přičemž tento spor byl vyřešen ještě před zahájením trestního stíhání stěžovatelky vrácením částky, kterou si stěžovatelka měla přisvojit, poškozenému. Stěžovatelka je přesvědčena, že daný spor, respektive skutek, nemá trestněprávní přesah a bylo namístě jej řešit pouze prostředky soukromého práva.

5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod.

7. Řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci důkazního materiálu, resp. odpovídající skutkové závěry obecných soudů. Dále je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy.

8. Výrok o vině je podle názoru Ústavního soudu podložen dostatečným rozsahem dokazováním před soudem I. stupně. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného trestného činu stěžovatelkou opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout.

9. Stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti uplatnila argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek její obhajoby, jimiž se obecné soudy v původním řízení již zabývaly; Ústavní soud tudíž považuje za vhodné na zdůvodnění rozhodnutí těchto soudů, s nímž se ztotožňuje, odkázat.

10. Ústavní soud závěrem poznamenává, že jím zdůrazňovaný princip subsidiarity trestní represe, jehož se stěžovatelka dovolává, nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní či kázeňská. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná. V posuzovaném případě však, dle názoru obecných soudů, a to zejména soudu dovolacího, jež se touto námitkou stěžovatelky ve svém usnesení výslovně zabýval, nejsou splněny podmínky pro nahrazení trestní odpovědnosti toliko odpovědností soukromoprávní.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015


Ludvík David, v. r.
předseda senátu