III.ÚS 2135/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Hoblem, advokátem se sídlem Žižkovo nám. 2, Čáslav, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2015 č. j. 28 Co 127/2015-385 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 12. 2014 č. j. 26 P 243/2014-340, takto:

Odůvodnění:

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 3. 5. 2013 č. j. 25 Nc 1132/2012-140 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2013 č. j. 28 Co 334/2013-183) rozhodl, že nezletilá B. a nezletilá M. se svěřují do výchovy matky A. A. a stěžovateli, otci nezletilých bylo uloženo platit výživné pro nezletilou B. u ve výši 4 500 Kč měsíčně a pro nezletilou M. ve výši 3 000 Kč měsíčně.

Týž soud nyní ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele na změnu výchovy nezletilé B. a nezletilé M. formou střídavé péče, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by došlo k takové změně poměrů, která by odůvodňovala změnu původního rozhodnutí o výchovném prostředí nezletilých.

Též ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. I po doplnění dokazování ohledně aktuálních poměrů nezletilých a poté, co zopakoval důkazy již provedené, dospěl shodně jako okresní soud k tomu, že podmínky pro změnu výchovné péče v podobě střídavé péče rodičů nejsou splněny.

V odůvodnění soud uvedl, že ačkoliv se vzájemná komunikace mezi rodiči od doby posledního rozhodnutí soudu zlepšila jmenovitě v písemném styku, je "zejména díky otci" nadále konfliktní při osobním kontaktu, a to i v přítomnosti nezletilých, které nepříznivě ovlivňuje. Podle soudu tak zcela neodpadla překážka bránící střídavé péči, spočívající dle původního rozhodnutí v nedostatku slušné komunikace mezi rodiči. Ohledně věku nezletilých, který soud dříve též posoudil jako další důvod pro nenařízení střídavé péče, konstatoval, že i nyní není zejména v zájmu nezletilé M., aby měnila po týdnu výchovné prostředí, a tudíž "ani tato překážka ...neodpadla".

Podle odvolacího soudu rovněž nelze přehlédnout, že od poslední úpravy poměrů došlo k výraznému rozšíření styku otce s nezletilými, které si na nový (rodiči vytvořený) režim zvykly a není vhodné, aby byl během krátké doby měněn do podoby navrhované střídavé péče v intervalu jednoho či dvou týdnů, kterou otec prosazuje "jako formu "spravedlivého" dělení dětí mezi rodiči bez ohledu na zájmy a potřeby nezletilých", bez empatie k pocitům nezletilých a bez respektu k jejich přáním. Na základě provedených zjištění má soud též za to, že návrh na změnu výchovy je motivován i tím, aby otec nemusel platit výživné.

Uzavřel proto, že není v zájmu nezletilých, aby došlo ke změně jejich výchovného prostředí, které mají delší dobu stabilně u matky, jež o ně řádně pečuje, a děti v nastoleném režimu dobře prospívají. Podle odvolacího soudu nejsou splněny podmínky pro střídavou péči i potud, že přáním nezletilé B. je zachovat stávající stav a mít domov u matky; v zájmu obou nezletilých, které se mají velmi rády, pak též je, aby vyrůstaly spolu.

Z podrobně rozvedených důvodů soud neshledal důvod ani pro změnu předchozího rozhodnutí o výživném.

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny), jakož i čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Podle stěžovatele se soudy při svém rozhodování "neřídily" subjektivními a objektivními hledisky, které opakovaně vymezil Ústavní soud, a "neposkytly ani východiska" pro budoucnost, jak jim "ukládá rozhodovací praxe" (srov. sp. zn. I. ÚS 2482/13). Důvody, pro které odmítly střídavou péči, považuje stěžovatel za nicotné, přičemž podrobně oponuje zejména názoru odvolacího soudu o přetrvávající konfliktní komunikaci mezi rodiči při osobním kontaktu, již soudy považovaly za určující; v této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že pominul povinnost k opatřením pro zlepšení vzájemné komunikace mezi rodiči (srov. sp. zn. I. ÚS 1554/14) a nedal najevo, co má být splněno, aby jeho návrhu do budoucna mohlo být vyhověno.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94).

Stěžovatel, dovolávajíc se též ochrany se zřetelem k čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 18 odst. 1 Úmluvy, v prvním plánu směřuje (a to nutně) svoji kritiku do občanskoprávního řízení, jehož byl účastníkem. Proto nadále jde primárně o posouzení, zda toto řízení svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem se odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci přitom představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jež tím zatěžují řízení a jeho výsledek ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí. Obdobné platí i pro skutkovou rovinu sporu.

Takové podmínky pro zásah Ústavního soudu však v dané věci dovodit nelze.

Obecným soudům nelze vytknout, že aplikovaly "nesprávné" podústavní právo, a stejně tak skutková zjištění, z nichž vycházely, lze mít za adekvátní (mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování), pročež jejich závěry, založené na zdůraznění zájmu nezletilých ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně práv dítěte a ustanovení § 866 a § 906 občanského zákoníku, lze rozumně zastávat, a jsou obhajitelné.

V prvé řadě je třeba zdůraznit (což stěžovatel ve svých tvrzeních zčásti přehlíží), že obecné soudy neposuzovaly (jen) kriteria pro svěření nezletilých do střídavé péče jako takové, nýbrž primárně byly povolány k hodnocení, zda je splněna podmínka existence změny poměrů (§ 909 o. z., § 475 z. ř. s.), a - což je třeba zvláště zdůraznit - její způsobilost ovlivnit rozhodnutí o výkonu rodičovských práv a povinností původní. Klíčovou se tak v dané věci stala otázka, zda ve skutečnostech, které tvořily skutkový základ dřívějšího rozhodnutí, nastala natolik relevantní změna oproti tamním poměrům, že si vynucuje i změnu tímto rozhodnutím zakotveného rámce jejich výchovného prostředí, a to jmenovitě formou střídavé výchovy.

Již dříve Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 14/2000 vyslovil, že dospěly-li obecné soudy "k závěru, že k takové změně poměrů nedošlo, není projednávanou věc možno posunovat do roviny, v jaké soud při svém prvém rozhodování o výchově nezletilého dítěte posuzuje podmínky pro jeho výchovu u toho či onoho z rodičů"; důvody odůvodňující změnu takového rozhodnutí musí přitom "skutečně dosáhnout intenzity změny poměrů ve všech jejích aspektech".

Právě s ohledem na zájem dítěte, jakož i zajištění jeho řádné výchovy, je změna výchovného prostředí odůvodněna jen tehdy, jestliže jiné okolnosti převažují nad požadavkem stálosti výchovného prostředí; tak je tomu zejména v případech, kdy dosavadní úprava výchovy již nadále nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj dítěte, či se dostane do rozporu se zájmy dítěte, a to zejména tehdy, když se mezi dítětem a rodičem, jemuž bylo svěřeno dítě do výchovy, vyvinul takový vztah, který zdárný průběh výchovy ohrožuje (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 309/2005 či sp. zn. III. ÚS 3139/14).

Důvodem změny rozhodnutí soudu o výchově nezletilého dítěte oproti tomu nebude - jak konstatoval odvolací soud - toliko částečná změna poměrů u rodičů nezletilých, tkvící v tom, že komunikace mezi nimi již vykazuje určité zlepšení, aniž by byly současně změněny celkové poměry, za nich bylo dřívější rozhodnutí vydáno. Podstatné též je, že soudy nepřihlíží jen k zájmům rodičů, dovolávajících se svého práva na výchovu nezletilých dětí, ale především - a to je určující - právě k zájmům nezletilých (§ 866 o. z.), a všechny provedené důkazy hodnotí především s ohledem na ně, a s respektem k požadavku zachování co nejvyšší míry jejich identity a jejich rodinných vazeb nejen rodičovských, nýbrž i sourozeneckých.

Ústavnímu soudu - v této rozhodné souvislosti - se pak přísluší omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad při provádění dokazování, jejich hodnocení, jakož i v právním posouzení věci (což jediné může být z ústavněprávního hlediska významné), zde zjevně není; jimi přijatý závěr, že nenastaly takové skutečnosti, jež by bylo možno považovat za "kvalifikovanou změnu poměrů" (s důsledky podle § 909 o. z.), mají věcné i logické zakotvení ve skutkových zjištěních, a - oproti stěžovateli - není důvod nesdílet úsudek, že tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.

Ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve (zejména v podaném odvolání), a od Ústavního soudu pak nepřípadně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již řečeno, že takové postavení Ústavnímu soudu nepřísluší.

K argumentaci stěžovatele (a nad rámec již uvedeného), že se soudy neřídily kritérii, která vymezil ve své rozhodovací praxi považuje Ústavní soud za potřebné připomenout, co vyslovil v usnesení sp. zn. II. ÚS 2224/14, podle nějž (takové) "vznesené argumenty jsou ... projevem nepochopení závěrů jeho judikatury, týkající se výhradně problematiky svěření nezletilého dítěte do střídavé výchovy obou rodičů ... a určité snahy je nepřípustně paušalizovat a zobecňovat na úkor jedinečnosti každého individuálního případu a v nich zkoumaného zájmu a potřeb nezletilého dítěte, o jehož péči je rozhodováno". Podle Ústavního soudu "v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani výše předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud, rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče, vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu".

Není bez významu, že tato argumentace stěžovatele je tomu, co bylo ve věci podstatné, převážně mimoběžná; stěžovatel ji vybudoval z představy, jakoby šlo o prvotní rozhodování o výchově nezletilých (argumenty kritérií pro střídavou péči), a nikoli o změnu výchovy, o níž již bylo dříve rozhodnuto. Dosíci takové změny je logicky věcně i procesně náročnější; jinak řečeno, není od věci úvaha, že výsledek řízení by byl týž, i kdyby obecné soudy vyšly vstříc těm tvrzením stěžovatele, jež jim ohledně překonání nedostatku vzájemné komunikace mezi rodiči nabízel.

Na podkladě řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2015


Jan Musil v. r.
předseda senátu