IV.ÚS 1674/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Zemědělské družstvo Příchovice, se sídlem Příchovice 5, zastoupeného Mgr. Miladou Škvainovou, advokátkou se sídlem Koperníkova 21, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015 č. j. 30 Cdo 254/2015-551 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2014 č. j. 18 Co 40/2012-526, takto:

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání proti výše označenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, jakož i zrušení tohoto rozsudku. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku nesprávné interpretace aplikovaných předpisů soudy, která byla v rozporu s principy spravedlnosti a ve svém důsledku poskytla ochranu nepoctivému jednání vedlejšího účastníka.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Plzeň-jih svým rozsudkem ze dne 8. 11. 2011 č. j. 6 C 182/2009-328 vyhověl žalobě stěžovatele o určení vlastnictví k nemovitostem a určil, že stěžovatel je vlastníkem zemědělských budov na vymezených pozemcích v katastrálních územích Zelené a obec L. Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu stěžovatele na určení vlastnictví zamítl. Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu odmítl.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně garantovaných práv.

Ústavní soud v takto vymezeném rozsahu přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Stěžovatel v podstatě jen opakuje argumentaci, kterou uplatňoval v předchozím řízení. Jak ovšem vyplývá z odůvodnění rozhodnutí obou soudů, s námitkami stěžovatele se řádně vypořádaly.

Civilní soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí zevrubně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Oba soudy se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení platnosti kupní smlouvy mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem a naplněním podmínek skutkové podstaty jednání v omylu podle § 49a občanského zákoníku. Nejvyšší soud dostatečně podrobně a s odkazy na svoji předchozí judikaturu objasnil, jaké důvody jej vedly k odmítnutí dovolání. K tomu Ústavní soud dodává, že podle ustálené judikatury přísluší posuzovat přípustnost dovolání, tedy mj. i otázku, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, výhradně Nejvyššímu soudu (srov. např. sp. zn. II. ÚS 2745/13).

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ani stěžovatelův blíže nezdůvodněný odkaz na porušení čl. 11 odst. 1 Listiny neobstojí. Nejde zde o ústavní ochranu "vlastnictví" v tom smyslu, že je chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. srpna 2015


JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu