IV.ÚS 1166/14 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti Joldata Consulting, SE, se sídlem U Kamýku 284/11, Praha 4, zastoupené Alexandrem Pechem, advokátem se sídlem Školská 38, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 1. 2014 č. j. KSUL 74 INS 32042/2012-B-11 a návrhu na zrušení bodu 25 zákona č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a o způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 1 odst. 2 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým krajský soud potvrdil odvolání Ing. Václava Dlouhého z funkce insolvenčního správce schůzí věřitelů a ustanovení nového insolvenčního správce Mgr. Alexandra Netta a uložil insolvenčnímu správci podat zprávu o činnosti a vyúčtovat odměnu, hotové výdaje a vzniklé náklady s odůvodněním, že tak rozhodla schůze věřitelů.

V ústavní stížnosti dále stěžovatelka uvádí, že napadené usnesení krajský soud vydal v hrubém rozporu s § 29 odst. 3 insolvenčního zákona, neboť toto rozhodnutí bylo vydáno pozdě, a to až den následující po schůzi věřitelů, přičemž soud potvrdil rozhodnutí, které nebylo schůzí věřitelů ve smyslu protokolu přijato. Navíc aplikace bodu 25 zákona č. 294/2013 Sb., kterým se mění § 51 insolvenčního zákona, na insolvenční řízení zahájené před účinností předmětné novely je hrubým zásahem do jejího legitimního očekávání.

Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Pojmovým znakem ústavní stížnosti se jeví její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval za účelem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají k dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit.

Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna. K obdobné problematice vztahující se k insolvenčnímu řízení srov. též stanovisko Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 a nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11.

V projednávané věci nebylo v době podání ústavní stížnosti rozhodnuto, neboť vydáním napadeného usnesení řízení nekončí a stěžovatelce jsou nadále k dispozici opravné prostředky podle občanského soudního řádu. Teprve po jejich vyčerpání, pokud by se stěžovatelka nadále domnívala, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti nebyl napraven, se může obrátit na Ústavní soud (obdobně sp. zn. II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2222/09, II. ÚS 839/09, IV. ÚS 237/09, I. ÚS 2617/08, IV. ÚS 1643/08, II. ÚS 520/07, II. ÚS 515/07, II. ÚS 57/07, II. ÚS 558/07, II. ÚS 565/06, II. ÚS 644/12, II. ÚS 2663/12, III. ÚS 2913/13).

Ústavní soud navíc z elektronické evidence Insolvenčního rejstříku zjistil, že v souzené věci o podaném odvolání již Vrchní soud v Praze usnesením č. j. KSUL 74 INS 32042/2012, 3 VSPH 481/2014-B-35 rozhodl tak, že napadené usnesení Krajského soudu v Ústní nad Labem č. j. KSUL 74 INS 32042/2012-B-11 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh nepřípustný. S ústavní stížností spojený návrh na zrušení bodu 25 zákona č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a o způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2015


JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu