II.ÚS 2575/14 #1

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Městská část Praha 6, se sídlem Čs. Armády 601/23, Praha 6 - Bubeneč, zastoupené JUDr. Mojmírem Ježkem, Ph.D., advokátem se sídlem Betlémské nám. 6, Praha 1, směřující proti rozhodnutím insolvenčního správce, kterými v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 1350/2014 přezkoumal a uznal pohledávky (včetně jejich zajištění) přihlášené věřiteli SARPENT, s.r.o., Baltis Investment Kft, TALIATELLA BELGIQUE, Poštová banka, a.s., dále proti usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích přijatým dne 4. 6. 2014 na schůzi věřitelů, kterými bylo přiznáno hlasovací právo přihlášeným věřitelům Město Lázně Bohdaneč a Markot Limited, bylo rozhodnuto o tříčlenném věřitelském výboru dlužníka, o volbě SARPENT, s.r.o., TALIATELLA BELGIQUE a Baltis Investment Kft do věřitelského výboru a byla potvrzena volba věřitelského výboru, a dále proti výrokům I., II., IV., V., VI., VII., VIII., IX., X. a XI. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2014, č. j. KSCB 28 INS 1350/2014-A-26, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 25 odst. 1 věta druhá; § 51 odst. 2; § 328 in fine a § 336 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti VJV Insolvence, v.o.s., se sídlem Révová 3242/3, Praha, insolvenčního správce dlužníka Via Chem Group, a.s., a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněnou podáními ze dne 25. 8. 2014 a ze dne 14. 11. 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv, zaručených čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Společně s ústavní stížností podala stěžovatelka podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 74 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení ustanovení § 25 odst. 1 věta druhá; § 51 odst. 2; § 328 in fine a § 336 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že dne 22. 1. 2014 bylo na návrh společnosti Via Chem Group, a.s. (dále jen "dlužník") vůči ní zahájeno insolvenční řízení, které je vedeno u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále rovněž jako "insolvenční soud") pod sp. zn. KSCB 28 INS 1350/2014. Dlužník spojil svůj insolvenční návrh s návrhem na povolení reorganizace ve smyslu ustanovení § 148 odst. 2 insolvenčního zákona. V průběhu tohoto insolvenčního řízení pak stěžovatelka jako věřitel uplatnila řádně a včas své pohledávky za dlužníkem. Krajský soud v Českých Budějovicích ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 6. 3. 2014 posléze konstatoval úpadek dlužníka (výrok I.), jako způsob řešení úpadku povolil reorganizaci (výrok II.), insolvenčním správcem ustanovil VJV Insolvence, v.o.s. (dále jen "insolvenční správce", výrok III.), ustanovil znalce (Bohemian Appraisal, a.s.) za účelem ocenění majetkové podstaty (výrok IV.) a vyzval věřitele dlužníka, kteří doposud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili ve lhůtě 2 měsíců od okamžiku zveřejnění tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku (výroky VI. a VII.). Přezkumné jednání i schůzi věřitelů, která se měla konat bezprostředně po skončení přezkumného jednání, krajský soud svolal na 4. 6. 2011 v 9:00 hod. (výroky VIII. a IX.). V odůvodnění tohoto rozhodnutí krajský soud zejména konstatoval, že insolvenční návrh dlužníka obsahuje veškeré obsahové náležitosti podle ustanovení § 103 a § 104 insolvenčního zákona, přičemž na základě tvrzených skutečností dospěl k závěru, že dlužník je ve smyslu ustanovení § 3 insolvenčního zákona v úpadku. Krajský soud současně postupoval dle ustanovení § 148 odst. 2 insolvenčního zákona, když dlužník společně s insolvenčním návrhem, ve kterém jako způsob řešení úpadku navrhl reorganizaci, předložil i reorganizační plán, přijatý jediným zajištěným věřitelem a nadpoloviční většinou všech nezajištěných věřitelů (vždy počítáno podle výše pohledávek). Krajský soud proto konstatoval, že "v tomto případě neshledal žádné důvody pro odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení reorganizace a tudíž postupoval dle ustanovení § 328 insolvenčního zákona a reorganizaci povolil, když návrh na povolení reorganizace vč. předloženého předschváleného reorganizačního plánu obsahuje veškeré náležitosti dle ustanovení § 319 insolvenčního zákona." Námitky stěžovatelky ohledně existence obsahových vad insolvenčního návrhu dlužníka ve smyslu ustanovení § 319 odst. 1 insolvenčního zákona pak krajský soud odmítl, neboť tyto vady byly "podáním dlužníka z 18. 2. 2014 odstraněny včetně doplnění insolvenčního návrhu a návrhu na povolení reorganizace o podrobný rozpis známých údajů dlužníka o kapitálové struktuře a o osobách dlužníkem ovládaných nebo kteří tvoří s ním koncern."

3. V průběhu uvedeného insolvenčního řízení pak stěžovatelka uplatňovala řadu procesních návrhů, byť některé z nich příslušná právní úprava výslovně podat neumožňuje a stěžovatelka tak dle svých slov činila pouze z "procesní opatrnosti", když zpochybňovala procesní postup insolvenčního správce v předmětném insolvenčním řízení (např. námitka podjatosti insolvenčního správce či popření pohledávek uplatněných společnostmi VIAMONT a.s., SARPENT, s.r.o., Poštová banka, a.s., Markot Limited, ENERGY Ústí nad Labem a.s. a Baltis Investment Kft).

4. Insolvenční správce v přezkumném jednání následně provedl zjištění a přezkum všech přihlášených pohledávek s tím, že výsledky byly zapsány do seznamu přihlášek, a to včetně pohledávek společností TALIATELLA BELGIQUE, SARPENT, s.r.o., Baltis Investment Kft a Poštová banka, a.s., ačkoliv posledně jmenované tři pohledávky stěžovatelka před konáním přezkumného jednání popřela. S takovým postupem nicméně stěžovatelka nesouhlasí, byť si je dle svého tvrzení vědoma skutečnosti, že ve smyslu ustanovení § 336 odst. 4 insolvenčního zákona "nemá popření pohledávky přihlášeným věřitelem po dobu trvání reorganizace vliv na její zjištění insolvenčním správcem."

5. Bezprostředně po ukončení přezkumného jednání se dne 4. 6. 2014 konala schůze věřitelů, na níž, jak vyplývá ze Zápisu z 1. schůze věřitelů, krajský soud nejdříve přijal usnesení, jimiž přiznal věřitelům městu Lázně Bohdaneč a společnosti Markot Limited oprávnění hlasovat na schůzi věřitelů. V další části se konala volba věřitelského výboru, a poté, co bylo hlasováno o jednotlivých návrzích na volbu členů věřitelského výboru, krajský soud vyhlásil usnesení, kterým se potvrzuje věřitelský výbor ve složení SARPENT, s.r.o.; TALIATELLA BELGIQUE a Baltis Investment Kft. V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud konstatoval, že "z dosavadních tvrzení a dostupných podkladů nevyplývá, že by v případě zvolených členů věřitelského výboru byl důvod pochybovat o jejich nepodjatosti." Tvrzení o tom, že zvolení členové věřitelského výboru jsou "osoby jednající ve shodě jako osoby vzájemně vlivné a ovlivněné" dle konstatování krajského soudu "není nijak doloženo a prokazováno."

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s dosavadním průběhem a výsledkem předmětného insolvenčního řízení nesouhlasí a opětovně předkládá výše rekapitulované námitky, jimiž zpochybňuje postup insolvenčního správce i insolvenčního soudu, kterým mělo dojít k porušení jejích základních práv. Stěžovatelka jejich porušení spatřuje zejména v tom, že "nemohla na schůzi věřitelů dlužníka konané dne 4. 6. 2014 vykonávat práva spojená s jí přihlášenými a zjištěnými pohledávkami v plném rozsahu, když insolvenční správce nepopřel sporné pohledávky." Dále pak konstatuje, že i kdyby nakonec příslušný soud vyhověl popření sporných pohledávek, "nebude mít stěžovatelka k dispozici právní prostředek, na základě kterého by mohlo dojít k nápravě popsané újmy na jejích procesních a vlastnických právech, když nemohla po dobu, co popření věřitelé mohli ovládat insolvenční řízení, vykonávat práva spojená s jejími pohledávkami za dlužníkem v plném rozsahu." Stěžovatelka proto uzavírá, že pokud by "Krajský soud v Českých Budějovicích a insolvenční správce řádně plnili své zákonné povinnosti, nebyl by na první schůzi věřitelů dlužníka dne 4. 6. 2014 zvolen věřitelský výbor ve složení SARPENT, s.r.o., Baltis Investment Kft a TALIATELLA BELGIQUE, jelikož by pohledávky SARPENT, s.r.o. a Baltis Investment Kft musely být řádně popřeny. První schůze věřitelů dlužníka by pak nebyla ovládnuta těmito věřiteli, kteří s dlužníkem pravděpodobně jednají ve shodě, a věřitelský výbor by nebyl složen výlučně z věřitelů, jejichž pohledávky byly v průběhu insolvenčního řízení řádně popřeny." Vzhledem ke skutečnosti, že ani stávající právní úprava v insolvenčním zákonu pro takové případy neposkytuje ochranu, předkládá stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhlou argumentaci, v níž zpochybňuje ústavnost v záhlaví citovaných ustanovení insolvenčního zákona, což bylo také důvodem, proč společně s ústavní stížností podává podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 74 zákona o Ústavním soudu návrh na jejich zrušení.

II.
7. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka formulovala v petitu ústavní stížnosti několik samostatných stížnostních návrhů, musel se Ústavní soud tedy v první řadě zabývat otázkou, zda a v jakém rozsahu je její ústavní stížnost přípustná.

8. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), kde ochrana základních práv jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

9. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatelka v průběhu předmětného insolvenčního řízení z "procesní opatrnosti" podala proti "výroku o povolení reorganizace a některým dalším výrokům" usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2014, napadeného rovněž nyní projednávanou ústavní stížností, "odvolání, které spojila s podnětem insolvenčnímu soudu na zrušení části insolvenčního zákona podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR ve spojení s § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu". Stěžovatelka je odůvodnila zejména tím, že pro spojení rozhodnutí o úpadku s rozhodnutím o povolení reorganizace nebyly splněny zákonné předpoklady, že insolvenční soud nedostatečně zkoumal dlužníkem předložené písemnosti, že se nezabýval obecně dostupnými a známými informacemi nebo tvrzeními věřitelů a nevypořádal se s nimi, nesprávně právně posoudil věc, čímž insolvenční řízení zároveň zatížil dalšími podstatnými vadami. Dle tvrzení stěžovatelky nicméně o tomto odvolání nebylo Vrchním soudem v Praze ke dni podání ústavní stížnosti dosud rozhodnuto.

10. Vzhledem ke skutečnosti, že řadu těchto námitek, v nichž zpochybňuje postup insolvenčního správce i krajského soudu v předmětném insolvenčním řízení, uplatňuje i v nyní projednávané ústavní stížnosti, je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že v této části ústavní stížnosti stěžovatelka nedostála požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv (resp. nevyčkala rozhodnutí o podaném odvolání a ústavní stížnost podala předčasně), a proto ji Ústavní soud v této části odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

11. Pokud se stěžovatelka domáhá zrušení výroků IV., V., VI., VII., VIII., IX., X. a XI. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2014, ani v tomto rozsahu nelze konstatovat, že se jedná toliko o ústavní stížnost přípustnou. Jak již bylo výše uvedeno, ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek sloužící k ochraně ústavně zaručených subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele proti pravomocným rozhodnutím, opatřením nebo jiným zásahům orgánu veřejné moci, tzn. jednání orgánů veřejné moci, která jsou způsobilá zasáhnout do ústavně zaručených subjektivních základních práv a svobod dotčeného jednotlivce. Za takové lze ovšem stěží považovat rozhodnutí soudu o ustanovení znalce [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005 (U 23/38 SbNU 587), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz], procesní výzvy k přihlášení pohledávek v insolvenčním řízení či nařízení přezkumného jednání a svolání schůze věřitelů, jako tomu bylo v nyní projednávaném případě ústavní stížností napadených výroků usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích.

12. Jelikož se stěžovatelka ústavní stížností rovněž domáhá zrušení výše jmenovaných rozhodnutí insolvenčního správce, resp. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích vyhlášených na schůzi věřitelů v předmětném insolvenčním řízení, musel se Ústavní soud, s ohledem na jejich specifickou povahu, rovněž zabývat otázkou, zda i proti těmto rozhodnutím je stěžovatelkou podaná ústavní stížnost přípustná. Vzhledem ke skutečnosti, že se Ústavní soud touto problematikou důkladně zabýval v nálezu sp. zn. I. ÚS 1549/11 ze dne 23. 4. 2015, považuje Ústavní soud za vhodné tam přijaté závěry nyní pouze ve stručnosti rekapitulovat a pro podrobnější odůvodnění na ně odkázat.

13. Ústavní soud v citovaném nálezu mj. vycházel i ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 ze dne 21. 4. 2015, jímž byla řešena otázka přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí insolvenčního soudu o přiznání hlasovacího práva na schůzi věřitelů podle ustanovení § 51 odst. 1 insolvenčního zákona. Podle tohoto stanoviska "jde o procesní usnesení, kterým insolvenční soud upravuje hlasovací poměry pro účely konkrétní schůze věřitelů, aniž by jím však byl vázán i pro schůze následující. Do postavení dotčeného věřitele v insolvenčním řízení by se tak jeho případná nezákonnost mohla promítnout pouze v případě, pokud by na jeho základě (na základě z něj vyplývajícího rozdělení hlasů mezi jednotlivé věřitele) bylo přijato jiné usnesení, z něhož by mu plynula určitá povinnost nebo omezení jeho práv. Pouze zrušením tohoto usnesení, a nikoliv usnesení, kterým bylo rozhodnuto o hlasovacích právech, by přitom bylo možné efektivně poskytnout ochranu základním právům dotčeného věřitele." Z těchto důvodů Ústavní soud považuje ústavní stížnosti proti těmto usnesením za nepřípustné. Pokud tedy stěžovatelka svou ústavní stížností brojila i proti usnesením krajského soudu, přijatým na schůzi věřitelů dne 4. 6. 2014, jimiž přiznal věřitelům městu Lázně Bohdaneč a společnosti Markot Limited oprávnění hlasovat na této schůzi věřitelů, je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že i v této části je ústavní stížnost nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

14. Pokud jde o ostatní rozhodnutí insolvenčního soudu přijatá na schůzi věřitelů, vůči kterým rovněž stěžovatelka uplatňuje nyní projednávanou ústavní stížnost, Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1549/11 dovodil, že "nesprávný postup insolvenčního soudu, který předchází usnesení schůze věřitelů, včetně jeho rozhodování o hlasovacích právech, může ve svém důsledku znamenat zkrácení práv jednotlivých věřitelů. Případné porušení jejich ústavně zaručených základních práv, k němuž by takto mohlo dojít, by totiž nebylo možné napravit ani v dalších fázích insolvenčního řízení." Lze tedy shrnout, že jediný prostředek, kterým by se dotčený věřitel mohl domoci ochrany proti výše uvedenému zásahu, tak představuje ústavní stížnost. Zrušením příslušného usnesení schůze věřitelů by vznikla insolvenčnímu soudu povinnost opětovně svolat schůzi věřitelů a umožnit tak věřitelům, aby mohli řádně uplatnit své zákonem přiznané právo.
15. Povahu konečného rozhodnutí (ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) ve vztahu k určité dílčí fázi insolvenčního řízení má rovněž i usnesení, kterým insolvenční soud podle ustanovení § 57 odst. 3 insolvenčního zákona potvrzuje členy a náhradníky věřitelského výboru, kteří byli zvoleni schůzí věřitelů. Jak vyplývá z ustanovení § 58 insolvenčního zákona, věřitelskému výboru jsou v rámci insolvenčního řízení svěřeny významné funkce, mezi něž patří např. dohled nad insolvenčním správcem, udělení souhlasu k uzavírání smluv o úvěrovém financování, schvalování průběžné výše a správnosti hotových výdajů insolvenčního správce a nákladů spojených s udržováním a správou majetkové podstaty. Členy tohoto výboru lze přitom odvolat jen ze zákonem stanoveného důvodu. Je tedy zřejmé, že jestliže by uvedené rozhodnutí bylo zatíženo vadou (např. v důsledku nesprávného rozhodnutí o hlasovacích právech), která by měla za následek porušení základního práva některého z účastníků insolvenčního řízení, toto porušení by mohlo mít z hlediska dalšího průběhu tohoto řízení neodčinitelné důsledky.
16. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud konstatuje, že nyní projednávaná ústavní stížnost je přípustná pouze toliko v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozhodnutím insolvenčního správce, jimiž byly přezkoumány a uznány pohledávky (včetně jejich zajištění) přihlášené věřiteli SARPENT, s.r.o.; Baltis Investment Kft; TALIATELLA BELGIQUE; Poštová banka, a.s., a dále proti usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, přijatým na schůzi věřitelů dne 4. 6. 2014, na základě kterých bylo rozhodnuto o tříčlenném věřitelském výboru dlužníka; o volbě SARPENT, s.r.o.; TALIATELLA BELGIQUE a Baltis Investment Kft do věřitelského výboru a byla potvrzena volba věřitelského výboru.

III.
17. Pouze toliko v uvedeném rozsahu tak Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení insolvenčního správce či insolvenčního soudu nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

18. Pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím insolvenčního správce, jimiž byly přezkoumány a uznány pohledávky (včetně jejich zajištění) přihlášené věřiteli v předmětném insolvenčním řízení, Ústavní soud již v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1549/11 zdůraznil, že "rozhodnutí insolvenčního správce o popření nebo uznání pohledávky je rozhodnutím svého druhu, které s ohledem na jeho formu i obsah nemůže podléhat ústavněprávnímu přezkumu zcela." Ústavnímu soudu tak nepřísluší nahrazovat funkci insolvenčního soudu, jenž je oprávněn k projednání a rozhodnutí incidenčních sporů, zahrnujících i spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek. K právnímu hodnocení těchto pohledávek, které provedl insolvenční správce, proto musí Ústavní soud přistupovat velmi zdrženlivě, neboť zákon poskytuje stěžovateli efektivní prostředek k ochraně jeho práv již v rámci insolvenčního řízení. Proto Ústavní soud může uvedená rozhodnutí insolvenčního správce přezkoumávat pouze z toho hlediska, zda po formální stránce odpovídala příslušným ustanovením insolvenčního zákona, byla vydána oprávněnou osobou a nebyla zcela zjevně svévolná. Popření pohledávky insolvenčním správcem (stejně jako dlužníkem) musí být rovněž srozumitelné, odůvodněné a přezkoumatelné (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1410/11 ze dne 29. 10. 2013 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 983/13 ze dne 14. 5. 2013). Totéž pak platí přiměřeně i pro uznání pohledávky, včetně jejího zajištění, v jejichž případě musí být uveden důvod vzniku těchto závazků.

19. Do ústavněprávního přezkumu uvedených rozhodnutí se v neposlední řadě promítá i postup insolvenčního soudu, který předcházel konání přezkumného jednání, kdy musí přihlášeným věřitelům poskytnout možnost seznámit se s ostatními přihlášenými pohledávkami a zároveň stanovit přiměřenou lhůtu k tomu, aby mohli učinit případný popěrný úkon či jiné procesní úkony. I zde nicméně platí, že v řízení o ústavních stížnostech není úlohou Ústavního soudu přezkoumávat insolvenční řízení z hlediska jeho zákonnosti (např. dodržení veškerých zákonem stanovených lhůt). Jinými slovy, domáhá-li se stěžovatel jako přihlášený věřitel ústavní stížností ochrany svých základních práv a svobod, vzniká tím Ústavnímu soudu povinnost posoudit průběh relevantních částí insolvenčního řízení jen v tom rozsahu, v jakém by případný nesprávný postup nebo dílčí rozhodnutí mohlo mít za následek porušení těchto jeho práv. V opačném případě by se Ústavní soud stylizoval do role, která mu, coby orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nepřísluší, tj. do role další instance v systému obecného soudnictví (zde v insolvenčním řízení), provádějící z hlediska "běžné" zákonnosti přezkum rozhodovací činnosti či zákonnosti procesního postupu insolvenčního soudu nebo dokonce insolvenčního správce.

20. Uvedená hlediska aplikoval Ústavní soud i v nyní projednávané věci, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížností napadená rozhodnutí insolvenčního správce žádným z uvedených deficitů, které by nepřípustně zasahovaly do ústavně zaručených práv stěžovatelky (přihlášené věřitelky dlužníka v předmětném insolvenčním řízení) netrpí. Uznání předmětných pohledávek (včetně jejich zajištění) věřitelů SARPENT, s.r.o.; Baltis Investment Kft; TALIATELLA BELGIQUE a Poštová banka, a.s. proto nelze označit za svévolné nebo jinak excesivní ve výše uvedeném smyslu. Nadto je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatelka jej svou obsáhlou argumentací v ústavní stížnosti, postrádající ústavněprávní dimenzi, spíše stylizuje právě do role další soudní instance v probíhajícím insolvenčním řízení, jehož dosavadní, pro ni nepříznivý průběh se snaží prostřednictvím ústavní stížnosti zvrátit.

21. Prizmatem výše předestřených hledisek pak Ústavní soud hodnotil i zbývající usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, přijatá na schůzi věřitelů dne 4. 6. 2014, vůči nimž je nyní projednávaná ústavní stížnost rovněž přípustná. Jedná se toliko o usnesení insolvenčního soudu, na základě kterých bylo rozhodnuto o tříčlenném věřitelském výboru dlužníka, o volbě SARPENT, s.r.o., TALIATELLA BELGIQUE a Baltis Investment Kft do věřitelského výboru a byla potvrzena volba věřitelského výboru. Z pohledu stěžovatelky bylo podstatné zejména to, že došlo ke konání schůze věřitelů, kde byla na základě výsledků hlasování podle ustanovení § 51 odst. 1 insolvenčního zákona usnesením insolvenčního soudu přiznána hlasovací práva těm věřitelům, jejichž pohledávky byly popřeny a kteří byli následně zvoleni i do věřitelského výboru, čímž mělo dojít k nepřípustnému omezení výkonu jejích hlasovacích práv v plném rozsahu. S ohledem na svůj charakter by uvedená rozhodnutí mohla mít za následek porušení základního práva nebo svobody stěžovatelky pouze z důvodu nesprávného postupu insolvenčního soudu, který předcházel jejich přijetí, ať už by se jednalo o nerespektování zákonných podmínek pro konání schůze věřitelů, anebo pochybení při rozhodování o hlasovacích právech jednotlivých věřitelů (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1549/11).

22. Ústavní soud proto ústavní stížností napadená usnesení insolvenčního soudu přezkoumal z hlediska základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a to v tom jeho aspektu, zda se insolvenční soud v rámci svého procesního postupu nedopustil svévole, která by mohla vést ke zkrácení jejích práv v insolvenčním řízení a v konečném důsledku i ke zkrácení rozsahu, v jakém budou uspokojeny její pohledávky (v důsledku čehož by mohlo být dotčeno i její vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny) [obdobně srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219); nález sp. zn. III. ÚS 1824/13 ze dne 26. 6. 2014, či citované stanovisko pléna
sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15], přičemž dospěl k závěru, že insolvenční soud se v nyní projednávaném případě v rámci svého procesního postupu nedopustil žádných pochybení, která mohla mít reálný vliv na ústavnost přijatých usnesení, resp. na výsledek hlasování. Ve vztahu k usnesení o volbě členů věřitelského výboru je nadto třeba konstatovat, že volba členů a náhradníků věřitelského výboru se může konat na schůzi věřitelů bez ohledu na konání přezkumného jednání, a proto usnesení, kterým insolvenční soud potvrdil její výsledek, mohlo zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky pouze z důvodu, že jí bylo částečně nebo zcela odepřeno její hlasovací právo, což se ovšem v nyní projednávaném případě stěžovatelky nestalo, neboť ta, jak vyplývá z Protokolu o schůzi věřitelů ze dne 4. 6. 2014 i z jejího tvrzení, své hlasovací právo uplatnila. Skutečnost, že se jí nepodařilo svým hlasováním (spolu s některými dalšími věřiteli) zabránit přiznání hlasovacího práva uvedeným věřitelům, resp. zvolení věřitelského výboru ve výše uvedeném složení, není pro přezkum Ústavního soudu nikterak relevantní, neboť samotné hlasování jednotlivých věřitelů, tedy zda hlasovali pro nebo proti určitému kandidátovi do věřitelského výboru, zůstává zcela mimo přezkum Ústavního soudu (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1549/11).

IV.
23. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti pak podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

24. S ústavní stížností spojený návrh stěžovatelky na zrušení v záhlaví citovaných ustanovení insolvenčního zákona pak byl Ústavním soudem odmítnut podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť takový návrh, jak vyplývá z ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu, má toliko akcesorickou povahu, a proto "sdílí osud" ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015

Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu