II.ÚS 833/15 #1

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky LACMAN s. r. o., se sídlem U schodů 122/5, Praha 9 Hrdlořezy, zastoupené JUDr. Pavlem Čuprem, Ph.D., advokátem AK třída Kpt. Jaroše 10, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, č. j. 23 Cdo 3198/2014-162, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2014, č. j. 12 Cmo 152/2014-138, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Dne 19. 3. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a proto se domáhá jejich zrušení.

2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i příloh k ní přiložených, především plyne, že stěžovatelka se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 domáhala po Kooperativa pojišťovně a. s. (dále také "žalovaná") zaplacení částky 22.388.995 Kč s příslušenstvím, představující pojistné plnění za výrobní prostory stěžovatelky zničené požárem. Usnesením ze dne 29. 1. 2013, č. j. 30 C 79/2012-92, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1, že se stěžovatelce nepřiznává osvobození od soudních poplatků; stěžovatelka se do tohoto usnesení neodvolala. Usnesením ze dne 11. 10. 2013, č. j. Ncp 2930/2013-101, následně rozhodl Vrchní soud v Praze, že věcně příslušným k projednání této věci je v prvním stupni Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"). Usnesením ze dne 6. 12. 2013, č. j. 5 Cm 190/2013-104, vyzval městský soud stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku ve výši 1.119.450 Kč. Na to stěžovatelka reagovala podáním, ve kterém opakovaně požádala o osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne 31. 3. 2014, č. j. 5 Cm 190/2013-123, nicméně městský soud zastavil řízení o opakovaném návrhu stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků podle ustanovení § 159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2013 pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. Vrchní soud v Praze usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností toto usnesení o zastavení řízení potvrdil. Dovolání do tohoto usnesení vrchního soudu odmítl v záhlaví označeným usnesením Nejvyšší soud.

3. V návaznosti na tyto okolnosti pak městský soud nevyhověl návrhu stěžovatelky a nepřerušil řízení o jejím žalobním žádání do rozhodnutí Ústavního soudu o nyní projednávané ústavní stížnosti. Samotnou stížnostní argumentaci stěžovatelky je pak možné shrnout do tvrzení, že obecné soudy ve věci stěžovatelky nevycházely z judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09 (N 10/56 SbNU 99), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též pod http://nalus.usoud.cz], podle níž rozhodnutí o předchozí žádosti o osvobození od soudních poplatků nemůže bránit tomu, aby soud rozhodl o žádosti nové - nejde tedy o překážku věci již pravomocně rozhodnuté - neboť každá nová žádost o osvobození od soudních poplatků musí být posouzena podle okolností a podmínek, které jsou zde v době jejího dalšího podání.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

5. Předně je třeba uvést, že Ústavní soud se v minulosti již mnohokrát zabýval otázkou osvobození od placení soudních poplatků (do této skupiny patří mj. i odmítavé usnesení Ústavního soudu evidované pod sp. zn. II. ÚS 2533/08 ze dne 12. 8. 2010). Ústavní soud v souvislosti s touto problematikou opakovaně vyslovil názor, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do pravomoci obecných soudů, přičemž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým soudy dospěly při zvažování důvodnosti uplatněného nároku (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, U 28/19 SbNU 275). Ve své nálezové judikatuře (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 13/98 ze dne 11. 5. 1999, N 71/14 SbNU 107) ze zásady rovnosti stran zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny dovodil, že i právnické osoby mají právo žádat o osvobození od soudních poplatků; je ovšem věcí judikatury obecných soudů, aby vymezila kritéria poměrů, z nichž bude při aplikaci tohoto ustanovení u právnických osob vycházet. Vyjádřil tím postoj, podle něhož na rozhodnutí o (ne)osvobození právnické osoby od soudních poplatků zpravidla nelze z povahy věci nahlížet stejnými hledisky jako u osoby fyzické, pro niž případné neosvobození od soudních poplatků znamená z povahy věci větší zátěž. Tyto závěry - nahlíženo intenzitou (ne)opodstatněnosti ústavní stížnosti - najdou přiměřeně odraz i v právě projednávané věci.

6. Jak plyne z výše uvedeného, shora citovaným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 stěžovatelce nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Protože stěžovatelka proti němu nevyužila žádný opravný prostředek, nabylo právní moci. To nemůže změnit ani okolnost, že z důvodu následného rozhodnutí vrchního soudu o otázce věcné příslušnosti se žaloba stěžovatelky začala projednávat před městským soudem jako soudem prvního stupně. Stěžovatelka totiž městskému soudu neosvědčila - a ani z ústavní stížnosti neplyne opak - že by u ní došlo k zásadní změně majetkových poměrů od okamžiku, kdy o jejím prvním návrhu na osvobození od soudních poplatků rozhodoval obvodní soud. Ke stěžovatelkou tvrzené změně majetkových poměrů (ke které městský soud podle stěžovatelky chybně nepřihlédl) se v ústavní stížnosti uvádí toliko obecné konstatování, že "z hlediska možnosti účastníka zaplatit soudní poplatek vysoké hodnoty je přece rozhodné, zda proti účastníkovi je vedena jedna, nebo deset exekucí, zda má jeden, nebo deset nesplněných závazků (dluhů), zda celková výše dluhů činí jeden, nebo deset milionů korun [a nebo] zda se jeho nesplněné závazky nezvyšují, nebo soustavně zvyšují o příslušenství." Právě citované názory jsou jistě do značné míry logické, nicméně stěžovatelka v ústavní stížnosti dostatečně nevysvětluje a nedokládá, proč jsou úvahy soudů - vztaženo k její druhé žádosti o osvobození - právě v tomto kontextu neodpovídající a nepřiměřené. Z povahy věci je totiž zřejmé, že např. i samotný počet exekucí je nutné posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu ekonomickému subjektu, když i sama stěžovatelka uvádí, že obvodní soud při posuzování její původní žádosti nepřehlédl majetek manželky tehdejšího jednatele stěžovatelky v řádech milionů korun, což ovšem považuje Ústavní soud v těchto věcech za zcela případné.

7. Za této situace tedy skutečně představovalo rozhodnutí obvodního soudu pro městský soud ve vztahu k opakovanému návrhu stěžovatelky překážku věci pravomocně rozhodnuté. Tento závěr obecných soudů je pro Ústavní soud akceptovatelný, jelikož neodporuje ani jeho relevantní judikatuře, jak plyne ostatně i z citace, kterou provedla sama stěžovatelka v ústavní stížnosti a jak správně v záhlaví označeném usnesení vyložil Nejvyšší soud. Naopak tím, že stěžovatelka nevyužila odvolání proti rozhodnutí obvodního soudu, nemůže posléze o jeho kasaci usilovat týmž opakovaným návrhem uplatněným před obecnými soudy, ani návrhem předloženým nyní Ústavnímu soudu.

8. Na tomto závěru pak nemůže nic změnit ani skutečnost, že stěžovatelce bylo v jiném řízení - když se žalobou proti pojišťovně Kooperativa a.s. domáhala náhrady škody - osvobození od soudních poplatků přiznáno. Naopak, zcela nad rámec právě učiněných úvah a nahlíženo materiálně, Ústavní soud zaznamenal, že v usnesení, jímž bylo stěžovatelce osvobození od soudních poplatků přiznáno, je konstatováno, že stěžovatelka se v nově započatém řízení žalobou na jmenované pojišťovně domáhá zaplacení částky 23.548.549 Kč s příslušenstvím, představující škodu, kterou jí měla pojišťovna způsobit opožděným vyplacením pojistného plnění (stejný závěr lze mimochodem dovodit i z usnesení pocházejícího z řízení o žalobě stěžovatelky proti České spořitelně, a. s.: "Z důvodu otálení pojišťovny s výplatou pojistného plnění... ."). Aktuální situaci stěžovatelky lze tedy podle Ústavního soudu vnímat i tak, že bylo-li stěžovatelce jí žalované pojistné plnění nakonec ze strany pojišťovny vyplaceno, pak řízení, jež je podnětem pro právě projednávanou ústavní stížnost, o to méně může zasáhnout do ústavních práv (svobod) stěžovatelky.

9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015

Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu