III.ÚS 2198/13 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Paulovicse, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2013 č. j. 30 Cdo 4015/2011-124 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2011 č. j. 39 Co 409/2010-98, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 16. 7. 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi dle jeho tvrzení bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na náhradu nemajetkové újmy zakotvené v čl. 5 odst. 5 Úmluvy, právo na ochranu lidské důstojnosti garantované čl. 10 odst. 1 Listiny, jakož i práva vyplývající z čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako příslušník Sboru národní bezpečnosti v roce 1968 opustil Československou socialistickou republiku a emigroval do Švýcarské konfederace. V důsledku toho byl Vojenským obvodním soudem v Praze dne 17. prosince 1970 uznán vinným ze spáchání trestného činu zběhnutí do ciziny ve smyslu ustanovení § 283 odst. 1 tehdy platného trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. V roce 1975 stěžovatel vycestoval do Maďarské lidové republiky, kde byl na základě akce Státní bezpečnosti "Maďar" maďarskými státními orgány zadržen a předán do Československé socialistické republiky, kde v letech 1975 až 1980 vykonal uložený trest odnětí svobody. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2003 sp. zn. 4 Tz 130/2003, vydaným v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona, byl odsuzující rozsudek zrušen ve výroku o trestu a při nedotčeném výroku o vině byl stěžovateli uložen symbolický trest jednoho dne odnětí svobody. V roce 2004 přiznal Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany (dále jen "Vojenský úřad") stěžovateli náhradu za ztrátu na výdělku a náhradu nákladů výkonu trestu v celkové výši 404 918 Kč. Ústavní soud dále zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. září 2007 sp. zn. 1 Nt 152/2007 byla vyslovena stěžovatelova účast na soudní rehabilitaci podle ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci"). Dne 17. prosince 2007 požádal stěžovatel o dodatečné odškodnění nemateriální újmy ve výši 1 900 000 Kč s přihlédnutím k tomu, že byl nejen nezákonně odsouzen, ale v roce 1975 i unesen a poté pět let nezákonně vězněn. Vojenský úřad však požadované nároky odmítl s odůvodněním, že tento nárok je na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2003 promlčen a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 pouze deklaruje účast na rehabilitaci, aniž zakládá podklad k dalšímu odškodnění.

3. Stěžovatel podal následně k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") žalobu na náhradu nemateriální újmy způsobené mu protiprávními akcemi předlistopadového režimu. Obvodní soud této žalobě vyhověl a rozsudkem ze dne 20. července 2010 č. j. 18 C 98/2008-70 uložil státu povinnost zaplatit stěžovateli částku 1 900 000 Kč a náklady řízení. Městský soud v Praze (dále jen "Městský soud") však na základě odvolání Ministerstva spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník") napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí nalézacího soudu tak, že žalobu zamítl. Uvedl přitom, že stěžovatelovo právo zaniklo podle vnitrostátního práva dne 1. října 2006 prekluzí, když rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 130/2003 nabyl právní moci dne 1. října 2003. Současně podle městského soudu platí, že v daném případě nelze požadovat odškodnění za nemateriální újmu, neboť daný nárok nemá oporu ani v zákoně o soudní rehabilitaci, a nelze jej dovozovat ani z občanského zákoníku či ze zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 58/1969 Sb."). Zákon č. 160/2006 Sb. novelizující zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu") pak počítá s odškodněním nemateriální újmy vzniklé před nabytím vlastní účinnosti jen v případě průtahů v řízení. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu konečně městský soud dovodil, že nelze přímo aplikovat ani čl. 5 odst. 5 Úmluvy, neboť k újmě došlo v době, kdy Úmluva nebyla na území České republiky závazná. Co se týče odškodnění nemateriální újmy za únos v roce 1975, Městský soud dospěl k závěru, že únos stěžovatele nebyl v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, spočívajícím v odsouzení k pětiletému nepodmíněnému výkonu trestu odnětí svobody, a že pro tento nárok navíc není pasivně legitimována Česká republika. Proti rozsudku městského soudu stěžovatel podal dovolání, které však bylo Nejvyšším soudem odmítnuto napadeným usnesením. Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolatel nebrojil v dovolání proti závěrům o prekluzi nároku, čímž znemožnil přezkum této otázky Nejvyšším soudem. Prekluze nároku obstojí jako samostatný důvod zamítnutí žaloby, případný věcný přezkum přímé aplikovatelnosti čl. 5 odst. 5 Úmluvy pak nemůže mít vliv na výsledek řízení. K náhradě nemateriální újmy způsobené únosem Nejvyšší soud poznamenal, že ji nelze odškodnit ani v režimu zákona č. 58/1969 Sb. ani v režimu Úmluvy, neboť tato v roce 1975 nebyla pro Českou republiku závazná.

II.
Argumentace stěžovatele a vyjádření ostatních účastníků řízení

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně uvádí, že postupem Nejvyššího soudu byl porušen čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Nárok dle mínění stěžovatele odškodnit lze, neboť podle judikatury Ústavního soudu je třeba lhůtu pro uplatnění nároku počítat až od okamžiku právní moci rehabilitačního rozhodnutí. Při takovémto způsobu výpočtu nárok prekludován nebyl. Dále se měl Nejvyšší soud dopustit porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces a zároveň čl. 89 odst. 2 Ústavy, a to tím, že nijak nereagoval na doplnění dovolání, v nichž stěžovatel argumentoval aktuální judikaturou Ústavního soudu, ani na stěžovatelovy námitky ohledně nesouhlasu s nedostatkem pasivní legitimace České republiky v případě odškodnění za únos. Nejvyšší soud měl porušit také stěžovatelovo právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny tvrzením, že stěžovatel nebrojil proti závěrům městského soudu o prekluzi. Stěžovatel podotkl, že kdyby prekluzi uznával, tak by žádné dovolání nepodal. K tvrzení Nejvyššího soudu, že čl. 5 odst. 5 Úmluvy nedopadá na situaci únosu, stěžovatel s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. října 2006 sp. zn. IV. ÚS 428/05 konstatoval, že únosem bylo porušeno jeho právo na lidskou důstojnost zaručené čl. 10 odst. 1 Listiny, a proto nejsou závěry o nemožnosti aplikace Úmluvy v tomto směru relevantní.

5. Své vyjádření k ústavní stížnosti zaslal Ústavnímu soudu městský soud, který v něm uvedl, že jeho rozhodnutí vycházelo z konstantní judikatury Nejvyššího soudu a odlišný názor Ústavního soudu nebyl v době rozhodování tomuto soudu znám. Rozhodnutí však odpovídá i současné judikatuře Nejvyššího soudu.

6. K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž Nejvyšší soud a uvedl, že stěžovatel v soudním řízení uplatnil v rámci jedné částky dva nároky, a sice odškodnění za nezákonné věznění a odškodnění za únos z Maďarské lidové republiky. Dle Nejvyššího soudu se stěžovatelova věc významně odlišuje od řady dalších případů týkajících se otázky existence nároku za újmu vzniklou jednáním státních orgánů minulého režimu. Odvolací soud uvedl dva důvody pro zamítnutí žaloby v části týkající se údajného nezákonného věznění, a to jednak prekluzi stěžovatelova práva, jakož i nemožnost přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Stěžovatel však v dovolání brojil pouze proti závěrům stran možnosti přímé aplikace Úmluvy, pročež muselo být jeho dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud nemohl totiž přezkoumat napadené rozhodnutí nad rámec odůvodnění dovolání. Stěžovatel se tak dle Nejvyššího soudu snaží prostřednictvím ústavní stížnosti napravit své vlastní pochybení. Co se uvedeného únosu týče, odkazuje Nejvyšší soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž podrobně vysvětlil, z jakého důvodu není v této otázce v posuzovaném případě přípustné dovolání. Z toho důvodu Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
7. Stěžovatel následně využil svého práva repliky, v níž uvedl, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s nedávno přijatým stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 25. listopadu 2014 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (č. 297/2014 Sb.). Stěžovatel dále odmítá, že by jeho právo na náhradu škody mohlo být promlčeno či prekludováno, neboť jak právní předpisy, tak judikatura Nejvyššího soudu stanovují tříletou lhůtu pro podání návrhu na náhradu škodu a tuto stěžovatel nepřekročil. K vyjádření Nejvyššího soudu stran nesplnění podmínek pro posouzení dovolání stěžovatel upozorňuje, že Ústavní soud musí vedle formálních podmínek dovolacího řízení posoudit rovněž podstatu věci samé. Stěžovatel byl unesen v souvislosti s výkonem trestu, který byl posléze prohlášen za nezákonný. Stěžovatelovo právo na kompenzaci tedy trvá. Z toho důvodu stěžovatel setrval na původním návrhu.

8. Konečně stěžovatel doplnil svou ústavní stížnost citací z některých rozhodnutí Ústavního soudu vydaných po vyhlášení výše zmíněného stanoviska Ústavního soudu k otázce použitelnosti čl. 5 odst. 5 Úmluvy na její porušení, která nastala před 18. březnem 1992, jako v tomto případě.

III.
Formální předpoklady projednání návrhu

9. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení ústavní stížnosti

10. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

11. Projednávaný případ spadá do skupiny soudních řízení řešících odškodnění nemateriální újmy vzniklé porušením práv ze strany zaniklé Československé socialistické republiky, navíc rozšířený o námitky vůči zásahu, který vznikl postupem orgánů jiného státu, tedy Maďarské lidové republiky v roce 1975; to stěžovatel označuje jako únos, za který by měla nést odpovědnost rovněž Česká republika.

12. Ústavní soud se ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, že tento konkrétní případ je v několika podstatných procesních aspektech odlišný. Stěžovatelovo dovolání nebylo, jako v obdobných případech, odmítnuto Nejvyšším soudem toliko z hmotněprávních důvodů (neexistence práva na odškodnění), nýbrž i z důvodů procesních. Jak vyplývá z vyžádaného soudního spisu, stěžovatel totiž v dovolání nenapadl jeden ze dvou samostatných důvodů pro nevyhovující rozhodnutí odvolacího soudu, a sice závěr o prekluzi práva na odškodnění podle § 24 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci. Proto nemohlo být dovolání vyhověno, jelikož by ani zpochybnění stěžovatelem napadených závěrů nemohlo vést k vyhovění petitu dovolání [srov. ustanovení § 242 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")], a to i kdyby Nejvyšší soud zastával právní názor o použitelnosti čl. 5 odst. 5 Úmluvy na projednávanou věc, což nebyl tento případ.

13. Ústavní soud je toho názoru, že názor Nejvyššího soudu je z ústavněprávního hlediska udržitelný. Nejvyšší soud je jako každý jiný orgán veřejné moci striktně vázán zákazem libovůle, tedy rozhodováním mimo zákonem mu svěřené kompetence (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy). Omezení této zásady lze ze strany soudní moci připustit toliko v případě zákonné úpravy, která by soudům nedávala dostatečný právní prostor pro ochranu základních práv a svobod, jakožto jejich základní ústavní povinnost (srov. čl. 4 Ústavy). To však není případ právní úpravy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož vyčerpání stanoveným zákonným způsobem vyžaduje právní úprava řízení před Ústavním soudem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve spojení s čl. 88 odst. 2 Ústavy). V soukromém právu se i při ochraně lidských práv v daleko vyšší míře uplatňuje spoluodpovědnost dotčené osoby za naplnění ústavních závazků státu, vyjádřená pregnantně zásadou vigilantibus iura scripta sunt. Respektuje-li v rozumné míře zákonná úprava dovolání tuto zásadu, nelze jí z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout. Výjimku by mohly tvořit případy nesrozumitelných, nepředvídatelně vykládaných či přehnaně komplikovaných právních předpisů. Žádnou z takových charakteristik však Ústavní soud zákonné úpravě dovolání přiřknout nemůže, a to tím spíše, že dovolatel je povinně zastoupen osobou práva znalou (srov. § 241 odst. 1 občanského soudního řádu). Rozhodnutí dovolacího soudu tak dle Ústavního soudu nelze považovat v této jeho první části odůvodnění za neústavní zásah do stěžovatelových základních práv. Jeho závěry jsou v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu stran přezkumu posouzení naplnění dovolacích důvodů (zejména § 237 a 241a občanského soudního řádu) obecně, stejně jako v případě otázek posuzování odškodnění nemateriální újmy ve vztahu k čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Zde lze v bližším odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2015 sp. zn. II. ÚS 2716/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), neboť v projednávané věci z hlediska vymezení dovolacích důvodů postupoval stěžovatel obdobným způsobem.

14. V tomto případě nelze postupovat v duchu závěrů II. bodu stanoviska Ústavního soudu ze dne 25. listopadu 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (č. 297/2014 Sb.), které se někdy označuje jako vytvoření "fikce ústavnosti" v podobě požadavku aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy, ač pro to nejsou splněny předpoklady (viz I. bod výroku stanoviska). V daném případě však nelze tuto "fikci" uplatnit, protože se vztahuje jen k zachování možnosti uplatnit nárok na zadostiučinění plynoucí z čl. 5 odst. 5 Úmluvy, a to zákonem stanoveným způsobem; nevytváří se tím ale "fikce napadení prekluze", popř. fikce napadení všeho, co výslovně stěžovatel nenapadl, ač to podle zákona napadnout měl. Pokud tedy stěžovatel nesplnil podmínky stanovené občanským soudním řádem pro uvedení potřebných zákonem vymezených dovolacích důvodů, vyčerpal sice prostředky, které mu zákon k ochraně jeho tvrzeného práva poskytuje, neučinil tak zákonem stanoveným způsobem, jak výslovně postup při domáhání se soudní ochrany limituje čl. 36 odst. 1 Listiny. Návrh je proto v tomto bodě sice přípustný, avšak z hlediska námitek směřujících proti závěrům Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněný. Zde nezbývá, než jen odkázat na zmíněné usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2716/13 (sub 13) a jeho závěr o neopodstatněnosti takové ústavní stížnosti, aniž bylo třeba posuzovat další argumentaci stěžovatele v tomto směru. Proto poukaz stěžovatele na bod II. uvedeného stanoviska nemohl s ohledem na postup stěžovatele před Nejvyšším soudem při vymezení dovolacích důvodů mít vliv na závěr Ústavního soudu v této části návrhu. Proto nebylo nutné posuzovat otázku uplatnění lhůty uvedené v § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., jak se stalo v usnesení Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2015 sp. zn. I. ÚS 737/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz).

15. Ústavní soud dodává, že by neobstála ani další námitka stěžovatele uplatněná vůči rozhodnutí odvolacího soudu v dovolání, tedy to, že byl v souvislosti s výkonem trestu unesen z Maďarska v roce 1975. Zde je třeba konstatovat, že odůvodnění Nejvyššího soudu se v této souvislosti omezilo jen na konstataci potřebných skutečností bez bližšího rozvedení, navíc zčásti se odchylujícího se i od závěrů odvolacího soudu, které měly být přezkoumány. S ohledem na závěr, že dovolání nesplňuje ve vztahu k závěru o prekluzi nároku stěžovatele potřebné náležitosti (viz výše), to však nebylo pro výsledek řízení před Ústavním soudem významné. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí nikterak neoponuje závěru odvolacího soudu, že stěžovatel uplatnil dva nároky se samostatným skutkovým základem (výkon trestu a únos z Maďarska), považoval Ústavní soud za potřebné posoudit i tvrzený druhý nárok.

16. Odvolací soud popřel stěžovatelův nárok na zadostiučinění o dva argumenty. Prvním bylo neprokázání skutečnosti, že stěžovatel byl "unesen" pro účely výkonu nezákonně uloženého trestu. Na základě hodnocení listinných důkazů dospěl odvolací soud k závěru, že stěžovatel byl do Československé socialistické republiky předán z důvodu zájmu Státní bezpečnosti o jeho styky s osobami se vztahem k ČSSR. Dále svůj zamítavý rozsudek opřel odvolací soud o závěr, podle kterého Česká republika není v tomto případě pasivně legitimovaná i proto, že k předání stěžovatele a výkonu trestu došlo na území dnešní Slovenské republiky, na níž tak dle ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, přešla práva a povinnosti související s činností orgánů bývalé Československé socialistické republiky.

17. Proti těmto závěrům brojí stěžovatel v dovolání (jakož i v ústavní stížnosti) pouhým tvrzením, že nejde jen o formální, nýbrž faktickou stránku věci, která spočívala v tom, že únos byl realizován za účelem výkonu trestu, který byl následně zrušen, takže je nepatřičné (druhý argument odvolacího soudu), aby byl odkazován na odškodňovací řízení na Slovensku. Dále ve vztahu k druhému argumentu stěžovatel v řízení před obecnými soudy (srov. např. soudní spis sp. zn. 18 C 98/2008, č. l. 106), stejně jako v ústavní stížnosti, uvádí, že rozhodující pro odpovědnost České republiky je to, že původní nezákonný rozsudek byl vydán Vojenským obvodním soudem v Praze dne 17. prosince 1970, tedy na území dnešní České republiky, stejně jako rehabilitační rozhodnutí v roce 2003. Dále stěžovatel v řízení před obecnými soudy namítal, že rozpad federace nezavinil a ani s ohledem na zeměpisnou situaci nemohl být z Maďarské lidové republiky předán na území České republiky, neboť tyto dva státy nemají žádnou společnou hranici.

18. V tomto směru je třeba uvést, že ani tato argumentace nemůže vést ke zpochybnění ústavnosti rozhodnutí dovolacího soudu. V případě, že by se uplatnila stěžovatelova námitka, že jím tvrzený únos byl realizován za účelem jeho dodání k výkonu trestu, pak musel na tento nárok dopadat závěr o prekluzi "celkového" nároku učiněný odvolacím soudem. V návaznosti na to by tento nárok sdílel i osud dovoláním nezpochybněného závěru o prekluzi celkového nároku podle § 24 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci.

19. Ústavní soud zde jen pro úplnost poznamenává, že je v tomto směru účastníky řízení zcela opomíjena existence tehdy platné Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Maďarskou lidovou republikou, o úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních (č. 91/1962 Sb.), upravující povinnost smluvních stran, aby si za stanovených podmínek vzájemně vydávaly k výkonu trestu osoby, které se zdržují na jejich území. Odvolací soud přitom svůj závěr opřel o zprávu Oddělení státní bezpečnosti Kladno z 25. dubna 1973 (fotokopie předložená stěžovatelem a založená v soudním spise sp. zn. 18 C 98/2008), podle které byl v rámci akce MAĎAR stěžovatelům pozorovací svazek převeden na svazek signální, s ohledem na jeho rostoucí zájem o dění v ČSSR. Avšak v informaci o provedení opatření k zadržení a vydání stěžovatele do ČSSR ze dne 13. října 1975 se již o této aktivitě nehovoří. Přitom z předložené fotokopie sdělení 7. odboru II. správy FMV ze dne 13. října 1975 (s. 2), založené v uvedeném soudním spise, plyne, že dne 11. října 1975 byly našemu představiteli v Maďarské lidové republice předány na OPK Komárno doklady k "zadržení a vydání" stěžovatele do Československa, k čemuž následně také prostřednictvím maďarských orgánů došlo.

20. Avšak ani v případě, že by se měl uplatnit zprvu uvedený důvod odvolacího soudu, tedy že se nejednalo o únos (slovy stěžovatele) za účelem dodání k výkonu trestu, na výsledku řízení v této věci to nemohlo ničeno změnit. Podstatné je, že sám stěžovatel nijak nezpochybňuje závěry obecných soudů, že byl maďarskými orgány zadržen dne 12. října 1975, poté předán v Komárně orgánům Československé socialistické republiky, a následně (bezprostředně) dodán k výkonu trestu odnětí svobody v délce pěti let, který mu byl v nepřítomnosti uložen v roce 1970 (viz sub 2). Tento trest vykonal v plném rozsahu (propuštěn 12. října 1980). Tato skutečnost plyne též z již (sub 19) uvedené fotokopie sdělení 7. odboru II. správy FMV ze dne 13. října 1975. Pro Ústavní soud je podstatné, že postup státních orgánů Maďarské republiky před ním nelze napadnout, neboť se nejednalo o zásah veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Postup maďarských orgánů na území Maďarska kognici Ústavního soudu nepodléhá a neuplatní se tak maxima male captus, male detentus. Dále není bez významu, že v důsledku zadržení a předání stěžovatele do tehdejšího Československa v Komárně se doba omezení osobní svobody na území tehdejší federace kryje s délkou nyní zrušeného a stěžovatelem vykonaného trestu odnětí svobody, za který se stěžovateli dostalo odškodnění v souladu se zákonem o soudní rehabilitaci. Jiný nárok než ve spojení se zbavením osobní svobody přitom z čl. 5 odst. 5 Úmluvy, jehož přímé aplikace se stěžovatel dovolává, neplyne, a žádné jiné zbavení osobní svobody na území tehdejšího Československa než v této délce stěžovatel (srov. v této souvislosti právě § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci) nedoložil.

21. Ústavní soud tak uzavírá, že postup maďarských orgánů kognici Ústavního soudu nepodléhá, a protože nárok na případnou náhradu nemajetkové újmy nebyl před Nejvyšším soudem uplatněn zákonem předepsaným způsobem, jak to vyžaduje čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny, ve spojení s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (viz též cit. usnesení sp. zn. II. ÚS 2716/13), nezbylo mu, než s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. srpna 2015


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu