IV.ÚS 3690/14 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Jindřicha Fialy, zastoupeného Mgr. Petrem Fouskem, advokátem AK Fousek, Masarykovo náměstí 83, 294 21, Bělá pod Bezdězem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2014 č. j. 28 Cdo 187/2013-224 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2012 č. j. 13 Co 327/2010-205, takto:

Odůvodnění:

I. Řízení před obecnými soudy

Okresní soud Brno - venkov (dále též soud prvního stupně) uložil stěžovateli (ve sporu před obecnými soudy žalovanému) povinnost zaplatit žalobkyni (bývalé partnerce stěžovatele) částku 495 500 Kč a nahradit jí náklady řízení. Soud vyšel z toho, že stěžovatel a žalobkyně v době svého partnerského vztahu nabyli kupní smlouvou do podílového spoluvlastnictví se shodnými podíly pozemek za kupní cenu 991 000 Kč, kterou se zavázali uhradit každý rovným dílem. Částku 400 000 Kč uhradila žalobkyně z výnosu překlenovacího úvěru a částku 591 000 Kč uhradil otec žalobkyně. Polovinu kupní ceny, tedy žalovanou částku 495 500 Kč, tak otec žalobkyně zaplatil namísto stěžovatele. Soud dále dovodil, že vzhledem k úmrtí otce žalobkyně připadla po dodatečném projednání dědictví jedna polovina jeho pohledávky za stěžovatelem (tj. částka 247 750 Kč) manželce zůstavitele (matce žalobkyně) z titulu vypořádání společného jmění manželů a druhá polovina připadla žalobkyni. Matka žalobkyně následně postupní smlouvou postoupila svoji část pohledávky za stěžovatelem žalobkyni, přičemž žalobkyně o této skutečnosti stěžovatele informovala. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že otec žalobkyně plnil za stěžovatele to, co po právu (tj. na základě uzavřené kupní smlouvy) měl stěžovatel plnit sám, neboť za něj uhradil polovinu kupní ceny předmětného pozemku. Uvedeným postupem se tak stěžovatel na úkor otce žalobkyně bezdůvodně obohatil. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně pohledávku za stěžovatelem nabyla dílem z titulu dědictví a dílem z titulu postoupení pohledávky od své matky, soud prvního stupně dospěl k závěru, že je v projednávaném řízení aktivně věcně legitimovanou. Důvodnou neshledal ani námitku promlčení nároku, kterou uplatnil stěžovatel, neboť stěžovatel se bezdůvodně obohatil teprve poté, kdy nabyl právních účinků vklad vlastnického práva v jeho prospěch do katastru nemovitostí, tj. dnem 12. 7. 2005. Jelikož žalobkyně podala žalobu dne 9. 7. 2007, tj. ve dvouleté promlčecí době ve smyslu ustanovení § 107 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platný v rozhodné době (dále jen "občanský zákoník"), nemohlo dojít k promlčení takto uplatněného nároku.

Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 21. 6. 2012, č. j. 13 Co 327/2010-205, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně dostatečně nevypořádal s tvrzením stěžovatele ohledně obsahu dohody uzavřené mezi ním a otcem žalobkyně. Odvolací soud tak doplnil dokazování a dospěl k závěru, že šlo o inominátní smlouvu, na základě které otec žalobkyně zaplatil část kupní ceny pozemku připadající na spoluvlastnický podíl stěžovatele, a to za podmínky, že v případě rozchodu stěžovatele a žalobkyně připadne ekvivalent jím poskytnutého plnění do vlastnictví jeho dcery (tj. žalobkyně). Jestliže otec žalobkyně plnil na základě této smlouvy část kupní ceny pozemku připadající na spoluvlastnický podíl stěžovatele, nemohlo se v okamžiku poskytnutí plnění, ani v okamžiku nabytí právních účinků vkladu vlastnického práva ve prospěch stěžovatele jednat o bezdůvodné obohacení stěžovatele. Z obsahu shora popsané inominátní smlouvy tak podle odvolacího soudu vyplývá, že si otec žalobkyně vymínil vrácení plnění poskytnutého na kupní cenu za stěžovatele pro případ, že se stěžovatel se žalobkyní rozejdou. Takové ujednání posoudil odvolací soud jako rozvazovací podmínkou. Jestliže se stěžovatel se žalobkyní rozešli v březnu 2006, došlo podle odvolacího soudu k naplnění rozvazovací podmínky a tedy ke zrušení smlouvy, na základě které otec žalobkyně poskytl předmětné plnění, tj. odpadl právní důvod uvedeného plnění. Stěžovateli tak dle odvolacího soudu z titulu bezdůvodného obohacení vznikla povinnost převést do vlastnictví žalobkyně jemu náležející jednu polovinu předmětného pozemku a neučinil-li tak, povinnost zaplatit jí částku, kterou uhradil otec žalobkyně jako kupní cenu pozemku připadající na spoluvlastnický podíl stěžovatele. Soud uzavřel, že i s ohledem na odlišný počátek běhu promlčení doby k promlčení nedošlo, přičemž zároveň formuloval právní závěr, že pro stavení promlčecí doby, ani pro výsledek řízení, není rozhodné, zda žalobkyně byla nositelkou hmotného práva, jež uplatnila u soudu již v době podání žaloby, nýbrž rozhodné je to, zda jí svědčila aktivní věcná legitimace v době rozhodování soudu o jejím nároku.

Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustné z důvodu, že by rozsudek odvolacího soudu byl rozsudkem měnícím rozsudek soudu prvého stupně ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále "o. s. ř."), ačkoli tento dovolací důvod stěžovatel uplatňoval s tvrzením, že sice bylo odvolacím soudem potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak ze zcela odlišných důvodů, než o jaké se opíral rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud neshledal relevantní ani další dovolací důvody uplatňované stěžovatelem, namítající procesní pochybení odvolacího soudu.

Dovolací soud se nad rámec závěrů o nepřípustnosti dovolání vyjádřil též k závěru odvolacího soudu, že pro posouzení stavení promlčecí lhůty je relevantní aktivní legitimace žalobkyně v době rozhodnutí, nikoli v době podání návrhu, když uvedl, že z ustanovení § 112 občanského zákoníku plyne, že aby došlo ke stavení promlčecí doby, musí být právo u soudu uplatněno věřitelem, tj. osobou aktivně věcně legitimovanou. Na věc samou to však nemělo podle Nejvyššího soudu vliv, neboť odvolací soud zjistil, že mezi otcem žalobkyně a stěžovatelem byla uzavřena smlouva, na základě které otec žalobkyně zaplatil část kupní ceny pozemku připadající na spoluvlastnický podíl stěžovatele, a to za podmínky, že v případě rozchodu žalobkyně a stěžovatele připadne ekvivalent otcem žalobkyně poskytnutého plnění do vlastnictví jeho dcery (tj. žalobkyně). Stěžovatel se tudíž po odpadnutí právního důvodu plnění bezdůvodně obohatil nikoliv na úkor otce žalobkyně, nýbrž na úkor žalobkyně samotné. Aktivní legitimace žalobkyně tak zde v době podání žaloby dána byla a k promlčení nároku nedošlo. Odvolací soud tak podle Nejvyššího soudu dospěl ve výsledku ke správnému závěru.

II. Tvrzení stěžovatele

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Dovolací soud dle stěžovatele vybočil z ústavněprávních mantinelů přepjatě formalistickou interpretací § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., když dovodil, že o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu jde v případě, kdy odvolací soud rozhodoval o zcela jiném žalobním skutku, který žalobkyně vymezila teprve v odvolacím řízení, což logicky vylučuje možnost, aby takto vymezený skutkový základ mohl předtím posoudit po právní stránce také soud prvního stupně. Argumentace dovolacího soudu se míjí s důvody předestřenými v dovolání a není dostatečně vyložena a odůvodněna.

Podle stěžovatele se dále dovolací soud vypořádal "nadmíru stručně a nepřesvědčivě" s dalšími námitkami, v nichž stěžovatel brojil proti tomu, že odvolací soud postupoval v rozporu s § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť nezrušil nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodoval o nově vylíčeném žalobním skutku, aniž byl návrh žalobkyně procesně připuštěn ve smyslu § 95 o. s. ř., postupoval v rozporu s § 213 odst. 5 o. s. ř., neboť přihlížel k novým skutečnostem a důkazům, které žalobkyně uplatnila v rozporu s § 205a a § 211a o. s. ř.

Podle stěžovatele není pochyb o tom, že nesprávné právní posouzení věci se může týkat jak předpisů hmotného práva, tak předpisů procesního práva, jestliže jejich aplikace na posuzovanou věc byla pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu rozhodující. U tzv. nenárokových dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pak stěžovatel s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu dokládá, že dovolání mělo být přípustné.

Stěžovatel dále s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2095/14 ze dne 8. 10. 2014 tvrdí, že dovolací soud byl povinen bez ohledu na přípustnost dovolání zkoumat, zda postupem odvolacího soudu vytýkaným v "procesních námitkách" nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod, neboť z čl. 4 Ústavy vyplývá, že všechny obecné soudy jsou zavázány k ochraně základních práv a svobod, přičemž se nemohou zbavit povinnosti poskytnout tuto ochranu pouze odkazem na nedostatek kompetence v podústavním právu.

Rozhodnutí dovolacího soudu je dále dle stěžovatele v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, neboť dovolací soud při posuzování dovolací námitky ohledně právního posouzení okamžiku stavení běhu promlčecí doby ze strany odvolacího soudu zcela nepředvídatelným způsobem, odlišně od odvolacího soudu, posoudil právní otázku okamžiku vzniku aktivní věcné legitimace vedlejší účastnice, když tato otázka nebyla vůbec k dovolacímu přezkumu otevřena, aniž se mohl stěžovatel k odlišnému právnímu názoru jakkoliv vyjádřit.

Dovolací soud nově (odlišně) stanovil žalobkyni jako osobu, na jejíž úkor se měl stěžovatel bezdůvodně obohatit, přičemž se jedná o právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Odvolací soud žádný takový závěr neučinil, dovolací soud byl dle stěžovatele povinen tyto, v dovolání nezpochybněné, právní závěry odvolacího soudu respektovat; i kdyby se snad domníval, že jsou nesprávné. Dovolací soud tedy zcela odlišně oproti odvolacímu soudu posoudil právní otázku okamžiku vzniku aktivní věcné legitimace žalobkyně, jejíž vyřešení odvolacím soudem nebylo v dovolání zpochybněno, což podle stěžovatele znamená, že z něj vycházel při formulaci právní otázky týkající se stavení běhu promlčecí doby, a že ke změně "pravidel hry" došlo teprve po podání dovolání, resp. po uplynutí lhůty k jeho podání, přičemž stěžovatel nemohl na tuto změnu jakkoliv účinně reagovat.

Stěžovatel dodává, že podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř., je možno rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, přičemž odkazuje na nálezy Ústavního soudu, ze kterých dovozuje následující: Listina i Úmluva směřují k ochraně konkrétních a efektivních práv, což klade na obecný soud povinnost, aby efektivně zkoumal argumenty a návrhy důkazů předložené stranami. Dovolací soud se v důsledku vytýkaného postupu nezabýval předmětnou dovolací námitkou, ač se jí zabývat měl, čímž bylo porušeno právo stěžovatele, aby se obecný soud náležitě zabýval dovolacími argumenty. Napadené rozhodnutí dovolacího soudu je dále překvapivé, neboť dovolací soud neseznámil účastníky se svým odlišným právním názorem a nedal stěžovateli příležitost se k danému názoru vyjádřit.

Podle stěžovatele se dále dovolací soud dopustil přepjatě formalistického výkladu § 237 odst. 3 o. s. ř., když dovodil, že dovolání nemůže mít po právní stránce zásadní význam, neboť nastolená právní otázka byla odvolacím soudem "nakonec" vyřešena správně. Dovolací soud přehlédl zásadní rozdíl mezi přípustností a důvodností dovolání, a také existenci dalších objektivních kritérií, kdy lze napadenému rozhodnutí přiznat zásadní právní význam. Předmětná právní norma, jež uvádí toliko demonstrativní výčet rozhodných skutečností, na prvním místě zakládá přípustnost dovolání, jestliže nastolená právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. V projednávané věci dovolací soud nijak netvrdí, ani to nevyplývá z jeho odkazované judikatury, že by nastolená právní otázka "účinku zhojení nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce v průběhu řízení na stavení běhu promlčecí doby již v okamžiku podání žaloby" byla již dříve dovolacím soudem "závazným způsobem" vyřešena, pročež posouzení přípustnosti dovolání ze strany dovolacího soudu také z tohoto důvodu nese nesmazatelné prvky svévole, která vyústila v odmítnutí spravedlnosti.

Postup dovolacího soudu má stěžovatel též za rozporný s čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť dovolací soud nerespektoval pro něj závazné právní závěry vyplývající z judikatury Ústavního soudu, aniž se pokusil tento odklon dostatečně vysvětlit.

Zároveň stěžovatel napadá též rozsudek odvolacího soudu s tvrzeným porušením práva na spravedlivý proces tím, že v rozporu s principem neúplné apelace odvolací soud přihlížel k nově uplatněným skutečnostem a důkazům ze strany žalobkyně, která odvolání nepodala.

Odvolací soud dle stěžovatele dále "přehlédl", že nová skutková tvrzení žalobkyně svou podstatou představují nedovolenou změnu žaloby, a o takto nově formulované žalobě rozhodl, aniž to však žalobkyně sama navrhla. Stěžovatel připomíná, že o změnu žaloby se jedná též v situaci, kdy žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality i stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě. Stěžovatel dále namítá, že o "nově vymezené žalobě" rozhodl soud jediné instance, aniž proti tomu mohl stěžovatel uplatnit řádný opravný prostředek, což je v rozporu s principem dvojinstančnosti soudního řízení.

Odvolací soud dále dle stěžovatele neshledal ani logický rozpor mezi novými skutkovými tvrzeními žalobkyně a žalobním návrhem (petitem). Pokud totiž podle další skutkové verze žalobkyně byla dána dlužníku (stěžovateli) možnost volby (tj. převod poloviny pozemku nebo vrácení finanční částky), má způsob vypořádání původ v hmotněprávním základu (ve sjednané dohodě), pročež je nutno tuto skutečnost vyjádřit v žalobním návrhu ve formě tzv. alternativního petitu. Odvolací soud se místo výzvy k odstranění žalobních vad podle § 43 odst. 1 o. s. ř. pokusil tento nedostatek účelově kamuflovat konstrukcí o existenci rozvazovací podmínky ve smyslu § 36 odst. 2 občanského zákoníku.

III. Posouzení Ústavním soudem

Ústavní soud si vyžádal spis a po konfrontaci obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a obsahu spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve vztahu k námitkám stěžovatele směřujícím vůči rozhodnutí dovolacího soudu, jde z ústavního pohledu o posouzení otázky, zda odmítnutím dovolání nebylo porušeno ústavní právo stěžovatele na přístup k soudu. Jakkoli je Ústavní soud zdrženlivý při přehodnocování úvah Nejvyššího soudu ohledně přípustnosti dovolání, nesmí rezignovat na ochranu ústavních práv dovolatelů při odmítání dovolání. Jeho přezkum je však z povahy věci omezen na posouzení svévole či výkladu zjevně nelogického, neboť jinak by se při věcném přezkumu přípustnosti dovolání ocitl v roli přezkumné instance v rovině podústavního (hmotného či procesního) práva, která mu ústavně nenáleží.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolací soud přisvědčil stěžovateli, že není rozhodující, jak je výrok formulován, ale jak je ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezen obsah posuzovaného právního vztahu, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovuje oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Dovolací soud však na rozdíl od právního závěru stěžovatele dovodil, že soudy obou stupňů dospěly ke stejnému závěru, totiž že žalobkyně má právo na vydání žalovaného plnění z titulu bezdůvodného obohacení.

Po seznámení se s obsahem spisu nepovažuje Ústavní soud uvedený závěr za svévolný, nýbrž za možný. Považovat rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí potvrzující (nikoli měnící), tudíž za rozhodnutí vylučující možnost podat proti němu dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak nelze považovat za výkladový exces způsobilý porušit ústavní právo stěžovatele na přístup k dovolacímu soudu.

Ve vztahu k namítaným procesním vadám jakožto dovolacímu důvodu je nutno souhlasit, že procesní otázky nejsou z dovolacího přezkumu vyloučeny. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2339/07 ze dne 5. 11. 2007 (N 184/47 SbNU 417) Ústavní soud mj. uvedl, že "podmínky připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu je třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy České republiky), tak i účel daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudů. Přitom z hlediska sjednocování judikatury není rozhodující, zda řešená otázka, která nebyla judikaturou dovolacího soudu řešena nebo je odvolacími soudy a dovolacím soudem řešena rozdílně, je svou povahou hmotněprávní či procesněprávní".

Navzdory zpřísnění podmínek dovolání zákonodárcem s účinností od 1. 7. 2009 setrval Ústavní soud na svém stanovisku, když uvedl, že "právní závěry z výše uvedených nálezů plynoucí lze aplikovat i v projednávaném případě (tj. ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu o dovoláních proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným od 1. 7. 2009); pro efektivní zajištění práva na přístup k dovolacímu soudu jako součásti základního práva na spravedlivý proces musí být proto i nadále považován za ústavně konformní takový výklad ustanovení § 237 a § 241a o. s. ř., dle něhož rozhodnutí odvolacího soudu může mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3) o. s. ř. (a tudíž může být přípustně napadeno dovoláním) i tehdy, řeší-li "kvalifikovanou" (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) právní otázku týkající se aplikace procesního práva a mající vliv na rozhodnutí ve věci samé; způsobilým dovolacím důvodem bude důvod uvedený dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř." (usnesení sp. zn. IV. ÚS 1464/10 ze dne 28. 7. 2010).

Z citovaného usnesení, na něž odkazuje i stěžovatel, však též plyne, že "při rozhodování o ústavních stížnostech tvrdících porušení základního práva na přístup k dovolacímu soudu nerespektováním výše uvedených závěrů plynoucích z citovaných nálezů Ústavního soudu bude ovšem samozřejmým předpokladem (podmínkou přípustnosti), že právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována (jak mj. plyne i z požadavku domáhat se svého práva stanoveným postupem vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny); v opačném případě by ústavní stížnost mohla být odmítnuta pro nevyčerpání všech procesních prostředků nápravy" (usnesení sp. zn. IV. ÚS 1464/10 ze dne 28. 7. 2010).

Z výše uvedeného, jakož i z právní konstrukce dovolání podle úpravy platné v rozhodné době (od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012), pak sice plyne, že možná procesní pochybení nejsou vyloučena z dovolacího přezkumu, jak správně dovozuje stěžovatel, zároveň však musí být otázka výkladu procesního předpisu formulována jakožto dovolací důvod (jako sporná otázka výkladu), tj. nestačí pouze tvrdit procesní pochybení soudu. Při namítání procesních chyb před dovolacím soudem je nutno tedy mít na zřeteli, že jde o dovolací řízení, jehož účel je jiný než řízení o řádném opravném prostředku. Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 tedy muselo (dle tehdy relevantní právní úpravy) formulovat otázku zásadního právního významu (byť procesního charakteru), kterou však bylo nutno přesně vymezit (tak, aby byl zřejmý střet o výklad procesního práva), přičemž cílem meritorního přezkumu dovolání bylo pak tuto otázku judikatorně sjednotit (k tomu srov. též např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 895/13 ze dne 24. 7. 2014).

Z dovolání stěžovatele však nic podobného nevyplývá, neboť v dovolání namítá procesní vady, resp. tvrdí, že v jeho případě byly procesní předpisy aplikovány nesprávně. Jak bude navíc dále uvedeno, namítaná aplikace procesních předpisů ústavně zaručená práva stěžovatele nijak nezasáhla.

Odmítnutí dovolání z uvedeného důvodu tudíž taktéž není možné považovat za porušení práva na přístup k soudu, byť dovolací soud mohl odůvodnění v této části rozvést.

Další namítanou vadou vůči rozhodnutí dovolacího soudu je tvrzený přepjatě formalistický výklad § 237 odst. 3 o. s. ř., když dovolací soud neshledal zásadní právní význam otázky týkající se "účinku zhojení nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce v průběhu řízení na stavení běhu promlčecí doby již v okamžiku podání žaloby".

Zde Ústavní soud nepřehlédl jistý rozpor v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který na straně jedné sice činí úvahu ohledně "zhojení aktivní legitimace v průběhu řízení" ve vztahu ke stavení promlčení doby, zároveň však v rozsudku uvádí, že pokud se stěžovatel se žalobkyní rozešli v březnu 2006, "je na místně závěr, že v té době došlo ke zrušení smlouvy, na základě které otec žalobkyně poskytl plnění, které je předmětem tohoto řízení (odpadl právní důvod tohoto plnění), žalovanému vznikla povinnost převést do vlastnictví žalobkyně ... ideální jednu polovinu předmětného pozemku a neučinil-li tak, povinnost zaplatit jí (sic!) částku, kterou zaplatil otec žalobkyně za spoluvlastnický podíl na předmětném pozemku ...". Odvolací soud tudíž sám v odůvodnění vychází z toho, že k bezdůvodnému obohacení stěžovatele došlo na úkor žalobkyně (nikoli jejího otce), a to již v březnu 2006, tedy před podáním žaloby v roce 2007. Vadné úvahy odvolacího soudu ohledně možného "zhojení" aktivní legitimace jsou tak z toho důvodu bezpředmětné.

Pokud dovolací soud dospěl k závěru, že pochybení odvolacího soudu při výkladu stavení promlčecí doby v souvislosti s aktivní legitimací nepředstavuje otázku zásadního právního významu, když doložil, že výklad této otázky je jasný (z § 122 občanského zákoníku plyne, že došlo-li ke stavení promlčecí doby, musí být právo u soudu uplatněno věřitelem, tj. osobou aktivně věcně legitimovanou) a není nutno ji tudíž jakkoli judikatorně sjednotit, nelze tento jeho přístup považovat za svévolné odepření práva na přístup k soudu. Tím se nestává rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro absenci otázky zásadního právního významu překvapivým např. ve smyslu nálezu sp. zn. IV. ÚS 560/08 ze dne 11. 11. 2009 (N 236/55 SbNU 283), neboť otázka ve své podstatě sporná není. Ne každá chybná úvaha odvolacího soudu tak může představovat relevantní odvolací důvod.

Nelze ani přisvědčit stěžovateli, že dovolací soud "zcela odlišně oproti odvolacímu soudu posoudil právní otázku okamžiku vzniku aktivní věcné legitimace žalobkyně, jejíž vyřešení odvolacím soudem nebylo v dovolání zpochybněno". Dovolací soud neposoudil uvedenou otázku odlišně, pouze odkázal na závěr učiněný již soudem odvolacím, čímž zdůraznil, že posouzení právní otázky předestřené stěžovatelem je v uvedeném kontextu pro výsledek sporu nerozhodné.

Ani uvedený závěr nemůže Ústavní soud považovat za svévolné odepření přístupu k dovolacímu soudu. Postup dovolacího soudu ani nelze hodnotit jako rezignaci na poskytnutí ochrany základním právům ve smyslu čl. 4 Ústavy (srov. např. nález II. ÚS 2095/14 ze dne 8. 10. 2014), neboť zdůvodnil, proč není dovolání přípustné, přičemž jeho závěry nelze považovat s ohledem na shora uvedené za ústavně problematické.

Ve vztahu k námitkám vůči rozhodnutí odvolacího soudu Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, ať již jde o hodnocení důkazů, či obecně o výkladu podústavního práva. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů není také úkolem Ústavního soudu nahrazovat hodnocení důkazů provedených v soudním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].

Ve vztahu k hodnocení důkazů Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].

Na základě studia spisu nemá Ústavní soud důvod výsledky dokazování i z nich učiněné závěry v rovině podústavního práva zpochybňovat. Z protokolu z jednání před soudem prvního stupně ze dne 11. 2. 2010 (č. l. 135 soudního spisu) je zřejmé, že stěžovatel (žalovaný) "nezpochybňuje skutečnost, že částku, která je žalovaná, zaplatil za něj otec žalobkyně", považuje to však za plnění ze smlouvy o půjčce s tím, že s úhradou není v prodlení. Navzdory sporům o právní kvalifikaci vztahu mezi stěžovatelem, žalobkyní a jejím otcem, bylo zřejmé a nesporné, že se stěžovatel spolu se žalobkyní v rámci partnerského vztahu stali rovnodílnými podílovými spoluvlastníky pozemku, přičemž na zaplacení kupní ceny se stěžovatel nijak nepodílel, uhradila ji žalobkyně a její otec, který následně zemřel. Kvalifikace vztahu v rovině podústavního práva není z hlediska řízení o ústavní stížnosti relevantní. Stěžovatel, jak bylo shora uvedeno, v řízení připouštěl, že žalovaná částka byla placena za něj. Výsledky dokazování a výklad podústavního práva (resp. výsledek sporu) tak nelze jistě považovat za "výrazně rozporný s principy spravedlnosti", aby bylo umožněno Ústavnímu soudu do činnosti obecných soudů ingerovat a jejich závěry přehodnocovat.

Ani doplnění dokazování ze strany odvolacího soudu není v nyní posuzovaném případě v rozporu s žádným ústavním účelem spravedlivého procesu. Ostatně § 213a o. s. ř. připouští možnost provedení nových důkazů též v odvolacím řízení, a to nad rámec důkazů navržených v nalézacím řízení, pokud to soud považuje za nutné. Pokud měl odvolací soud odlišný pohled na věc oproti soudu prvého stupně, je v souladu s ústavním principem rychlosti řízení, jakož i rovnosti stran řízení, aby dal oběma stranám možnost se k věci i v rámci odvolacího řízení vyjádřit, a zároveň provést k tomu nezbytné důkazy a řízení tak neprotahovat. O případ uvádění novot v rámci odvolání zde přitom nešlo, ostatně odvolání podával sám stěžovatel, nikoli žalobkyně.

Stejně tak nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že došlo k porušení jeho ústavního práva postupem odvolacího soudu, který údajně rozhodl fakticky o nově formulované žalobě, a tím porušil též princip dvojinstančnosti řízení. Navzdory doplnění dokazování odvolacím soudem byl skutkový základ sporu stále tentýž spočívající v existenci plnění poskytnuté otcem žalobkyně na koupi pozemku, jehož podílovým spoluvlastníkem se stal stěžovatel. Jakkoli se mohly lišit názory na právní povahu vzájemných závazků, skutkový základ zůstával v zásadě stále stejný.

K tvrzenému porušení práva na druhou instanci Ústavní soud dodává, že tento princip jakožto ústavní požadavek je založen v čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a týká se pouze trestních věcí, kde je zakotveno právo na opravný prostředek včetně přípustných výjimek. Naopak princip dvojinstančnosti civilního řízení požadavkem ústavněprávním není a nelze jej tak bez dalšího považovat za součást ústavní záruky práva na spravedlivý proces. Z hlediska ústavního je klíčové, že se věcí stěžovatele řádně zabývala alespoň jedna instance (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 706/14 ze dne 24. 4. 2014).

Ústavní soud tak nemohl tvrzením stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv napadenými rozhodnutími přisvědčit.

S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu