Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Františka Dřínovského, zastoupeného JUDr. Jiřím Kašparem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Palackého náměstí 62, 572 01 Polička, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 26. 1. 2015, č. j. 36 Cm 63/2014 - 101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví určeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"). Vzhledem k tomu, že toto podání nesplňovalo všechny náležitosti předvídané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byl stěžovatel vyzván k odstranění vad. Následné podání splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatel se domnívá, že ústavní stížností napadené usnesení porušuje ústavní garanci limitu zásahů do jeho vlastnického práva plynoucí z ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel uvádí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na projednání věci nestranným a nezávislým soudem garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Stěžovatel se v řízení před krajským soudem domáhal částky 4 404 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Svůj návrh odůvodnil tak, že zemědělské obchodní družstvo (dále jen "družstvo"), jehož je členem, drží jeho podíl na transformaci družstva. Tento podíl nad členský vklad byl dříve, jak uvádí stěžovatel, družstvem pronajat a stěžovatel z něj pobíral nájem. Dle stanov družstva platných od 23. 4. 2010 a schválených členskou schůzí však došlo ke změně a majetkový podíl nad členský vklad měl být členům družstva vydáván na základě dohody roční sazbou ve výši 3 %. Družstvo proto předložilo jednotlivým členům, včetně stěžovatele, dohodu o vypořádání. S touto smlouvou stěžovatel nesouhlasil a odmítl ji podepsat. Dle jeho názoru mu družstvo nejenže nic nevydalo a nevydává, ale neplatí ani žádnou náhradu za toto užívání jeho vlastnictví, čímž družstvu vzniká užíváním tohoto podílu bez právního důvodu bezdůvodné obohacení.
Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením žalobní návrh stěžovatele zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stanovy družstva ve svých dřívějších zněních upravily možnost existence podílu nad členský vklad a současně upravily postup při nakládání s ním. Dále soud uvedl, že byť je tento podíl připsán konkrétnímu členu družstva, jedná se o podíl, který vznikl a byl vypočten při procesu transformace dle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů. Člen s tímto podílem nemůže volně nakládat a příslušný režim upravují stanovy, kterými je povinen se řídit. Vzhledem k existenci pravidel pro nakládání s tímto podílem se nejedná o žádnou z forem, která by, dle názoru krajského soudu, naplňovala podmínky bezdůvodného obohacení.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že nerozporuje oprávnění družstva určit stanovami způsob nakládání s podílem na jeho transformaci, tedy majetkového podílu nad členský vklad. Domnívá se však, že pokud družstvo upravilo, že bude mít jeho majetkový podíl v užívání, pak by za toto užívání mělo platit přiměřenou náhradu. Bez této náhrady došlo dle stěžovatele k nucenému omezení jeho vlastnického práva, které je však možné pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Uvedeným omezením jeho vlastnického práva bez náhrady proto mělo dojít k porušení základního práva garantovaného čl. 11 odst. 4 Listiny. Dále stěžovatel uvádí, že o jeho tvrzeném subjektivním právu rozhodoval jako soud prvního stupně krajský soud, ačkoli podle jeho názoru měl rozhodovat soud okresní. Rozhodováním věcně nepříslušného soudu tak dle názoru stěžovatele mělo dojít k zásahu do práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v prvé řadě namítá porušení svého vlastnického práva. Ústavní soud v tomto směru podotýká, že v posuzovaném případě se nejedná o nucené omezení vlastnického práva stěžovatele. Stěžovatel je členem družstva a jako takový má podíl i na řízení, jakož i na formování vůle družstva a nelze tak souhlasit s tvrzeným zásahem do základního práva užívat majetek či s konstatováním o nuceném omezení jeho vlastnického práva. Rovněž tak Ústavní soud konstatuje ústavní konformnost závěrů krajského soudu, které vylučují existenci bezdůvodného obohacení na straně družstva. Družstvo disponuje právním titulem, tj. stanovami, které určují způsob nakládání se shora uvedeným podílem. Závěry krajského soudu tak nijak nezavdávají důvod k zásahu Ústavního soudu, který je přípustný pouze v případech, kdy rozhodnutí obecných soudů vybočují z ústavních mezí a představují evidentní exces. Ústavní soud dále připomíná, že v posuzovaném případě se jedná o tzv. bagatelní věc, která zpravidla nemá přesah do ústavněprávní roviny (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 654/12 ze dne 10. 5. 2012; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz).
Jako zjevně neopodstatněnou posoudil Ústavní soud také námitku směřující k tomu, že spor rozhodoval věcně nepříslušný soud. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, že by tuto námitku uplatnil již v řízení před krajským soudem či že by jinak v průběhu řízení vystupoval ve věci věcné příslušnosti soudu. Rozhodování o posouzení námitky věcné nepříslušnosti směřuje k tomu, aby ve věci rozhodly věcně příslušné soudy, nikoliv, aby tato námitka byla uplatňována a přezkoumávána až podle toho, zda účastníkům vyhovuje pravomocné rozhodnutí sporu, či nikoliv. Danou námitku proto Ústavní soud neshledává důvodnou, resp. považuje ji za zjevně neopodstatněnou (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1261/12 ze dne 13. 9. 2012).
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu