I.ÚS 2062/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Pilnaje, zastoupeného Mgr. Kateřinou Sigmundovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 29 Co 92/2015-39 ze dne 3. dubna 2015, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se žalobou domáhal na České republice - Generálním finančním ředitelství - zaplacení 526 500 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady mzdy podle § 69 zákoníku práce. Protože žalovaná náhradu mzdy po podání žaloby zaplatila, stěžovatel vzal žalobu zpět a navrhl, aby mu byly přiznány náklady řízení. Okresní soud řízení zastavil a žalované uložil, aby stěžovateli zaplatila 38 913,60 Kč na náhradě nákladů řízení.

2. Proti výroku o náhradě nákladů řízení se žalovaná odvolala s tím, že náhradu mzdy stěžovateli zaplatila na základě pravomocných rozsudků, podle nichž žalovaná se stěžovatelem rozvázala pracovní poměr neplatně. Žalovaná tedy neplatila na základě podané žaloby, o které ani nevěděla, protože ji soud před zastavením řízení nepřeposlal. Pro vyplacení náhrady mzdy bylo potřeba dodržet vnitřní schvalovací postup, o čemž byl stěžovatel informován. Žaloba tak byla podána nepřiměřeně brzy. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci odvolání vyhověl a výrok usnesení okresního soudu o nákladech řízení změnil tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatel měl právo uplatnit svůj nárok soudně, nijak však nezohlednil, že na žalované straně vystupuje státní orgán, který pro vyplacení náhrady mzdy musí dodržet vnitřní postup. Ze vzájemné komunikace byla zřejmá ochota žalované vyplatit náhradu mzdy dobrovolně a většině nároku stěžovatele nehrozilo promlčení. Přes tyto skutečnosti stěžovatel podal žalobu na plnění v celém rozsahu dlužné náhrady mzdy. K plnění došlo postupně v následujících měsících. S přihlédnutím k těmto okolnostem soud shledal, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele podle § 150 Občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovatel nemusel nutně vynaložit náklady na právní zastoupení, aby řádně hájil svá práva.

3. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti výše uvedenému usnesení krajského soudu, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

4. Stěžovatel se domnívá, že krajský soud nesprávně hodnotil skutkové okolnosti, které předcházely podání žaloby ve věci a vydání usnesení o zastavení řízení. Napadené rozhodnutí nesprávně směšuje nárok na náhradu nákladů řízení o neplatnosti výpovědi a nárok na náhradu mzdy. Dne 22. 9. 2014 stěžovatel žalovanou vyzval k zaplacení náhrady mzdy do 7 dnů. Dne 25. 9. 2014 byl stranám sporu doručen rozsudek krajského soudu o neplatném rozvázání pracovního poměru. Dne 10. 10. 2014 stěžovatel podal žalobu, neboť měl po 18 dnech od doručení předžalobní výzvy pouze informaci, že žalovaná musí nárok vypočítat a ten pak musí projít vnitřním schvalovacím postupem. Až dne 10. 11. 2014 byla většina nároku zaplacena. Stěžovatel tak čekal po celou dobu lhůty určené v předžalobní výzvě a pak čekal dalších 10 dnů. Stěžovatel navíc musel svůj nárok uplatnit, neboť by se mu promlčely nároky na mzdu za září 2011.

5. Napadené usnesení stěžovatel považuje za neústavní, neboť je v rozporu s rozsáhlou judikaturou k překvapivosti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. Krajský soud nedal stěžovateli možnost zaujmout obranu proti uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř. Odůvodnění rozhodnutí je navíc nelogické, nezabývá se posouzením újmy, kterou může způsobit účastníkům řízení.

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání a je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Dovolání nebylo ve věci přípustné pro výši částky, která je předmětem řízení [srov. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], stěžovatel tak vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

9. Těžiště argumentace stěžovatele spočívá v tvrzení, že krajský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že překvapivě a nedůvodně rozhodl o tom, že stěžovateli nenáleží podle § 150 o. s. ř. náhrada nákladů řízení před nalézacím a odvolacím soudem.

10. Jak stěžovatel sám připomenul, rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení (resp. její výše), i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, se zde uplatní silněji než jinde, čímž však nemá být řečeno, že by tato otázka nemohla v některých případech nabýt ústavněprávního významu. Případy, kdy Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení takové ústavní stížnosti, jsou však výjimečné (viz např. sp. zn. III. ÚS 224/98, II. ÚS 598/2000, III. ÚS 727/2000, III. ÚS 619/2000, I. ÚS 633/05). Mohlo by to tak být např. v případě svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [např. nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].

11. Ustálená judikatura Ústavního soudu vychází z toho, že součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k případnému uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň v odvolání [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309) nebo sp. zn. IV. ÚS 215/09 (N 44/52 SbNU 443)].

12. V projednávané věci je již z napadeného rozhodnutí krajského soudu zřejmé (a Ústavní soud to ověřil ze spisu okresního soudu), že odvolání žalované bylo založeno na argumentech, které krajský soud vzal za základ svého rozhodnutí. Za takové situace stěžovatel mohl uplatnění moderačního práva předpokládat. Zároveň měl v řízení možnost se k odvolání vyjádřit, žalovanou stranou uváděné argumenty zpochybnit a ovlivnit tak výsledné rozhodnutí. Postup krajského soudu tudíž nebyl ve smyslu výše citované judikatury k § 150 o. s. ř. překvapivý.

13. Zbylými námitkami stěžovatel zpochybnil důvody, pro které krajský soud uplatnil moderační právo. V tomto ohledu lze jen stručně uvést, že soud užití § 150 o. s. ř. v napadeném rozhodnutí dostatečně a logicky vysvětlil. Toto ustanovení neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008 (N 189/51 SbNU 307)]. Napadené usnesení je založeno právě na hodnocení těchto skutečností. Ústavní soud tak ohledem na výše nastíněná hlediska přezkumu neshledal, že by se krajský soud dopustil ústavně významného pochybení. Namítaná věcná nesprávnost úvah soudu sama o sobě důvodem pro zásah Ústavního soudu není.

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2015


Ludvík David v. r.
předseda senátu