I.ÚS 3994/14 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Hájka, zastoupeného JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Liberci, Valdštejnská 381/6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3390/2012-249 ze dne 18. září 2014 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 29 Co 12/2012-239 ze dne 12. července 2012, takto:

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Liberci rozsudkem č. j. 24 C 87/2005-140 ze dne 5. prosince 2006, uložil stěžovateli (žalovanému) povinnost učinit společně se žalobcem, městem Liberec, prohlášení vlastníka budovy (ve znění určeném ve výroku) podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (výrok I.), povinnost uzavřít smlouvu o převodu spoluvlastnického podílu na určených pozemcích (výrok II.) a povinnost uhradit žalobci hodnotu převáděného spoluvlastnického podílu (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).

2. Rozsudek okresního soudu stěžovatel v celém jeho rozsahu napadl odvoláním. Toto své odvolání vzal později zpět. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci řízení usnesením č. j. 29 Co 360/2007-199 ze dne 6. května 2008 zastavil odvolací řízení proti výrokům rozsudku soudu prvního stupně I., II. a III. a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

3. Usnesením č. j. 24 C 87/2005-204 ze dne 25. května 2011 Okresní soud v Liberci opravil k návrhu žalobce výše uvedený rozsudek, č. j. 24 C 87/2005-140 ve výroku II. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesení soudu první stupně potvrdil usnesením č. j. 29 Co 436/2011-214 ze dne 21. září 2011.

4. Stěžovatel podal opětovně odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v plném rozsahu. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl rozsudkem č. j. 29 Co 12/2012-239 ze dne 12. července 2012 tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. tak, že se žaloba zamítá (výrok I.), zastavil odvolací řízení proti I. výroku rozsudku soudu prvního stupně pro překážku věci rozhodnuté (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).

5. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém rozsahu, podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl jako dovolání ze zákona nepřípustné. Dospěl totiž k závěru, že výrokem I. rozsudku krajského soudu bylo stěžovateli v plném rozsahu vyhověno (žaloba města Liberec podaná proti stěžovateli byla zamítnuta), dovolání stěžovatele je tak subjektivně nepřípustné. Proti výrokům II. a III. rozsudku krajského soudu je dovolání nepřípustné, protože jím soud nerozhodl ve věci samé (dovolací řízení probíhalo ve znění Občanského soudního řádu ve znění do 31. prosince 2012).

6. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti rozhodnutím Nejvyššího a krajského soudu uvedeným v záhlaví tohoto usnesení, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, konkrétně práva domáhat se stanoveným postupem svých práv u soudu a práva na rovnost účastníků v řízení.

7. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje v tom, že věc je právně složitá a rozhodování o ní doprovázela řada zmatků. Odvolání proti původnímu rozsudku okresního soudu č. j. 24 C 87/2005-140 bral zpět za situace, kdy byl tento rozsudek v původním znění a tedy při znalosti původního znění výroků I. a II. Z toho důvodu mezi těmito výroky existuje jasná souvislost. Právě kvůli této souvislosti mělo být po opravě výroku II. opravným usnesením přípustné odvolání proti opravenému rozsudku v plném rozsahu, nikoliv jen proti opravenému výroku. Opravu výroku II. stěžovatel ostatně považuje za nezákonnou, neboť okresní soud opravil věcnou nesprávnost, kterou převzal z žalobního návrhu. Nešlo tak o zjevnou nesprávnost v psaní, ale o nápravu chyby žalobce, k čemuž však neslouží opravné usnesení. Dále se okresní soud dopustil závažného procesního pochybení, neboť rozhodl bez jednání, aniž by k tomu stěžovatel dal souhlas. Stěžovatel souhlas sice původně udělil, pak ale žalobce předložil další listinné důkazy, ke kterým se stěžovatel nemohl vyjádřit.

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.

9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

11. Těžiště argumentace stěžovatele spočívá v odlišném náhledu na to, jak ve sporu stěžovatele s městem Liberec měl postupovat soud nalézací a soud odvolací, a to jak při postupu vedoucím k rozhodnutí ve věci, tak při hodnocení věci samotné.

12. Pro posouzení ústavní stížnosti je však zásadní, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro jeho nepřípustnost ze zákona. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě právo podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud se stěžovatel usnesením dovolacího soudu o odmítnutí dovolání cítí dotčen na svém základním právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, může se domáhat ochrany daného základního práva formou ústavní stížnosti. Předmětem posouzení však je otázka, zda byl stěžovateli neústavně odepřen soudní přezkum, a ne samotné hmotné subjektivní právo [srov. již nález sp. zn. III. ÚS 40/93 ze dne 3. 2. 1994 (N 6/1 SbNU 47)].

13. Závěry Nejvyššího soudu o tom, že dovolání stěžovatele bylo nepřípustné ze zákona (tedy ne z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu) jsou logicky, srozumitelně odůvodněny a soud je podpořil též odkazy na svou setrvalou judikaturu. Ústavní soud mu v těchto závěrech nemá z ústavního hlediska co vytknout. Ostatně ani sám stěžovatel proti hodnocení Nejvyššího soudu nic nenamítal (ústavní stížnost je v převážné části doslovně opsaným dovoláním a důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu pomíjí). Na tomto hodnocení nic nemění ani méně přehledná procesní situace, na jejímž závěru je rozsudek okresního soudu, jehož výrok I. zůstal nezměněn, výrok IV. byl změněn usnesením krajského soudu č. j. 29 Co 360/2007-199, výrok II. byl změněn opravným usnesením okresního soudu č. j. 24 C 87/2005-204 a následně opět změněn rozsudkem krajského soudu č. j. 29 Co 12/2012-239 (společně s výrokem III.).

14. Ve vztahu k druhému z napadených rozsudků - rozsudku krajského soudu -Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opožděná. V případech, kdy zákon dovolání nepřipouští (nejde tudíž o situaci, kdy přípustnost závisí na uvážení dovolacího soudu), není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základních práv a svobod poskytuje. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu v takových případech plyne od doručení tohoto rozhodnutí, nikoliv od doručení rozhodnutí dovolacího soudu podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu [srov. výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 40/93 či usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97 ze dne 17. 6. 1997 (U 14/8 SbNU 431)].

15. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatele bylo nepřípustné ze zákona, nebylo třeba jej podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyčerpat. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti je tak třeba počítat ode dne 18. srpna 2012, kdy byl rozsudek krajského soudu stěžovateli doručen prostřednictvím jeho zástupce (průkaz doručení Ústavní soud ověřil ve spisu okresního soudu). Vzhledem k tomu, že stěžovatel svou ústavní stížnost podal 19. prosince 2014 (podací razítko Ústavní soud ověřil na obálce, v níž byla stížnost doručena), lhůta dvou měsíců pro podání ústavní stížnosti zjevně nebyla zachována.

16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný v té části, ve které ústavní stížnost směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu, a podle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona jako návrh opožděný v té části, ve které ústavní stížnost směřovala proti rozsudku krajského soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2015


Ludvík David v. r.
předseda senátu