I.ÚS 2096/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci návrhu stěžovatelky Ing. Heleny Wiegandové, zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2015, č. j. 26 Cdo 4501/2014-51, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2014, č. j. 72 Co 168/2014 30 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. ledna 2014, č. j. 16 C 156/2013-17, spojené s návrhem na zrušení § 28d odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Uvádí, že těmito rozhodnutími došlo k zásahu do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka současně navrhla zrušit § 28d odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, pro rozpor s ústavním pořádkem.

2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatelka účastnila jako žalobkyně.

3. Stěžovatelka se žalobou podanou dne 10. 6. 2013 u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále také "soud prvního stupně") proti žalovanému Bytovému družstvu občanů Vršovic, IČ: 000 34 746, se sídlem Nám. Svatopluka Čecha 1365/14, Praha 10, domáhala zaplacení částky 428 054,40 Kč. V žalobě tvrdila, že je vlastníkem dvou bytových jednotek v budově č. p. X1 postavené na pozemku parc. č. X2 v k. ú. Vršovice, Praha 10. V letech 1979-1980 žalovaný provedl do budovy půdní vestavbu, kterou vznikly uvedené bytové jednotky. Na základě zákonného opatření č. 297/1992 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, a mění a doplňuje zákon č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, ve znění zákona č. 30/1978 Sb. a zákona č. 509/1991, vzniklo k tíži uvedených bytových jednotek bezúplatné věcné břemeno ve prospěch žalovaného. Žalovaný užívá bytové jednotky bezúplatně již od roku 1980, přičemž současně disponuje oprávněním je pronajímat za úplatu. Stěžovatelka se proto domnívala, že na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť ustanovení zakládající právo bezúplatně užívat její bytové jednotky je v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

4. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 1. 2014, č. j. 16 C 156/2013-17, byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného nedošlo, neboť podle § 28d odst. 1 písm. a) a d) zákona o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech je oprávněn vybírat nájemné od nájemců uvedených bytových jednotek.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. V něm uvedla, že soud prvního stupně vůbec nepřihlédl k jejím tvrzením a že věc samu nesprávně posoudil. Rovněž zopakovala, že další trvání bezúplatného užívání bytových jednotek představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného a rovněž i zásah do jejího vlastnického práva.

6. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 11. 6. 2014, č. j. 72 Co 168/2014-30, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud v odůvodnění v prvé řadě uvedl, že žalovaný postupoval v souladu s právní úpravou, nemohl se proto na úkor stěžovatelky bezdůvodně obohatit. Současně odkázal na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Zejména z usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2008 ve věci sp. zn. I. ÚS 477/05 má dle odvolacího soudu vyplývat, že uvedený vznik věcného břemene je výsledkem snahy nově se formující demokratické společnosti o spravedlivé uspořádání majetkových vztahů, kterým předchozí režim nevěnoval náležitou pozornost. Není přitom pochyb o tom, že právo odpovídající věcnému břemeni má být ekvivalentem za zhodnocení nemovitosti ve vlastnictví jiného subjektu. Bez takové právní úpravy by bezdůvodné obohacení vzniklo naopak na straně vlastníka budovy. Stejný závěr má dle odvolacího soudu vyplývat i z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. usnesení ve věcech sp. zn. 26 Cdo 2097/2007, 22 Cdo 2151/2009, 22 Cdo 3133/2012).

7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2015, č. j. 26 Cdo 4501/2014-51, odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že otázkou náhrady za omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene podle zmíněného ustanovení se opakovaně zabýval, přičemž ve svých dřívějších rozhodnutích označil právní úpravu za jednoznačnou a nepřipouštějící jiný výklad než ten, že náhrada za omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene spočívá ve zhodnocení zatížené nemovitosti.

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy napadenými rozhodnutím zasáhly do jejího práva vlastnit majetek.

9. Stěžovatelka v úvodu ústavní stížnosti uvádí, že žalovaný pronajímá bytové jednotky v jejím vlastnictví, neplatí jí však žádné finanční prostředky jako náhradu za užívání. Současně dodává, že si je vědoma dřívějšího postoje Ústavního soudu k dané problematice, nicméně se domnívá, že by mělo být přihlédnuto rovněž k plynutí času, tedy že je namístě postoj soudů k této otázce revidovat. Závěrům obecných soudů zejména vytýká, že ač je jedinou zákonem konstruovanou náhradou za uvedený postup zhodnocení domu formou nástavby, nemůže ji sama fakticky užívat ani požívat její užitky. Podle stěžovatelky jde o stav nuda proprietas, kdy je sice titulárně vlastníkem bytových jednotek, nemůže je fakticky užívat. Údajnou náhradu spočívající v nástavbě jednotek pak v žádném případě nepovažuje za své obohacení. Stěžovatelka proto uvádí, že zmíněné řešení by mělo být pojato jako dočasné, tedy časově omezené v takovém rozsahu, aby zhodnocení nemovité věci odpovídalo hodnotě užívacího práva v běhu času. V opačném případě by se jednalo o faktické vyvlastnění bez časového omezení a bez náhrady.

10. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla zrušení napadených rozhodnutí a rovněž zrušení § 28d odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů.

11. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

12. Podstata ústavní stížnosti je v prvé řadě zaměřena na nesouhlas stěžovatelky se závěrem obecných soudů, že žalovaný se na její úkor bezdůvodně neobohatil. Ústavní soud uvádí, že podle § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění do 31. 12. 2013, se za bezdůvodné obohacení považoval majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 454 současně platilo, že bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Skutkový stav vylíčený stěžovatelkou v žalobě a posléze i v ústavní stížnosti však nelze zahrnout pod zmíněná ustanovení, lze proto souhlasit se závěry obecných soudů, že pokud bylo žalovanému ze strany nájemců plněno v souladu s právní úpravou, nelze na jeho straně spatřovat bezdůvodné obohacení na úkor stěžovatelky.

13. Druhá část argumentace stěžovatelky je zaměřena na samotné ustanovení, z nějž obecné soudy dovodily závěr o neexistenci bezdůvodného obohacení žalovaného, tedy na § 28d zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů. Ve vazbě na nyní souzenou věc z něj vyplývá, že pokud byly v družstevní bytové výstavbě pořízeny byty, na které byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle předpisů o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové výstavbě formou nástaveb a vestaveb do stávajících budov, aniž se budova stala předmětem podílového spoluvlastnictví družstva a původního vlastníka budovy, zřizuje se dnem účinnosti zákonného opatření č. 297/1992 Sb. ve prospěch družstva, popřípadě jeho právního nástupce na budově věcné břemeno podle § 151n a násl. občanského zákoníku, které dále omezuje vlastníka budovy tak, že mimo jiné pro nájemní vztahy k bytům získaným nástavbou či vestavbou platí ustanovení občanského zákoníku o nájmu družstevního bytu a že nájemné z těchto bytů platí nájemce družstvu nebo jeho právnímu nástupci a současně úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu platí nájemce vlastníkovi budovy, popřípadě jiné osobě. Z odst. 2 tohoto ustanovení současně vyplývá, že zhodnocení domu pořízením bytu nebo nebytového prostoru podle předpisů o poskytnutí finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové výstavbě formou nástavby a vestavby je pro účely tohoto zákonného opatření považováno za náhradu za omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene.

14. K uvedenému ustanovení se Ústavní soud vyjádřil již ve svých dřívějších rozhodnutích, kdy zejména v usnesení ze dne 1. 10. 2009 ve věci sp. zn. I. ÚS 1437/09 uvedl, že "vznik věcného břemene podle zákonného opatření č. 297/1992 Sb. nemůže podléhat režimu čl. 11 odst. 4 Listiny. Je totiž výsledkem snahy nově se formující demokratické společnosti o spravedlivé uspořádání majetkových vztahů, kterým předchozí režim nevěnoval náležitou pozornost. Není pochyb o tom, že právo odpovídající věcnému břemenu má být ekvivalentem za zhodnocení nemovitosti ve vlastnictví jiného subjektu; bez takové právní úpravy by vzniklo vlastníkovi budovy bezdůvodné obohacení. Přitom zůstává zachována povinnost oprávněného podílet se na nákladech na zachování a opravách budovy podle § 151n odst. 3 občanského zákoníku. Zde však nelze přisvědčit námitce stěžovatelů, že v jejich případě k žádnému ekvivalentu, který by vyvážil vznik věcného břemene, nedošlo. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že v nemovitosti stěžovatelů byly vybudovány dvě bytové jednotky, které jsou v jejich vlastnictví, aniž by stěžovatelé na vybudování těchto jednotek museli vynaložit jakékoliv náklady." Obdobný závěr vyplývá i z usnesení ze dne 16. 9. 2008 ve věci sp. zn. I. ÚS 477/05. Ústavní soud ani v nyní souzené věci nemá důvod se od svého dřívějšího přístupu k podstatě uvedeného ustanovení odchylovat.

15. Stěžovatelka se však vedle podstaty uvedeného ustanovení zabývá také možností jeho časového omezení, kdy konkrétně navrhuje jeho revizi ve smyslu posouzení, zda zhodnocení nemovité věci odpovídá hodnotě užívacího práva v běhu času. K tomu Ústavní soud uvádí, že tato revize nemůže být řešena generálně rozhodováním o zrušení uvedeného ustanovení, nýbrž pouze individuálně se zaměřením na specifika konkrétních případů. Zhodnocení nemovité věci je v každé řešené situaci jiné a stejně tak je vždy jiné i časové období, jehož uplynutím by se měla hodnota užívacího práva v běhu času rovnat zhodnocení nemovité věci.

16. Takové řešení v současné právní úpravě nabízí ustanovení § 1299 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle nějž se vlastník služebné věci při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu. Bude tedy na obecných soudech, aby v řízeních o takových návrzích zvážily pozitiva a negativa na straně vlastníka bytových jednotek spočívající jak ve zhodnocení věci, tak i nemožnosti bytové jednotky fakticky užívat, a rovněž na straně oprávněné osoby spočívající v možnosti bezúplatně užívat cizí bytové jednotky s právem jejich pronájmu a ztrátě této výhody.

17. S ohledem na uvedené Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svými rozhodnutími nezasáhly do základních práv a svobod stěžovatelky, proto byla její ústavní stížnosti proti uvedeným rozhodnutím odmítnuta. Stejný osud sdílí i návrh na zrušení ustanovení § 28d odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů.

18. Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

19. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. Stejný osud sdílí i návrh na zrušení ustanovení § 28d odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2015


Ludvík David v. r.
předseda senátu