I.ÚS 2272/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Soukupové, zastoupené JUDr. Petrem Elšíkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 7, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 64/2013-245 ze dne 24. března 2015, takto:2272

Odůvodnění:

1. Žalobce Společenství vlastníků jednotek domu č. p. 940, 941, 942 se žalobou domáhal na stěžovatelce zaplacení částky 44 208 Kč s příslušenstvím jako dluhu, který vznikl neplacením řádných příspěvků a záloh na výdaje spojené se správou domu a dále příspěvků do fondu oprav a údržby. Krajský soud v Plzni žalobu zamítl (výrok I.), neboť dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno. Zároveň soud uložil žalobci uhradit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 43 580 Kč (výrok II.).

2. Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce odvolání. V něm navrhnul, aby Vrchní soud v Praze rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví. Pro případ, že by vrchní soud rozsudek krajského soudu potvrdil, navrhnul žalobce změnu výroku o náhradě nákladů řízení. Podle žalobce byl ve věci dán důvod pro užití § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť kdyby stěžovatelka postupovala v souladu se stanovami a oznámila změnu svých poměrů (že se s manželem rozvedla, z bytu se odstěhovala a dále v něm nebydlí), nemusel vůbec daný spor proběhnout. Vrchní soud výrok I. rozsudku krajského soudu potvrdil. Ztotožnil se s tím, že zvýšení příspěvků a záloh proběhlo v rozporu se zákonem, žalobce tak neprokázal existenci žalovaného dluhu stěžovatelky. Zároveň však soud uznal argumentaci žalobce ohledně aplikace § 150 o. s. ř. a změnil výrok II. rozsudku krajského soudu tak, že úspěšné stěžovatelce se náhrada nákladů nepřiznává. Ze stejného důvodu stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

3. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti výše uvedenému rozsudku vrchního soudu, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

4. Postup vrchního soudu stěžovatelka považuje za svévolný a natolik nesprávný, že je důvod jej zrušit pro jeho protiústavnost i při vědomí zdrženlivé judikatury Ústavního soudu ve vztahu k přezkumu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Nepřiznání náhrady nákladů řízení i přes procesní úspěch stěžovatelky soud dostatečně neodůvodnil a nepodpořil jej žádným ustanovením občanského soudního řádu. Jediné odůvodnění tak představuje pouze konstatování, že kdyby žalovaná postupovala v souladu se stanovami a oznámila změnu svých poměrů, nemusel vůbec daný spor proběhnout. To je však zcela nedostatečné. Není zřejmé, proč by soudem uváděné důvody měly být hodné zvláštního zřetele, není dále zřejmé ani v čem soud spatřuje zvláštnost uvedených okolností a jejich souvislost se započetím sporu a jeho výsledkem. Žalobce přes poučení soudu na žalobě trval. Právě tento postup žalobce byl příčinou jeho neúspěchu ve věci a okolnost, že žalobkyně nesdělila žalobci "změnu svých poměrů" s neúspěchem žaloby ani v nejmenším nesouvisí.

5. Dále stěžovatelka spatřuje pochybení vrchního soudu v tom, že nedostál své poučovací povinnosti a stěžovatelku neinformoval o tom, že má v úmyslu skutečně postupovat podle § 150 o. s. ř., jak žalobce navrhoval. Nedal tak stěžovatelce žádný prostor vyjádřit se k zamýšlenému použití tohoto ustanovení, případně možnost doplnit skutková tvrzení a důkazy v otázce nákladů řízení. Následkem toho vydal překvapivé rozhodnutí, jak je definuje judikatura Ústavního soudu k aplikaci § 150 o. s. ř.

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání a je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Dovolání nebylo ve věci přípustné pro výši částky, která je předmětem řízení [srov. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], stěžovatelka tak vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

9. Těžiště argumentace stěžovatelky spočívá v tvrzení, že vrchní soud porušil její právo na spravedlivý proces tím, že překvapivě a nedůvodně rozhodl o tom, že stěžovatelce nenáleží podle § 150 o. s. ř. náhrada nákladů řízení před nalézacím a odvolacím soudem, přestože stěžovatelka byla v těchto řízeních úspěšná.

10. Jak stěžovatelka sama připomenula, rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení (resp. její výše), i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, se zde uplatní silněji než jinde, čímž však nemá být řečeno, že by tato otázka nemohla v některých případech nabýt ústavněprávního významu. Případy, kdy Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení takové ústavní stížnosti, jsou však výjimečné (viz např. sp. zn. III. ÚS 224/98, II. ÚS 598/2000, III. ÚS 727/2000, III. ÚS 619/2000, I. ÚS 633/05). Mohlo by to tak být např. v případě svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [např. nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].

11. Ustálená judikatura Ústavního soudu vychází z toho, že součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k případnému uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň v odvolání [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309) nebo sp. zn. IV. ÚS 215/09 (N 44/52 SbNU 443)].

12. V projednávané věci je již z napadeného rozhodnutí vrchního soudu zřejmé, že uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř. ve svém odvolání navrhnul ve věci neúspěšný žalobce. Za takové situace stěžovatelka mohla uplatnění moderačního práva předpokládat, neboť bylo povinností soudu se s tímto návrhem vypořádat [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565)]. Stěžovatelka zároveň měla v řízení možnost se k tomuto návrhu vyjádřit (již například ve svém vyjádření k odvolání). Postup soudu tak nebyl ve smyslu výše citované judikatury k uplatnění § 150 o. s. ř. překvapivý.

13. Zbylými námitkami stěžovatelka zpochybnila důvody, pro které vrchní soud uplatnil moderační právo. V tomto ohledu lze jen stručně uvést, že soud užití § 150 o. s. ř. v napadeném rozhodnutí dostatečně a logicky vysvětlil. S ohledem na výše nastíněná hlediska přezkumu tak Ústavní soud neshledal, že by se vrchní soud dopustil ústavně významného pochybení. Namítaná věcná nesprávnost úvah soudu sama o sobě důvodem pro zásah Ústavního soudu není.

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2015


Ludvík David v. r.
předseda senátu