I.ÚS 1272/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného JUDr. Blankou Schöblovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská 205/25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2015, č. j. 30 Cdo 1688/2015-124 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2014, č. j. 58 Co 370/2014 51, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností ze dne 7. 7. 2015 se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu této ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a výsledku řízení před Ústavním soudem, vedeným pod sp. zn. II. ÚS 795/15, vyplývají následující skutečnosti: Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 23. 7. 2014, č. j. 31 C 323/2014-24 zamítl návrh stěžovatele na osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a na ustanovení právního zástupce (výrok II.). Po odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 10. 2014, č. j. 58 Co 370/2014-51 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel napadl výše uvedená rozhodnutí blanketním dovoláním, v němž opětovně požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 tedy dalším usnesením ze dne 30. 10. 2014, č. j. 31 C 323/2014-77 oba návrhy zamítl. Městský soud v Praze po odvolání stěžovatele usnesením ze dne 24. 11. 2014, č. j. 58 Co 472/2014-93 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 3. 2015, č. j. 30 Cdo 57/2015-102 jako nepřípustné odmítnul.

2. Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, č. j. 30 Cdo 57/2015-102, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2014, č. j. 58 Co 472/2014-93 podal stěžovatel dne 16. 3. 2015 ústavní stížnost, která byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 795/15.

3. Nyní řešená ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2014, č. j. 58 Co 370/2014-51 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, č. j. 30 Cdo 1688/2015-124, kterým bylo o dovolání stěžovatele proti tomuto usnesení městského soudu rozhodnuto tak, že dovolací řízení se zastavuje. Nejvyšší soud zde stěžovatele vyzval, aby si zvolil advokáta pro dovolací řízení a jeho prostřednictvím podal řádné dovolání. Ten na výzvu reagoval podáním ze dne 9. 4. 2015, v němž uvedl, že rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 4. 3. 2015, č. j. 30 Cdo 57/2015-102 napadl ústavní stížností, která byla registrována pod sp. zn. II. ÚS 795/15 a z tohoto důvodu prý po něm nelze požadovat splnění povinností dle učiněné výzvy. Nejvyšší soud tak dovolací řízení podle ustanovení § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o. s. ř . zastavil, neboť dovolatel nesplnil podmínku povinného zastoupení (§ 241 o. s. ř.). Uvedl, že nemohl přihlédnout k dovolatelem namítané okolnosti, že předcházející rozhodnutí dovolacího soudu bylo napadeno ústavní stížností. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvádí, že není součástí obecné soudní soustavy a ústavní stížnost nemá sama o sobě odkladný účinek. Podání ústavní stížnosti tudíž nebrání tomu, aby v řízení bylo dále postupováno (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).

4. V ústavní stížnosti proti uvedenému závěru Nejvyššího soudu stěžovatel protestuje. Jelikož byl přesvědčen, že obecné soudy porušily jeho ústavní práva, byl prý nucen podat ústavní stížnost, vedenou Ústavním soudem pod spisovou značkou II. ÚS 795/15. Ústavní soud sice není součástí obecných soudů, ale minimálně do jeho rozhodnutí neměl podle názoru stěžovatele Nejvyšší soud soud odmítat jeho dovolání. V další části ústavní stížnosti, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2014, č. j. 58 Co 370/2014-51, je argumentace v zásadě totožná s argumentací, použitou v řízení, vedeném pod spisovou značkou II. ÚS 795/15 proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2014, č. j. 58 Co 472/2014-93. Stěžovatel zde opakuje, že soudy podle jeho názoru postupovaly nepředvídatelně, porušily princip právní jistoty a nevzaly dostatečně v úvahu jeho zdravotní stav. Je přesvědčen, že měl být osvobozen od soudních poplatků a měl mu být také ustanoven právní zástupce.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Pokud jde o meritum věci, k tomu se Ústavní soud podrobně vyjádřil již v citovaném usnesení ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 795/15, které je stěžovateli známo. I. senát Ústavního soudu nemá důvodu se od závěrů, vyslovených II. senátem jakkoli odchylovat, a proto na ně postačí v podrobnostech odkázat a stručně zopakovat, že v dané věci se jedná o problematiku osvobození od soudních poplatků (a souvisejícího ustanovení právního zástupce z řad advokátů) v řízení před obecnými soudy, jíž se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Zdůraznil přitom, že rozhodnutí o splnění zákonem stanovených předpokladů přiznání osvobození od soudních poplatků (dle § 138 odst. 1 o. s. ř.) v konkrétním případě spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (článek 82 Ústavy) Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry. Případy, kdy Ústavní soud otevřel ústavní stížnosti ve věci osvobození od soudních poplatků věcnému posouzení jsou výjimečné, a buď se týkají specifických otázek, nebo se jedná o extrémní případy, v nichž došlo ke svévolnému výkladu ze strany obecných soudů, například nerespektováním kogentní normy, či interpretací, jsoucí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Projednávaný případ však takové extrémnosti nedosahuje. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje srozumitelné a celkově dostatečné odůvodnění, ze kterého vyplývá, proč stěžovateli nebylo možno ustanovit zástupce pro dovolací řízení ani mu přiznat osvobození od soudního poplatku.

7. Co se týče usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, č. j. 30 Cdo 1688/2015-124, ani zde nelze shledat žádný zásah do stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud stěžovatele upozornil na vady jeho dovolání a stanovil mu lhůtu k nápravě, stěžovatel však vady neodstranil. Pouze v tom, že Nejvyšší soud nevyčkal na výsledek řízení před Ústavním soudem (které stejně skončilo odmítnutím stěžovatelovy stížnosti) a rozhodl, není možno spatřovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, když ústavní stížnost obecně nemá odkladný účinek (srov. § 79 zákona o Ústavním soudu).

8. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. srpna 2015


Ludvík David v. r.
předseda senátu