IV.ÚS 1763/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Františka Jetonického, zastoupeného Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem tř. Míru 70, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2015 č. j. 30 Cdo 4202/2014-262, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2014 č. j. 20 Co 205/2014-205 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 3. 2014 č. j. 10 C 46/2010-177, takto:

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání proti výše označenému rozsudku Městského soudu v Praze, jakož i zrušení tohoto rozsudku a v záhlaví označeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku multikauzálního porušení norem jednoduchého práva v důsledku svévole a interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, a dále v důsledku stěžovatelem tvrzeného a nikým právně relevantním způsobem nerozporovaného korupčního jednání.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví uvedeným rozsudkem vyhověl žalobě stěžovatele a uložil žalovanému (Ministerstvu spravedlnosti) povinnost zaplatit stěžovateli náhradu škody, která mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím a měla spočívat ve vynaložených nákladech na obhajobu v trestním řízení, ve kterém byl stěžovatel zproštěn obžaloby. Městský soud v Praze uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 změnil tak, že rozsudek ve vyhovujícím výroku ohledně částky 2 142 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I.) a ohledně částky 595 Kč s příslušenstvím změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok II.). Dále Městský soud v Praze rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 v zamítavém výroku ohledně částky 7 179 Kč s příslušenstvím zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok III.) a dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 v zamítavém výroku ohledně částky 537 615 Kč s příslušenstvím potvrdil a ohledně částky 2 142 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli 2 142 Kč s 7,5% úrokem z prodlení od 16. 11. 2002 do zaplacení (výrok IV.). Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, (dále jen "o. s. ř. ") jako nepřípustné odmítl.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod, nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně garantovaných práv.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. V předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Argumentaci civilních soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Civilní soudy podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovatelovi garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Ústavní soud uzavírá, že civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí řádně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování o náhradě škody řídily a které předpisy aplikovaly. Soudy se v odůvodnění napadených rozhodnutí podrobně zabývaly všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení nároku na náhradu škody způsobené stěžovateli nezákonným rozhodnutím a účelností vynaložených nákladů obhajoby. Nejvyšší soud dostatečně podrobně a s odkazy na svoji předchozí judikaturu objasnil, jaké důvody jej vedly k odmítnutí dovolání. K tomu Ústavní soud dodává, že podle ustálené judikatury přísluší posuzovat přípustnost dovolání, tedy mj. i otázku, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, výhradně Nejvyššímu soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2745/13).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2015


JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu