III.ÚS 1982/15 #1

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky Moniky Knapové, zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, Advokátní kancelář JANÁK ZEITHAML & spol., s. r. o., se sídlem Matoušova 515/12, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. května 2015 č. j. 30 Nc 739/2014-381, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 2. 7. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 7. 2015, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny.

2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") bylo v řízení o žalobě CENTRUM 3000 a. s. na vyklizení nemovitosti, směřující proti TORNO COMPANY, s. r. o., stěžovatelce a Feimu Bajrami, k námitce stěžovatelky rozhodnuto, že soudce JUDr. Pavel Vlach není vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 C 74/99. S odkazem na § 14 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") krajský soud odmítl jako nedůvodnou stěžovatelčinu námitku, která vycházela z postupu soudce a jeho rozhodování v této a jiné věci, a dále uvedl, že nelze usuzovat na přátelský vztah soudce a právního zástupce jen na základě toho, že si tykají.

II.
Argumentace stěžovatelky

3. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že svou námitku podjatosti odůvodnila "nestandardním" chováním uvedeného soudce, k němuž došlo poté, co si na něj důvodně stěžovala kvůli průtahům v řízení, a které mělo spočívat v tom, že v jiném řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 52/2012 nařídil, a to až po důrazné výzvě předsedkyně soudu, jednání, ovšem několik dnů před jeho konáním při nahlížení do spisu jí doručil usnesení, kterým dané řízení zastavil, následně nařídil jednání v dané věci (sp. zn. 7 C 74/99), aniž by však vyčkal pravomocného skončení věci vedené pod sp. zn. 10 C 52/2012 o určení vlastnictví k nemovitostem, jichž se žaloba na vyklizení týká. Kromě toho uvedený soudce postupoval zaujatě, neboť ji nedostatečně procesně poučoval, a naopak hojil nedostatky v tvrzeních žalobce, a nedbale vedl spis. Současně upozornila na "participaci" soudce s protistranou, kterou v uvedených řízeních zastupoval JUDr. Alexandr Šoljak.

4. Krajskému soudu pak stěžovatelka vytkla nerespektování § 16 odst. 3 o. s. ř., spočívající v tom, že prováděl dokazování vyjádřením uvedeného soudce, aniž by nařídil jednání. Současně uvedla, že má podezření, že poměr soudce k věci je založen na nestandardních vztazích s JUDr. A. Šoljakem, se kterým si tyká; tykání je totiž dle stěžovatelky důkazem bližšího vztahu lidí, zvláště v případě, že se jedná o soudce a advokáta, neboť lze předpokládat, že tento vztah již dosáhl přátelské úrovně. V návaznosti na to vytkla stěžovatelka soudci řadu pochybení, kterých se měl v obou řízeních dopustit, s tím, že z nich má být zřejmé, že straní žalobci.

III.
Formální předpoklady projednání návrhu

5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je subsidiarita a s ní korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů; konstantní judikatuře Ústavního soudu rovněž odpovídá, že ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, které se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 81 a 83 ve spojení s čl. 90 a 91 Ústavy České republiky).

8. Stěžovatelka podala ústavní stížnost v situaci, kdy řízení, z nějž vychází, nebylo dosud skončeno. V obecné rovině je sice namístě zaznamenat, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým věc projednávána a rozhodována být neměla, jelikož z ní měl být vyloučen. Bude-li však mít stěžovatelka za to, že právě tak tomu v daném řízení bylo, resp. že rozhodnutí - jí nepříznivé - bylo vydáno soudcem podjatým, nic jí nebude překážet v tom, aby proti takovému rozhodnutí brojila v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá a jež jí jsou - i ve vztahu k této námitce - k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání,
bude-li se nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl, se může domáhat, aby Ústavní soud zasáhl.

9. Namístě je tudíž závěr, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a ústavní stížnost je podána předčasně, resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilým předmětem ústavního přezkumu ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [shodně např. usnesení ze dne 14. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 2913/13 či ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 2884/13 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

10. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. srpna 2015


Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu