I.ÚS 3902/14 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti CF FLOP s.r.o., IČ: 64608565, se sídlem v Brně, Nejedlého 383/11, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Masná 1493/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 1098/2014-69, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2013 č. j. 70 Co 325/2013-56 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 3. 2013 sp. zn. 18 C 23/2012, takto:

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 12. 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelka se žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhala zaplacení částky 148 900 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Tato újma jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení, jež bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") pod sp. zn. 19 C 195/2006 a jež bylo rovněž řízením o přiměřené zadostiučinění. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 12. 9. 2013 č. j. 70 Co 325/2013-56 byl k odvolání stěžovatelky změněn zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. 3. 2013 sp. zn. 18 C 23/2012 tak, že bylo částečně vyhověno její žalobě. Tímto rozhodnutím totiž bylo konstatováno porušení jejího práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Ve zbytku byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Následně podané dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 1098/2014-69 jako nepřípustné.

3. Odvolací soud shledal v řízení vedeném před soudem prvního stupně pod sp. zn. 19 C 195/2006 nesprávný úřední postup, když délku předmětného řízení, jež bylo zahájeno v srpnu 2006 a v době jeho rozhodování ještě nebylo skončeno, nepovažoval za zcela ospravedlnitelnou. K tomuto závěru dospěl s přihlédnutím k tomu, že ve věci rozhodovaly soudy všech stupňů, včetně Ústavního soudu. Průtahy přitom shledal pouze v řízení před Nejvyšším soudem, který ve věci rozhodoval opakovaně z důvodu, že jeho první rozhodnutí bylo zrušeno k ústavní stížnosti stěžovatelky [viz nález sp. zn. I. ÚS 1531/2011 ze dne 5. 10. 2011 (N 172/63 SbNU 19)]. Uznal sice, že na rozhodování tohoto soudu nelze z hlediska rychlosti rozhodování klást stejné požadavky jako na rozhodování instančně nižších soudů, doba přesahující dvě léta však pro jeho rozhodování není přiměřená. Tím měla stěžovatelce vzniknout újma, k jejímuž odškodnění však s ohledem na okolnosti věci (zejména předmět jejího podnikání či počet řízení, které vede sama nebo které vede její jednatel z titulu odškodnění imateriální újmy) plně postačí toliko konstatování porušení jejího práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.

4. Nejvyšší soud se v dovolacím řízení neztotožnil s námitkami stěžovatelky, podle nichž měl odvolací soud při rozhodování o přiměřeném zadostiučinění nedostatečně zohlednit význam řízení pro ni. V závěrech odvolacího soudu neshledal rozpor se svou relevantní judikaturou.

5. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jakým se obecné soudy vypořádaly s jejími námitkami. Zejména jim vytýká, že nezohlednily reparační povahu předmětného řízení. Napadená rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelná a jsoucí v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.

II.

6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněná.

7. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jeho úlohou naopak není nahrazovat roli obecných soudů při výkladu a aplikaci podústavních hmotněprávních či procesněprávních předpisů. Sám totiž ve vztahu k nim není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

8. Otázkou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se Ústavní soud v minulosti opakovaně zabýval [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551)]. V této souvislosti vyslovil závěr, že rozhodování o přiznání zadostiučinění sestává z povahy věci ze tří kroků. Prvním je zodpovězení otázky, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je nutno posoudit, zda v jeho důsledku vznikla určité osobě nemajetková újma. Jsou-li oba tyto předpoklady splněny, v posledním kroku zbývá rozhodnout o formě zadostiučinění a o výši kompenzace v případě, že se přiměřenou formou zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy. Kritéria pro stanovení výše zadostiučinění stanoví § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. Platí přitom, že posouzení relevantních zákonných hledisek pro náhradu nemajetkové újmy je primárně otázkou aplikace podústavního práva, k níž je povolán v první řadě příslušný správní úřad, který po uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát, a následně obecné soudy při rozhodování o žalobě na náhradu škody proti státu, nebyl-li poškozený s formou zadostiučinění spokojen (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 5/13 ze dne 23. 5. 2013 nebo sp. zn. IV. ÚS 3404/14 ze dne 18. 12. 2014; obě rozhodnutí jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz).

9. V projednávané věci Ústavní soud neshledal žádné pochybení, jež by otevíralo prostor pro jeho kasační zásah. Z ústavněprávního hlediska nelze především nic vytknout závěru obecných soudů, podle něhož se zřetelem k okolnostem věci nedošlo k natolik závažnému zásahu do práv stěžovatelky, aby v rámci kompenzace nemajetkové újmy nebylo postačující konstatování porušení práva. Obecné soudy rozhodly v mezích zákona a své právní závěry dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci není s to bez dalšího založit závěr o porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.

10. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky pro zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015



Ludvík David v. r.
předseda senátu