III.ÚS 337/15 #1

Ústavní soud rozhodl dne 13. srpna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Kristýny Mášové, zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem, AK se sídlem Praha 2, Na Zderaze 1275/15, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014 č. j. 72 Co 481/2014-73 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 6. 2014 č. j. 17 C 391/2013-46, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 9. 2014 č. j. 17 C 391/2013-55, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 3. 2. 215, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, MUDr. Kristýna Mášová (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že nákladovým výrokem III v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 6. 2014, a v záhlaví uvedeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a právo na rovnost v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tato rozhodnutí, vydaná v řízení o určení obvyklé výše nájemného, v požadovaném rozsahu zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Žalobním návrhem ze dne 20. 12. 2012 se žalobkyně proti žalované Marii Kovaříkové domáhala určení výše obvyklého nájemného specifikované bytové jednotky v Praze, k. ú. Žižkov, kterou žalobkyně vlastní a žalovaná užívá na základě nájemní smlouvy. Poslední nájemné činilo 4 796 Kč, a po deregulaci nájemného od 1. 1. 2012 žalobkyně navrhla smluvní nájemné ve výši 7 000 Kč.

Dne 27. 6. 2014 rozsudkem č. j. 17 C 391/2013-46, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 9. 2014 č. j. 17 C 391/2013-55, Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "nalézací soud") určil výši nájemného částkou 7 000 Kč měsíčně (výrok I), rozhodl o nedoplatku na nájemném (výrok II), žalovanou zavázal k úhradě nákladů řízení žalobkyni částkou 2 000 Kč (výrok III) a žalobkyni zavázal zaplatit ve stanovené lhůtě soudní poplatek ve výši 1 000 Kč (výrok IV). Náklady řízení nalézací soud moderoval podle ustanovení § 150 o. s. ř., s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 3448/10 (N 71/61 SbNU 97) a na okolnosti případu, dle nichž potřeby žalované ve věku 84 let jsou kryty do značné míry státní sociální dávkou, a žalobkyně byla v řízení zastoupena advokátem, se kterým je ve vztahu osoby blízké; nalézací soud proto přiznal žalobkyni pouze právo na náhradu zaplaceného soudního poplatku.

Dne 20. 11. 2014 usnesením č. j. 72 Co 481/2014-73 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 27. 6. 2014 č. j. 17 C 391/2013-46, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 9. 2014 č. j. 17 C 391/2013-55, v napadeném nákladovém výroku III potvrdil (výrok I), a žalované nepřiznal vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud, s přihlédnutím k okolnostem daného případu popsaným již nalézacím soudem v odůvodnění jeho rozsudku, měl zato, že na straně žalované lze objektivně shledat důvody pro to, aby žalobkyni zcela výjimečně nebyla náhrada části nákladů nalézacího řízení přiznána. Tomuto závěru jednoznačně nasvědčuje i zjevná disproporce v poměrech účastníků, ta skutečnost, že žalovaná v současnosti evidentně není schopna bez sociální pomoci státu uspokojovat své základní životní potřeby.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo rovnosti účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.

Stěžovatelka po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení namítla, že jí nalézací soud nevytvořil procesní prostor pro vyjádření k zamýšlenému uplatnění moderačního práva dle § 150 o. s. ř., nákladový výrok III napadeného rozsudku nalézacího soudu, stejně jako rozhodnutí odvolacího soudu, nebyly prý nedostatečně odůvodněny. Nepřiznání nákladů řízení považuje za nepřiměřenou libovůli a extrémní zásah do svých ústavních práv.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy aplikací moderačního práva dle ustanovení § 150 o. s. ř. porušily základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), a základní právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny, resp. na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

K ústavním stížnostem proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud standardně připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení.

Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu.

V posuzovaném případě neshledal Ústavní soud žádné ústavněprávní důvody pro svůj kasační zásah.

Důvody, pro které nalézací soud i odvolací soud aplikovaly moderační právo dle ustanovení § 150 o. s. ř., jsou přehledně a zcela srozumitelně v jejich rozhodnutích vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s dostatečně odůvodněnými nákladovým výrokem nalézacího soudu, takže stěžovatelčiny vývody důvod ke kasaci stěžovaného rozhodnutí založit nemohly.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2015


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu