IV.ÚS 1750/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Města Habartov, nám. Přátelství 112, Habartov, zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem Jiráskova č. 1343/2, Karlovy Vary, proti usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 6. 2015 č. j. 23 EXE 10030/2015-24, příkazu k úhradě nákladů exekuce JUDr. Ivo Luhana ze dne 4. 2. 2015 č. j. 099 EX 10275/14-11 a návrhu na zrušení ustanovení § 14b odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů a poskytování právních služeb (advokátní tarif), takto:

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného příkazu k úhradě nákladů exekuce, kterým bylo rozhodnuto, že povinný je oprávněnému povinen nahradit náklady exekuce ve výši 484 Kč. Dále požaduje zrušení usnesení Okresního soudu v Chebu, kterým byly zamítnuty námitky stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce a navrhuje zrušení ustanovení § 14b odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů a poskytování právních služeb (advokátní tarif).

Stěžovatel má za to, že pokud exekutor a následně i soud při rozhodování o nákladech exekuce aplikovali na posuzovaný případ ustanovení § 14b odst. 2 advokátního tarifu, nejednali v souladu s ústavně zaručeným principem rovnosti účastníků řízení. Soudem přiznaná částka neodpovídá ani zákonnému principu o náhradě všech účelně vynaložených nákladů, přičemž nelze myslet vážně, že by částka 484 Kč odpovídala skutečně vynaloženým nákladům. Soud měl účelnost nákladů posuzovat na základě vlastní úvahy a nikoliv direktivně stanoveným podzákonným předpisem.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod, nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je v zásadě doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným běžným zákonem. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). S ohledem na princip minimalizace zásahů do činnosti ostatních soudů Ústavní soud ani není oprávněn přehodnocovat každé jednotlivé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání svěřenému mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2984/09).

Z předloženého usnesení Okresního soudu v Chebu č. j. 23 EXE 10030/2015-24 dále vyplývá, že podle stěžovatele mu měla být přiznána na nákladech exekuce částka 1 936 Kč včetně DPH, nikoliv pouze 484 Kč. K uvedenému Ústavní soud konstatuje, že se jedná o částku bagatelní, která podle jeho konstantní judikatury - často jen pro svou výši - není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod.

V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti usnesení vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Tu lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04). Výjimku představují zcela extrémní pochybení soudu, která vykazují znaky zásahu do práv stěžovatele (srov. např. sp. zn. II. ÚS 3245/10, IV. ÚS 1393/11, IV. ÚS 193/14, II. ÚS 2538/09). O takový případ se však v této věci nejedná.

Ústavní soud nad rámec konstatuje, že soudnímu exekutorovi ani civilnímu soudu nelze vytýkat, že v řízení bylo při výpočtu nákladů stěžovatele postupováno podle advokátního tarifu. Smyslem exekučního řízení je vymoci ve prospěch stěžovatele (oprávněného) dlužné plnění, a to včetně vynaložených nákladů stěžovatele, které mu vznikly v důsledku nezbytnosti vést exekuční řízení. Soudní exekutor a civilní soud jasně a jednoznačně vysvětlili východiska pro svá rozhodnutí a důvody, pro které bylo rozhodnuto o nákladech stěžovatele jako jednoho z účastníků této fáze exekučního řízení. Z tohoto hlediska není napadeným rozhodnutím co vytknout. Okolnost, že se stěžovatel domnívá, že soudní exekutor a zejména civilní soud mají postupovat jinak, není způsobilá v daném případě způsobit neústavnost obou rozhodnutí.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud neshledal důvod, aby řádně odůvodněný závěr okresního soudu, podle nějž v projednávané věci byly splněny podmínky pro aplikaci § 14b odst. 2 advokátního tarifu, z ústavního hlediska zpochybňoval (srov. obdobně sp. zn. III. ÚS 251/15, III. ÚS 1267/15). Ústavní soud v této souvislosti připomená vlastní nedávné rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 952/15, v něm jako "obiter dictum" poukázal na to, že si lze jen stěží představit, že by snad v aplikaci § 14b odst. 2 advokátního tarifu bylo možné spatřovat kvalifikovaný exces, jenž by "vytvářel prostor pro vyhovění ústavní stížnosti" (obdobně sp. zn. IV. ÚS 1585/15).

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Návrh stěžovatele na zrušení § 14b odst. 2 advokátního tarifu pak jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury sdílí právní osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2015


JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu