IV.ÚS 2334/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Martina Petráška, zastoupeného JUDr. Davidem Kourou, advokátem se sídlem Františkánská 7, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 31 C 3/2015-34 ze dne 24. 6. 2015, takto :

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jím Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu o 6.500,- Kč s příslušenstvím, kterou se stěžovatel po České republice domáhal z titulu náhrady škody způsobené zahájením trestního stíhání, které bylo ve stádiu po podání obžaloby a po vynesení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně k odvolání stěžovatele odvolacím soudem fakticky zrušeno, neboť Krajský soud v Plzni dospěl k závěru, že o trestný čin nešlo, odsuzující rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih zrušil a věc postoupil k přestupkovému řízení Magistrátu města Plzeň. Z rozhodnutí Magistrátu města Plzeň ze dne 8. 9. 2014, č. j. MMP/190287/14, plyne, že stěžovatel byl za jednání, v němž okresní soud spatřoval trestný čin, uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 30 odst. 1 písm. j) zákona o přestupcích, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 8. 10. 2014.

Proti rozhodnutí nalézacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel nesouhlasí s právním posouzením věci obvodním soudem a tvrdí, že nárok na náhradu škody v podobě nákladů vynaložených na právní zastoupení v původním trestním řízení lze uplatnit i v případě, že věc byla postoupena k přestupkovému řízení a stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání přestupku. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce 6.500,- Kč, kterou je ovšem třeba ve světle judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne z dále uvedeného, napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele.

Expressis verbis, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. § 202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.

Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Uvedené podmínky však v projednávané věci splněny nejsou. Sám o sobě nesouhlas stěžovatele s názorem vyjádřeným v napadeném rozsudku nalézacího soudu nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti z hlediska "prolomení" bagatelní povahy sporu. Jak již Ústavní soud uvedl ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 4167/12 ze dne 19. 11. 2013, důvodem zde je zejména nežádoucí a nejednotné rozhodování obecných soudů ve skutkově i právně obdobných sporech určitého typu, které však nemůže být založeno ojedinělostmi v rozhodovací praxi jednoho soudu (srov. též bod 18 nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3076/13 ze dne 15. 4. 2014). V opačném případě by se Ústavní soud dopustil nerovnosti ve vztahu k jiným stěžovatelům žádajícím přezkum prvoinstančních rozhodnutí vydaných v bagatelních věcech, a sám porušil svoji judikaturu.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 26. srpna 2015


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu