III.ÚS 443/15 #2 — K materiálnímu pojetí ochrany základních práv a svobod při přezkoumávání rozhodnutí orgánů státní moci Ústavním soudem

Usnesení

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka - ze dne 26. srpna 2015 sp. zn. III. ÚS 443/15 ve věci ústavní stížnosti T. L., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2014 č. j. 8 Tdo 1056/2014-34 o odmítnutí stěžovatelova dovolání a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2014 sp. zn. 11 To 29/2014, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání v jeho trestní věci.

Odůvodnění


I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 11. února 2015 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 28. ledna 2014 sp. zn. 42 T 19/2013 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve smyslu ustanovení § 283 odst. 1 a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tak, že v šestnácti případech prodával pravidelně heroin zejména přímo uživatelům této návykové látky. Naopak u tří dílčích skutků, popsaných v obžalobě obdobným způsobem, byl stěžovatel zproštěn obžaloby. K závěru o stěžovatelově vině dospěl městský soud na základě výpovědi svědků i částečného doznání stěžovatele. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl. Ztotožnil se přitom se všemi právními i skutkovými závěry soudu městského. Následně podané dovolání odmítl Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné.


II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na vybrané extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a závěry, které z nich soudy vyvodily. V tomto směru stěžovatel zmiňuje první ze soudem uvedených skutků, poskytování heroinu Gabriele Paločkové a Václavu Šröpferovi. Svědectví Gabriely Paločkové bylo zcela dezinterpretováno v neprospěch stěžovatele a Václav Šröpfer odmítl vypovídat. Uvedená svědkyně vypověděla, že od stěžovatele odebírala drogu po dobu tří měsíců, a to obden, vždy po 20 gramech. Dle jejího názoru došlo k jedné stovce předávek drogy. Z toho orgány činné v trestním řízení dovodily, že stěžovatel svědkyni předal 1,5 kilogramu drogy, ačkoliv pomocí žádné z uvedených skutečností nelze k takovému matematickému výsledku dospět. Soudy by tedy dle zásady in dubio pro reo měly akceptovat tu verzi skutkového děje, která je pro stěžovatele nejpříznivější, což v daném případě znamená, že stěžovatel předal svědkyni drogu v množství o několik stovek gramů menším. Z toho důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

III. Formální předpoklady projednání návrhu

4. Usnesením Ústavního soudu ze dne 3. srpna 2015 č. j. III. ÚS 443/15-14 byl z projednávání a rozhodování v dané věci vyloučen soudce Vladimír Kůrka, neboť v dovolacím řízení působila jako soudkyně jeho manželka Věra Kůrková. Vyloučený soudce byl v souladu s ustanoveními § 9 ve spojení s § 10 odst. 3 rozvrhu práce, zveřejněného na webových stránkách Ústavního soudu, nahrazen soudcem Tomášem Lichovníkem.

5. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.



IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Jádro stěžovatelovy argumentace spočívá v tvrzené existenci extrémního rozporu v procesu hodnocení důkazů ze strany obecných soudů u jednoho ze stěžovatelem vytýkaných skutků. K pochybení mělo dle stěžovatele dojít ve výpočtu množství drogy, které měl stěžovatel svým dvěma odběratelům poskytnout. Stěžovateli je třeba přisvědčit, že žádný z rozhodujících soudů se této otázce, vzniklé ze zdánlivých rozporů ve výpovědi klíčové svědkyně, nijak zevrubně nevěnoval.

8. Ústavní soud je nicméně při své činnosti veden snahou o minimalizaci zásahů do činnosti ostatních orgánů. V řízeních o ústavních stížnostech je jeho hlavním posláním náprava porušení ústavních práv v materiálním smyslu, jak byly vymezeny judikaturou Ústavního soudu [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3108/08 (U 9/52 SbNU 821)]. To mimo jiné znamená, že Ústavní soud nepřistupuje ke kasačním zásahům do činnosti obecných soudů v případech, kdy by se takový zásah nijak fakticky nepromítnul do právního postavení stěžovatele. Ústavní soud tedy neruší soudní rozhodnutí pro toliko formální nebo z hlediska zásahu do základních práv jiným způsobem nepodstatná pochybení obecných soudů. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou zaručených základních práv, a v té souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv. Proto se Ústavní soud zaměřil na to, co je z tohoto hlediska na ústavní stížnosti podstatné.

9. S ohledem na výše uvedené je třeba uvést, že i kdyby Ústavní soud přisvědčil jádru stěžovatelovy argumentace co do množství jím poskytnuté drogy a vrátil by věc obecným soudům, přesto by stěžovatelovo jednání stále vykazovalo všechny znaky zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve smyslu ustanovení § 283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (srov. str. 8 napadeného usnesení vrchního soudu). Vzhledem k tomu, že stěžovateli byl uložen trest na samé dolní hranici příslušné zákonné výměry a že množství distribuované drogy hrálo jen vedlejší roli při vyměřování trestu (blíže k tomu str. 15 napadeného rozsudku městského soudu), nemohl by ani stěžovatelem navrhovaný přepočet množství drogy mít zásadní vliv na hodnocení intenzity zásahu do stěžovatelova práva na omezení osobní svobody. Kasační zásah Ústavního soudu způsobující opakování celého trestního řízení bez spravedlivé možnosti odlišného výsledku v otázce ochrany hmotných ústavních práv by byl toliko formalistickým postupem, popírajícím takové aspekty právního státu, jakými jsou zásada rychlosti řízení nebo ochrana právní jistoty všech dotčených osob. Z toho důvodu Ústavní soud dospěl k závěru, že jeho zásah, s ohledem na výše uvedené okolnosti a výši trestu na samé dolní hranici trestní sazby, by výsledek řízení nemohl ovlivnit ani v případě, kdyby snad stěžovatelovým výtkám přisvědčil. Pro ústavněprávní přezkum není sama o sobě relevantní každá jednotlivost, v níž lze spatřovat procesní či hmotněprávní nesprávnost, nýbrž celkové vyznění posuzovaného řízení, resp. jím dosažený výsledek.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.