IV.ÚS 732/15 #1

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Pavla Rychetského a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Ing. Vlastimila Urbánka, právně zastoupeného advokátem Mgr. Janem Rejzlem, Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 30 Cdo 4104/2014, takto:

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 11. 3. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Obvodním soudem pro Prahu 2 byl dne 29. 5. 2012 pod sp. zn. 19 C 327/2011 vydán rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl výrokem I. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 8.500,- Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. pak jmenovaný soud zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 143.052,- Kč a výrokem III. bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 14.052,- Kč.

Stěžovatel jako žalobce podal proti rozsudku odvolání, přičemž Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. 64 Co 435/2012 rozhodl výrokem I. tak, že rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 53.100,- Kč, jinak byl výrok I. rozsudku obvodního soudu potvrzen. Výrokem II. rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1553/2013 tak, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. 64 Co 435/2012, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Následně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 5. 2014 sp. zn. 64 Co 435/2012 rozhodl tak, že výrokem I. připustil změnu žaloby a výrokem II. rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 47.400,- Kč s úrokem z prodlení z částky 109.000,- Kč od 19. 10. 2011 do 9. 8. 2012 ve výši 7,75% z částky 100.500,- Kč od 10. 8. 2012 do 25. 2. 2013 ve výši 7,75% a z částky 47.700,- Kč od 26. 2. 2013 do zaplacení ve výši 7,05%, jinak byl tento výrok potvrzen. Týmž výrokem, tj. výrokem II., byla žaloba ve zbytku zamítnuta a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady soudního řízení.

Stěžovatel se s právním názorem odvolacího soudu neztotožnil a podal si proti jeho rozhodnutí dovolání, které však bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, v němž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, pročež nebyla splněna podmínka pro podání dovolání daná ustanovením § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Stěžovatel s právním názorem dovolacího soudu zásadně nesouhlasí, neboť odvolacím soudem byl poučen tak, že proti rozsudku je přípustné dovolání, a to pouze za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř., současně byl poučen o lhůtě a místě k podání dovolání. Stěžovatel má za to, že nemůže jít k jeho tíži následný výklad dovolacího soudu, který shledal nepřípustnost podaného dovolání. Stěžovatel namítá, že takové rozhodnutí je pro něj překvapivé, což je v rozporu s principem právní jistoty. Dovolání stěžovatele nemohlo být označeno za nepřípustné za situace, kdy byl poučen o jeho přípustnosti.

Dále stěžovatel namítá, že v dané věci byly splněny podmínky popsané v ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. výrokem dovolání bylo rozhodnuto o peněžitém plnění přesahujícím částku 50.000,- Kč. Z textu dovolání je zřejmé, že stěžovatel směřoval své dovolání do výroku II., kterým odvolací soud jednak změnil rozsudek soudu prvního stupně a jednak tento rozsudek potvrdil. Je přitom zřejmé, že ve věci samé odvolací soud rozhodl celkem o částce 90.400,- Kč s příslušenstvím a dovolání tak směřovalo proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částku 50.000,- Kč.

Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatel shrnul své výhrady oproti tomu, jak obecné soudy posoudily věc samotnou.

Uvedeným postupem Nejvyššího soudu mělo dojít k zásahu do základního práva na spravedlivý proces, jenž je stěžovateli garantován čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo, neboť obecné soudy vyšly jednak z příslušné zákonné úpravy a jednak z dostupné judikatury.

Uvádí-li stěžovatel ve svém návrhu, že mu nemůže jít k tíži výklad dovolacího soudu stran podmínek dovolání, o nichž byl poučen odvolacím soudem, lze konstatovat, že nesprávné či neúplné poučení o užití opravných prostředků nemůže založit nárok na jejich využití. V předmětném případě byl stěžovatel poučen o tom, že si může podat dovolání za podmínek podle § 237 o. s. ř., nicméně se jedná toliko o obecnou formuli, která je v následujícím ustanovení tj. v § 238 o. s. ř. věcně redukována. Při zvažování podání mimořádného opravného prostředku se tak měl stěžovatel, resp. právní zástupce, bez jehož pomoci nelze řádné dovolání podat, zabývat tím, zda jsou splněny všechny podmínky pro podání dovolání. Jednou z nich je nepochybně i cenzus peněžního plnění.

Stěžovatel ve svém návrhu mimo jiné zpochybnil závěry Nejvyššího soudu týkající se aplikace ustanovení § 238 odst. 1, písm. c). K tomu Ústavní soud konstatuje, že splnění podmínek pro podání dovolání je především věcí samotného Nejvyššího soudu. Z dostupné odborné literatury navíc nevyplývá, že by postup Nejvyššího soudu bylo lze v dané věci považovat za jakkoli excesivní (k tomu srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1880.).

Namítá-li stěžovatel porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273).

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2015


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu