II.ÚS 821/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. Ondřejem Lakomým, advokátem se sídlem Lidická 26, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015 č. j. 30 Cdo 3585/2014-289, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 2013 č. j. 1 Co 116/2013-206 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2011 č. j. 24 C 76/2009-95, takto:

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a obdržených vyjádření, stěžovatel dne 26. 10. 2007 způsobil autonehodu, při níž na chodníku usmrtil příbuznou žalobců a další chodkyni vážně zranil. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně č. j. 1 T 1/2008-236 ze dne 17. 7. 2008 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví dle § 224 odst. 1, 2 trestního zákona a trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a k trestu zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmi let. Krajský soud v Brně usnesením č. j. 6 To 524/2008-264 ze dne 4. 11. 2008 odvolání stěžovatele zamítl.

Dne 7. 10. 2009 podali tři příbuzní zesnulé chodkyně (v řízení před obecnými soudy v postavení žalobců) žalobu na náhradu nemajetkové újmy způsobené dopravní nehodou, v níž se po stěžovateli domáhali zaplacení částek 500 000 Kč (otec), 1 000 000 Kč (syn) a 1 500 000 Kč (dcera). Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem č. j. 24 C 76/2009-95 žalobě zčásti vyhověl a každému z žalobců přiznal částku 500 000 Kč, ve zbytku žalobu zamítl.

Stěžovatel následně podal prostřednictvím svého advokáta odvolání. V průběhu odvolacího řízení vypověděl advokátovi plnou moc (sdělení advokáta o vypovězení plné moci došlo soudu dne 30. 3. 2012) a následně požádal o osvobození od soudních poplatků, čemuž bylo vyhověno. Po předvolání k ústnímu jednání na den 19. 6. 2013 stěžovatel podáním ze dne 6. 6. 2013 požádal o ustanovení zástupce. Z důvodů na straně žalobců bylo ústní jednání odročeno na 18. 9. 2013. Během tohoto jednání stěžovatel zástupce neměl. Ústavní stížností napadeným rozsudkem č. j. 1 Co 116/2013-206 poté Vrchní soud v Olomouci rozhodl tak, že se stěžovateli zástupce neustanovuje a dále že se rozsudek soudu prvního stupně v meritorní části potvrzuje. Výrok o nákladech řízení byl změněn s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení.

Stěžovateli byl posléze ustanoven zástupce pro dovolací řízení, podané dovolání však bylo odmítnuto.

Stěžovatel proto podal prostřednictvím advokáta ústavní stížnost. V ní uvádí, že Vrchní soud v Olomouci přehlédl jeho žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů a o této žádosti rozhodl až po projednání odvolání. Podle stěžovatele je však soud povinen rozhodnout o žádosti předtím, než učiní další úkony v řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud soud podmínky pro postup podle § 30 občanského soudního řádu neshledal, měl dát stěžovateli alespoň možnost na toto posouzení reagovat.

Právní závěr vrchního soudu, že nejsou splněny podmínky pro ustanovení zástupce, považuje stěžovatel za nesprávný, neboť koliduje s čl. 37 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý již od počátku řízení, a tedy i kdykoli v jeho průběhu, právo na právní pomoc. Rozvedením této nadzákonné normy je ustanovení § 30 občanského soudního řádu, které předpokládá alespoň negativní rozhodnutí o žádosti. Vrchní soud v Olomouci však svým postupem de facto odňal ústavně garantované právo na právní pomoc pro fázi po podání řádného opravného prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Došlo tedy k porušení čl. 37 odst. 2 Listiny, aniž by měl stěžovatel možnost se tomuto postupu bránit.

Uvedeným postupem bylo stěžovateli údajně také odepřeno právo na spravedlivý proces, neboť jako osoba nacházející se toho času ve výkonu trestu odnětí svobody nebyl při absenci právního zastoupení schopen se po podání odvolání u soudu domáhat svého práva. Nejvyššímu soudu je potom ze strany stěžovatele vyčítáno, že pochybení soudů nižších stupňů nenapravil, a to v rozporu se svou vlastní judikaturou.

Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřuje i v tom, že soudy nepřihlédly k námitkám, které v průběhu řízení uplatnil. Krajský soud pochybil, pokud neuvedl, z jakých důkazů vycházel a které úvahy jej vedly ke stanovení výše nemajetkové újmy. Odůvodnění prvostupňového rozsudku je kusé a nepřezkoumatelné. Dle stěžovatele nebyly splněny podmínky požadované Nejvyšším soudem a Ústavním soudem pro rozhodnutí ve věci náhrady nemajetkové újmy, přičemž povinnosti stěžovateli uložené pro něj mají naprosto likvidační charakter.

Ústavní stížnost byla zaslána účastníkům a vedlejším účastníkům k vyjádření.

Nejvyšší soud ve vyjádření odkázal na obsah napadeného rozhodnutí a dále uvedl, že judikatura Nejvyššího soudu, kterou stěžovatel argumentuje, řešila zcela odlišnou procesní situaci, kdy byla odmítnuta žaloba v důsledku jejích vad, aniž by soudy rozhodly o žádosti žalobce o ustanovení zástupce. V nyní posuzovaném případě odvolací soud o žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce pro odvolací řízení skutečně rozhodl a věc pak zároveň posoudil meritorně.

Vedlejší účastníci řízení ve společném vyjádření uvedli, že stěžovatel byl právně zastoupen po celou dobu nalézacího řízení, přičemž se zúčastňoval i ústních jednání. Zdůrazňují pak, že ačkoli měl stěžovatel advokáta i při podání odvolání a v rámci odvolacího řízení, sám mu během tohoto řízení vypověděl plnou moc. Vedlejší účastníci také namítají, že soud sice má o žádosti rozhodnout před učiněním dalších úkonů ve věci, nikde však není psáno, že by tak nemohl učinit u nařízeného jednání. Z protokolace z jednání Vrchního soudu v Olomouci podle vedlejších účastníků vyplývá, že soud nejprve rozhodl o podané žádosti účastníka a teprve poté činil další úkony ve věci, tedy projednal podané odvolání stěžovatele. Dle názoru vedlejších účastníků tudíž k žádnému procesnímu pochybení ze strany vrchního soudu nedošlo, neboť o žádosti stěžovatele rozhodl dříve, než ve věci činil další úkony. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele podle vyjádření nedošlo ani rozhodnutím Nejvyššího soudu, přičemž vedlejší účastníci stejně jako Nejvyšší soud uvedli, že stěžovatelem citovaná judikatura na projednávanou věc nedopadá. Vedlejší účastníci z uvedených důvodů navrhli ústavní stížnost zamítnout.

Krajský soud v Brně sdělil, že napadený rozsudek byl vydán JUDr. Milošem Holečkem jako samosoudcem, který jako soudce u uvedeného soudu již nepůsobí, a proto soud pouze odkázal na obsah rozsudku a spisu.

Vrchní soud v Olomouci také pouze odkázal na napadené odvolací rozhodnutí.

Obdržená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli k replice, v níž stěžovatel uvedl, že i nadále považuje ústavní stížnost za důvodnou.

Ústavní soud následně došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně konstatuje, že v souladu s jeho judikaturou není porušením čl. 37 odst. 2 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro toto ustanovení nejsou splněny podmínky dané ustanovením § 30 o. s. ř. (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 684/05 ze dne 4. 8. 2006).

Řádným posouzením naplnění podmínek uvedeného ustanovení je pak v zásadě vyloučeno i porušení jiných ustanovení Listiny či Úmluvy, zejména pak možné porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny nebo čl. 6 Úmluvy, neboť účastníkům řízení je podle § 30 o. s. ř. zástupce ustanoven vždy, pokud splňují podmínky pro osvobození od soudních poplatků a zároveň je to nezbytné k ochraně jejich zájmů. Jinými slovy, pokud by práva nemajetných účastníků řízení mohla být bez zástupce ohrožena, je zástupce vždy (k žádosti účastníka) ustanoven.

Tento přístup odpovídá i praxi Evropského soudu pro lidská práva. Jakkoli totiž Úmluva nezaručuje výslovně právo na právní pomoc v netrestních věcech, bylo judikaturou uvedeného soudu dovozeno, že neustanovení zástupce může v některých specifických případech vést k porušení práva na spravedlivé projednání věci (či vůbec práva na přístup k soudu). K porušení práva na spravedlivé projednání věci však nedojde, pokud neposkytnutí právní pomoci danému účastníkovi nebránilo účinně hájit svou věc (viz např. rozsudek ve věci Wieczorek proti Polsku ze dne 8. 12. 2009 č. 17176/05).

Ústavní soud dále poznamenává, že jsou to obecné soudy, které jsou nejlépe seznámeny s povahou a náročností řízení, stejně jako i s jeho jednotlivými účastníky. Je proto zejména na nich, aby při zohlednění konkrétních okolností každé věci rozhodly o tom, zda došlo k naplnění podmínek § 30 občanského soudního řádu. Ústavní soud by do této jejich činnosti měl zasahovat spíše výjimečně, a to především v případech, kdy soudy své závěry dostatečně neodůvodní, případně pokud lze jejich odůvodnění považovat za exces.

Ve vztahu k námitkám týkajícím se absence právního zastoupení tedy Ústavní soud musí posoudit, zda ze strany Vrchního soudu v Olomouci ke zmiňovanému excesu nedošlo, resp. zda stěžovatelova práva nebyla porušena tím, že o žádosti stěžovatele nebylo rozhodnuto samostatným usnesením před konáním ústního jednání. Ústavní soud se domnívá, že nikoli.

Vrchní soud své rozhodnutí o neustanovení zástupce odůvodnil tím, že stěžovatel prostřednictvím advokáta podal odvolání, v němž byly srozumitelně formulovány námitky, které proti napadenému rozsudku stěžovatel má, pročež ustanovení zástupce již není k ochraně stěžovatelových práv potřeba. S ohledem na okolnosti projednávané věci považuje Ústavní soud tento závěr za ústavně konformní.

Není možno přehlížet, že stěžovatel byl zastoupen advokátem po celé trvání nalézacího řízení, poté v nejdůležitější části řízení odvolacího (tedy při podání odvolání) a následně opět v rámci dovolacího řízení i nyní v řízení před Ústavním soudem. Vezme-li se v úvahu, že je to právě řízení nalézací, které je obvykle řízením v podstatě klíčovým, považuje Ústavní soud za zásadní, že během celého tohoto řízení měl stěžovatel k dispozici pomoc advokáta, prostřednictvím kterého byl oprávněn uvádět veškeré své námitky, navrhovat důkazy apod. Svůj nesouhlas s posouzením věci ze strany nalézacího soudu pak opět prostřednictvím advokáta vyložil v opravném prostředku. Díky tomu byl i odvolací soud plně seznámen s fundovaným právním názorem žalované strany, a pokud chtěl prvostupňové rozhodnutí potvrdit, musel se s argumenty stěžovatele vypořádat, což také udělal. Chybné právní závěry případně i jiné excesy vrchního soudu pak mohl stěžovatel znovu probrat s advokátem a rozhodnutí odvolacího soudu napadnout dovoláním.

Pominout nelze ani samotnou povahu daného civilního řízení, jakož i stanoviska obou stran. V dané věci byl totiž od počátku nesporný skutkový stav (pokud se týče okolností vzniku nehody), který vyplýval i z předchozího trestního řízení. Existence nároku žalobců pak prakticky ani nebyla stěžovatelem zpochybňována, nesouhlasil jen s výší požadované částky. Jinými slovy, celá věc nebyla po skutkové ani právní stránce natolik složitá, že by mohla absence advokáta v průběhu části odvolacího řízení jakkoli ohrozit stěžovatelova práva.

Tomu ostatně odpovídá i průběh jediného ústního jednání, na kterém stěžovatel nebyl zastoupen. V jeho rámci totiž žalobci nepřišli s žádným právním argumentem, svou pozici v rámci sporu nikterak neposílili a omezili se prakticky na návrh, aby vrchní soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Soud se v rámci tohoto ústního jednání také zabýval námitkou vznesenou stěžovatelovým bývalým advokátem, a sice že žalobci neprokázali, že je stěžovatel vlastníkem automobilu, s nímž způsobil dopravní nehodu. Ani tato otázka však nebyla právně komplikovaná, jelikož stěžovatel měl zodpovědět pouze dotaz ohledně původu automobilu. Vrchní soud pak v odůvodnění jednoznačně vysvětlil, proč nebyla předmětná námitka opodstatněná, přičemž stěžovatelův nový advokát poté tuto námitku už ani nepoužil v dovolání.

Ústavní soud dále podotýká, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné argumenty, které by býval uplatnil, pakliže by byl zastoupen. Naopak jeho námitky týkající se merita věci jsou v podstatě jen opakováním námitek uplatněných již v odvolání. Je tedy zřejmé, že ustanovení zástupce z řad advokátů by na výsledku sporu nemohlo nic změnit.

Lze tudíž shrnout, že práva stěžovatele nebyla porušena tím, že odvolací soud stěžovatelově žádosti podle § 30 občanského soudního řádu nevyhověl.

Ve vztahu k tomuto okruhu námitek zbývá posoudit, zda nedošlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv tím, že o této žádosti soud nerozhodl samostatným rozhodnutím před ústním jednáním. Stěžovatel v tomto směru poukazuje na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 30 Cdo 3403/2009 ze dne 9. 12. 2009 a usnesení sp. zn. 30 Cdo 4177/2010 ze dne 18. 11. 2010), v nichž však šlo o odlišnou situaci, neboť soudy v těchto věcech o žádosti účastníků řízení vůbec nerozhodly a následně odmítly jejich žaloby pro vady. Naopak v nyní projednávaném případě o stěžovatelově žádosti rozhodnuto bylo a předmětný spor žalobců a stěžovatele byl navíc meritorně projednán. Ústavní soud za těchto okolností neshledává prostor ke kasačnímu rozhodnutí, byť by soudy zásadně měly o žádosti podle § 30 o. s. ř. skutečně rozhodnout před učiněním dalších úkonů ve věci (přičemž tomu tak v daném případě nebylo, neboť odvolací soud mimo jiné v mezidobí usnesením ze dne 12. 6. 2013 rozhodl o stěžovatelově žádosti o přerušení řízení). Kasační nález by koneckonců vzhledem ke všemu výše i níže uvedenému nemohl vést k pro stěžovatele příznivějšímu rozhodnutí ve věci.

Ústavní soud konečně nemůže přisvědčit ani dalším námitkám, mířícím zejména proti odůvodnění nalézacího a odvolacího soudu, resp. proti tomu, že se soudy nevypořádaly se stěžovatelovými argumenty. Ústavní soud ověřil, že napadená rozhodnutí jsou řádně a logicky odůvodněna, přičemž v nich je uvedeno, na základě jakých skutečností a jakých důkazů soudy došly ke svým závěrům. Soudy zohlednily veškeré okolnosti významné pro řádné rozhodnutí ve věci, přičemž se nelze ztotožnit ani s argumentem, že by pominuly některé stěžovatelovy námitky.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2015

Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu