III.ÚS 2134/15 #1 — K rozhodování soudu o návrhu obžalovaného na vydání rozhodnutí o postoupení věci (průtahy v soudním řízení)

Usnesení

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Vladimíra Kůrky - ze dne 27. srpna 2015 sp. zn. III. ÚS 2134/15 ve věci ústavní stížnosti Ing. Pavla Koudy, zastoupeného JUDr. Vencislavem Sabotinovem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Mrázova 9, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2015 sp. zn. Ult 6/2015, jímž byl zamítnut stěžovatelův návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu spočívajícího ve vydání rozhodnutí o postoupení věci k rozhodnutí o změně věcné příslušnosti soudu, který je příslušný rozhodovat ve stěžovatelově trestní věci.

Odůvodnění


I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 16. července 2015 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), kterým bylo dle jeho tvrzení porušeno právo na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva vyplývající z čl. 90 Ústavy České republiky.

2. Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že uvedeným usnesením vrchního soudu byl zamítnut stěžovatelův návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelem požadovaným procesním úkonem mělo být rozhodnutí podle ustanovení § 222 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád") o postoupení věci k rozhodnutí o změně věcné příslušnosti soudu, který je příslušný rozhodovat v trestní věci vedené proti stěžovateli. V této věci již byla podána obžaloba, kterou v současné době projednává Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"). Stěžovatel se návrhem podaným při hlavním líčení u krajského soudu domáhal vydání rozhodnutí o postoupení věci k rozhodnutí o změně věcné příslušnosti soudu. Tento návrh krajský soud zvážil a následně ústy předsedkyně senátu stěžovateli sdělil, že o jeho návrhu nebude v současné chvíli rozhodovat a vypořádá se s ním v odůvodnění rozsudku. Dle stěžovatele tak zůstal soud protiprávně nečinný, načež stěžovatel podal vrchnímu soudu návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Ten byl napadeným usnesením zamítnut, neboť vrchní soud dospěl k závěru, že soud není povinen rozhodovat o návrhu obžalovaného na vydání rozhodnutí o postoupení věci k rozhodnutí o změně věcné příslušnosti soudu. Tento závěr vyplývá dle vrchního soudu i ze skutečnosti, že stížnost proti takovému rozhodnutí může podat pouze státní zástupce, jehož obžalobu soud postupuje. Nevydání stěžovatelem požadovaného rozhodnutí tedy nezpůsobuje průtahy v řízení a vrchnímu soudu nezbylo než podaný návrh zamítnout.


II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavních práv ve svévolném zamítnutí jeho návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Stěžovatel na věcnou nepříslušnost krajského soudu opakovaně poukazoval v každé fázi trestního řízení. Dle stěžovatele je třeba o otázce příslušnosti rozhodnout co možná nejdříve, neboť její odložení do odvolacího řízení způsobuje značné průtahy v důsledku zbytečného opakování celého hlavního líčení před nově určeným soudem. Stěžovatel přitom při podání uvedeného návrhu výslovně žádal, aby byl vrchnímu soudu spolu s návrhem zaslán celý spis, což je dle ustálené judikatury nezbytností pro spravedlivé rozhodnutí. Dle vyjádření předsedkyně senátu krajského soudu však byla vrchnímu soudu zaslána jen nepatrná část spisu. Vrchní soud se tedy předmětným návrhem zabýval bez znalosti dosavadního průběhu řízení, a nemohl tedy jeho důvodnost spravedlivě posoudit, přestože sám v rozhodnutí uvádí, že spis měl k dispozici. Takové pochybení činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným a je dle stěžovatele podobné tzv. opomenutým důkazům, jak jsou chápány judikaturou Ústavního soudu. Vrchní soud v dané věci postupoval svévolně, a zbavil tak stěžovatele práva na soudní ochranu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

III. Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.


IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Jádro stěžovatelovy argumentace tvoří námitka nesprávného procesního postupu, který měl vyústit ve svévolné zamítnutí stěžovatelova návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Pochybení v procesním postupu mělo spočívat v neznalosti celého spisu a z toho vyplývajícího neseznámení se se všemi aspekty případu. Dle stěžovatele se tak jeho námitkám nedostalo spravedlivého posouzení. V tomto ohledu musí Ústavní soud především připomenout, že principy spravedlivého procesu nevyžadují, aby rozhodující soud podrobně reagoval na každou uplatněnou námitku [srov. např. rozsudek ve věci Van de Hurk proti Nizozemí ze dne 19. dubna 1994, stížnost č. 16034/90, § 61, nebo nález sp. zn. I. ÚS 1534/08 ze dne 17. prosince 2008 (N 225/51 SbNU 807)]. Rozhodující soud má především povinnost vypořádat se se všemi pro předmět řízení relevantními námitkami, a to takovým způsobem, aby bylo z jeho rozhodnutí pro dotčeného účastníka řízení snadno logicky odvoditelné, z jakého důvodu nemůže ostatní, jím uplatněná argumentace obstát.

7. Předmětem daného řízení byla stěžovatelem tvrzená nečinnost krajského soudu při rozhodnutí postoupení věci k rozhodnutí o změně věcné příslušnosti soudu ve smyslu ustanovení § 222 odst. 1 trestního řádu. Pokud vrchní soud dospěl na základě ústavně konformního výkladu uvedeného ustanovení k závěru, že krajský soud nemá vůbec povinnost požadovaný úkon učinit, a nemůže tedy s jeho provedením být v prodlení, nemůže mít posouzení dalších, nota bene skutkových okolností případu žádný vliv na výrok jeho rozhodnutí. Pokud tedy soud pro své rozhodnutí celý spis prostudovat nepotřebuje, neboť nedůvodnost návrhu, o kterém rozhoduje, je zřejmá již z obsahu jeho odůvodnění ve vazbě na právní úpravu, potud není neseznámení se s obsahem celého soudního spisu porušením práva na spravedlivý proces. Soud se totiž musí zabývat pouze tím, co je pro předmět daného řízení podstatné. Vrchním soudem provedený výklad ustanovení § 222 trestního řádu považuje Ústavní soud za ústavně přijatelný, neboť z principů spravedlivého procesu nevyplývá požadavek, aby o každé dílčí procesní otázce muselo být vydáváno okamžitě samostatné (a obvykle opravnými prostředky napadnutelné) rozhodnutí. Takové rozhodování by naopak mohlo celé trestní řízení prodlužovat, a navíc by v některých případech z důvodu přezkoumatelnosti nutilo rozhodující soud osvětlit předčasně své hodnocení některých okolností případu, jež by měly být vyhodnoceny až v konečném rozhodnutí ve věci. Nakonec sám stěžovatel závěr o neexistenci povinnosti vydat takové rozhodnutí v ústavní stížnosti vůbec nezpochybňuje.

8. Pokud se snad vrchní soud v napadeném usnesení vyjádřil způsobem, který bylo možno chápat jako tvrzení o seznámení se s celým spisem, považuje Ústavní soud takové vyjádření s ohledem na okolnosti případu pouze za formulační a formální pochybení, které nemůže dosahovat intenzity reálného zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod v materiálním smyslu, jak byl vymezen judikaturou Ústavního soudu [srov. např. usnesení ze dne 26. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3108/08 (U 9/52 SbNU 821)], jehož existence může být jediným důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.