III.ÚS 1746/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Lothara Könemanna, t. č. ve Vazební věznici v Liberci, zastoupeného JUDr. Hanou Riedlovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Jiráskova 638, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14. dubna 2015 č. j. 55 To 155/2015-23 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 18. března 2015 č. j. 0 Nt 26009/2015-11, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 11. června 2015 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu osobní svobody ve smyslu čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto o stěžovatelově ponechání ve vazbě a nepřijetí písemného slibu stěžovatele a peněžité záruky nabízené stěžovatelovou matkou. Stěžovatel je v současnosti trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin padělání a pozměnění peněz ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 a odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Dle soudu ve stěžovatelově případě nadále trvají důvody vazby podle ustanovení § 67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Důvod pro pokračování tzv. útěkové vazby spatřuje soud v nezměnění okolností, které vedly k jejímu uvalení, když stěžovateli hrozí dle zjištěných skutečností trest odnětí svobody v trvání mezi pěti až deseti lety. Riziko vyhýbání se trestnímu stíhání v České republice je navíc dle soudu dáno stěžovatelovými rodinnými vazbami a zázemím, když stěžovatel je občanem Spolkové republiky Německo, jakož i množstvím dostupných finančních prostředků, umožňujících mu vycestování a život v cizině. Závěr o důvodnosti tzv. předstižné vazby opírá pak okresní soud o stěžovatelovy znalosti prostředí padělání bankovek, kontakty na jiné padělatele a distributory, jež by stěžovatel mohl, vzhledem k povaze stíhané trestné činnosti, opětovně využít. Předložený písemný slib a peněžitou záruku v navrhované výši neshledal okresní soud jako dostatečnou garanci stěžovatelova bezproblémového budoucího chování. Stěžovatelovu stížnost proti usnesení okresního soudu zamítl napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud"). Ten rovněž potvrdil závěr, že v průběhu vazby nedošlo k žádné podstatné změně okolností a odkázal na své dřívější závěry.

II.
Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel je toho názoru, že k porušení jeho výše vyjmenovaných ústavních práv došlo postupem soudů, vyústivším v povšechná, vnitřně rozporná a prakticky nepřezkoumatelná odůvodnění rozhodnutí, na jejichž základě je nadále omezována stěžovatelova osobní svoboda. Co se týče odůvodnění tzv. útěkové vazby, je stěžovatel toho názoru, že s ohledem na zásady ukládání trestů, vyjádřených zejména v ustanovení § 39 trestního zákoníku, není možné dospět k závěru, že by byl stěžovatel ohrožen trestem odnětí svobody v trvání osmi let, jež představuje hranici stanovenou v judikatuře Ústavního soudu pro odůvodnění útěkové vazby. Navíc samotná délka trestu k odůvodnění tohoto druhu vazby nestačí, neboť musí být vždy podpořena konkrétními závěry stran osoby pachatele, podporujícími riziko útěku nebo vyhýbání se trestnímu stíhání. Stěžovatel předložil v napadeném řízení důkazy vyvracející takové riziko, které však soudy nepřípadně deformovaly. Možnou obavu soudů z opakování trestné činnosti v případě stěžovatelova propuštění na svobodu považuje stěžovatel za projev svévole rozhodujících soudů, neboť v takovém závěru není vzata v úvahu stěžovatelova trestní bezúhonnost, a také skutečnost, že osoby, které měly se stěžovatelem vyšetřovanou trestnou činnost páchat, jsou omezeny na svobodě. Soudy tak zaměňují konkrétní obavu pokračování v trestné činnosti, která jediná může být důvodem pro uvalení vazby, s jakousi abstraktní možností takového pokračování. Soudy dále porušily ústavní principy soudního rozhodování o vazbě, když se dostatečně nezabývaly okolnostmi svědčícími proti omezení stěžovatelovy osobní svobody a nezdůvodnily tak přesvědčivě nemožnost nahradit vazbu užitím institutů ohleduplnějších ke stěžovatelovým ústavním právům. Zejména okresní soud pochybil, když nevyslechl stěžovatelovu matku, nabízející soudu peněžitou záruku, aby si mohl ujasnit její majetkové poměry a určit tak přiměřenou peněžní záruku, vyvažující soudy tvrzená rizika. Vyjádření okresního soudu stran nedostatečnosti nabízené peněžité záruky přitom implikuje, že jiná, vyšší záruka by byla dostatečná. Avšak soud takovou záruku neurčil, ani se skutečnostmi rozhodnými pro její určení nezabýval. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.
Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Většina argumentace obsažené v ústavní stížnosti představuje polemiku se závěry jednotlivých orgánů činných v trestním řízení, v daném trestním řízení poněkolikáté opakovanou. I přes poukaz na ustanovení Listiny je zřejmé, že v této části ústavní stížnosti stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve a s nimiž se tyto srozumitelně a zevrubně vypořádaly, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí vlastnímu přezkumu. V tom však nespočívá úkol Ústavního soudu (srov. čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a vyhovění takto odůvodněné ústavní stížnosti by se tak dostalo do rozporu s čl. 82 a násl. Ústavy v jejich obecně přijímaném pojetí. Úkol Ústavního soudu spočívá v řízení o ústavní stížnosti brojící proti soudním rozhodnutím v přezkumu toho, zda rozhodující soudy nepřekročily ústavním pořádkem jim dané mantinely pro jejich rozhodování. Tak tomu však dle Ústavního soudu v daném případě nebylo. Především nemůže Ústavní soud přisvědčit fakticky hlavní námitce, dle níž se soudy nezabývaly všemi podstatnými aspekty vazebního řízení a jejich závěry jsou nedostatečně odůvodněné. Důležité při hodnocení tohoto aspektu činnosti obecných soudů je to, že Ústavní soud nahlíží na probíhající trestní řízení jako celek. Pokud pak v přípravné fázi trestního řízení dochází k opakovanému rozhodování právě např. v otázce vazby, není nezbytně nutné, aby odůvodnění každého vydaného rozhodnutí obsahovalo znovu výčet všech rozhodujících skutečností. Při vědomí právě uvedeného dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že soudy v předmětném řízení dostatečně odůvodnily závěry stran důvodnosti útěkové a předstižné vazby, jakož i nezbytnosti uvalení a pokračování vazby ve vztahu k možnému užití jiných institutů. V tomto směru tedy stěžovatelova ústavní práva porušena nebyla. Proto se Ústavní soud následně zaměřil na posouzení ústavní přijatelnosti obsahu odůvodnění závěrů obecných soudů.

7. Ústavně přijatelným tak Ústavní soud shledal odůvodnění rozhodnutí o pokračování tzv. útěkové vazby. Ta je v soudních rozhodnutích odůvodněna hrozbou vysokého trestu, stěžovatelovou cizí státní příslušností a sní logicky spojenými vztahy k zahraničí, dostatkem finančních prostředků, s jejichž pomocí by stěžovatel mohl při vyhýbání se trestnímu řízení žít v cizině, nemožností účinně uplatnit žádný mírnější zajišťovací institut trestního řízení (viz níže), jakož i povahou spáchaného skutku, což Ústavní soud chápe tak, že (prozatím) důvodné podezření z opakovaného páchání organizované trestné činnosti velmi konkrétně odůvodňuje promyšlenost všech aspektů takové trestné činnosti, včetně těch spojených s jejím odhalováním a trestáním. Takové odůvodnění útěkové vazby dle Ústavního soudu v zásadě postačuje. Je třeba zejména odmítnout stěžovatelovo tvrzení, že by důvodnost útěkové vazby byla soudy dovozována pouze z hrozící výše trestu. Zároveň si je však třeba povšimnout, že zvýšené riziko útěku je z velké části dovozováno ze stěžovatelovy cizí státní příslušnosti. U druhů trestné činnosti, při jejímž vyšetřování je vazba spíše výjimečným institutem (zejména majetková trestná činnost), by se orgány činné v trestním řízení měly co nejčastěji pokusit odklidit důvody vazby a nahradit ji mírnějšími zajišťovacími prostředky. Ve stěžovatelově případě samy soudy dle Ústavního soudu nepřímo naznačují, že při účinném užití mírnějších prostředků by mohla být vazba zrušena (srov. str. 4 usnesení krajského soudu ze dne 12. února 2015 č. j. 55 Nt 301/2015-15). Překážkou v tom je však stěžovatelova cizí státní příslušnost. Ta by však sama o sobě neměla být dle Ústavního soudu stěžovateli "přítěží" déle než po nezbytnou dobu. Orgány činné v trestním řízení by se tak měly v případech vazebního stíhání cizinců pokusit zajistit možnost účinné eliminace rizika útěku či vyhýbání se trestnímu stíhání, zejména skrze spolupráci se zahraničními justičními či bezpečnostními orgány. Nedostatek přímé kontrolní pravomoci nad činností zahraniční veřejné moci, který zcela správně vyzdvihuje krajský soud, není dle Ústavního soudu sám o sobě překážkou povolení obviněnému vycestovat do země, jejíž úroveň trestněprávní praxe a dobré zkušenosti stran spolupráce s orgány České republiky dávají dostatečnou záruku naplnění účelu trestního řízení (ustanovení § 1 trestního řádu). Zjišťování takovýchto skutečností dle Ústavního soudu koresponduje s prosazovanou doktrínou tzv. zesílených důvodů, která je obecně přijímanou součástí judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina proti Rusku, stížnost č. 54071/00). Nesplnění zjišťování tzv. zesílených důvodů může vést i k propuštění obviněného z vazby (obdobně např. nález sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Uvedené platí zejména v případech, kdy stav přípravného řízení nedává příliš dobrou perspektivu rychlého zahájení fáze řízení před soudem. V takovém případě mají dle Ústavního soudu orgány činné v trestním řízení povinnost zabývat se právními i faktickými možnostmi nahrazení vazby zajišťovacími prostředky, které by umožnily účinně stíhat cizince z jeho domovského státu. Uvedené závěry by tedy měly mít orgány činné v trestním řízení na paměti při budoucím rozhodování o pokračující důvodnosti vazebního stíhání stěžovatele, když se navíc z částí spisu podává, že stěžovatel se k trestné činnosti doznal.

8. Za dostatečně odůvodněné považuje Ústavní soud rovněž závěry stran potřebnosti pokračování tzv. předstižné vazby. Ta je obecnými soudy opakovaně odůvodněna zejména charakterem stíhané trestné činnosti, jakožto opakovaných skutků s majetkovým prospěchem, které svou povahou vyžadují poměrně vysokou míru organizovanosti. To vše svědčí proto, že stíhaná trestná činnost představovala pro stěžovatele trvalejší způsob obstarávání peněžních prostředků. Zadržení jeho údajných spolupachatelů orgány Spolkové republiky Německo pak důvod předstižné vazby ve stěžovatelově případě sice oslabuje, nikoliv však natolik, aby samo o sobě znamenalo její neoprávněnost. I v tomto směru se však uplatní tzv. doktrína zesílených důvodů. Orgány činné v trestním řízení by tak měly, opět zejména spoluprací s cizozemskými orgány, projevit snahu zjistit reálné možnosti opakování trestné činnosti na území Spolkové republiky Německo a možnosti jejích orgánů tomuto opakování bránit. Pokud by právo cizozemským orgánům zjištění takových skutečností nebránilo (např. nemožností provést domovní prohlídky, kontroly toku peněžních prostředků, apod.), bylo by z hlediska zásady přiměřenosti vhodnější věnovat tomuto aspektu patřičnou pozornost, pokud by fáze řízení před soudem měla být zahájena až za delší dobu. Právě uvedené závěry jsou směřovány do budoucna, když samotné odůvodnění napadených rozhodnutí vzhledem k aktuální fázi trestního řízení obstojí.

9. Ani způsob, kterým obecné soudy posoudily možnost užití mírnějších prostředků trestního práva, nevybočil z mezí, které jim určuje ústavní pořádek. V celém řízení se možností uplatnění mírnějších prostředků pečlivě zabývaly (srov. např. str. 4 usnesení krajského soudu ze dne 12. února 2015 č. j. 55 Nt 301/2015-15 nebo str. 4 napadeného usnesení krajského soudu) a na základě zvážení všech skutkových okolností dospěly opakovaně k závěru, že jejich užití není v projednávané věci namístě. Jakkoliv oba soudy dle odůvodnění napadených rozhodnutí zvažují i výši nabízené peněžité záruky, je dle Ústavního soudu z kontextu všech v řízení vydaných rozhodnutí zřejmé, že poskytnutí jakékoliv peněžité záruky považují za nedostatečné. V situaci, kdy se stěžovatel v očích soudů alespoň zčásti k stíhané trestné činnosti doznává (srov. protokol o vazebním zasedání ze dne 18. března 2015 sp. zn. 0 Nt 26003/2015), nemůže mít dle Ústavního soudu vazební stíhání jiný racionální důvod než reálná obava rozhodujících soudů ze stěžovatelova útěku nebo pokračování v trestné činnosti. Pokud by soudy nabyly přesvědčení, že lze takové stíhání nahradit peněžitou zárukou, postrádalo by její neurčení racionálního smyslu. Samotný závěr soudů o nenahraditelnosti stěžovatelovy vazby přijetím peněžité záruky je spíše otázkou zvážení skutkových okolností, jež představuje výhradní pravomoc obecných soudů, a vzhledem k výše uvedenému nepovažuje Ústavní soud takový závěr za svévolný či jinak nespravedlivý.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2015


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu