III.ÚS 2509/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Alexandry Tichopadové, zastoupené Mgr. Ing. Hynkem Navrátilem, advokátem se sídlem Matiční 730/3, Ostrava - Moravská Ostrava, proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. června 2015 č. j. 80 C 111/2014-58, spojené s návrhem na zrušení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a návrhem na zaplacení nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 14. 8. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne a doplněnou podáním ze dne 15. 8. 2015, stěžovatelka napadla shora označené soudní rozhodnutí, a to s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na rovnost v řízení před soudem zakotvené v čl. 37 Listiny, jakož i na ochranu majetku zakotvené v čl. 11 Listiny, a současně že bylo porušeno i její právo na účinný právní prostředek nápravy zakotvené v čl. 13 Úmluvy.

2. S touto ústavní stížností spojila návrh na zrušení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř.), a současně navrhla, aby Ústavní soud uložil Okresnímu soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem.

3. Uvedeným rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta žaloba České kanceláře pojistitelů, aby stěžovatelka jako žalovaná byla zavázána zaplatit žalobkyni částku 2 969 Kč s příslušenstvím (výrok I), a žalobkyni bylo podle § 142 odst. 1 a § 150 o. s. ř. uloženo zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 1 950 Kč (výrok II).

II.
Argumentace stěžovatelky

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že jí podle advokátního tarifu náležela náhrada nákladů právního zastoupení za 4 úkony právní služby ve výši 4 700 Kč, okresní soud jí však přiznal náhradu nákladů řízení toliko v poloviční výši, představované částkou 1 950 Kč, s tím, že se svým procesním postojem měla podílet na vzniku zbytečných nákladů. S tímto krácením pak stěžovatelka vyslovila nesouhlas jednak z toho důvodu, že poloviční výši představuje částka 2 350 Kč, a jednak proto, že z její strany k protahování soudního procesu nedošlo, od počátku až do konce tvrdila a prokazovala nedostatek své pasivní legitimace, přičemž usilovala o ukončení řízení v co nejkratší době, když na výzvy soudu řádně a včas reagovala, na jednání se dostavila a včas uvedla rozhodné skutečnosti.

5. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 3898/11 (N 120/65 SbNU 575) pak stěžovatelka shledala krácení odměny za právní služby okresním soudem za rozporný s principy spravedlnosti; konkrétně pokud jde o úkon právní služby "příprava a převzetí věci" ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, krácení dle jejího názoru možné nebylo, neboť jde o úkon nezbytný, ať již se týká jakéhokoliv řízení, v případě odměny za účast na "vyhlášení rozsudku" není prý vzhledem k § 11 odst. 2 písm. f) advokátního tarifu zákonný důvod k tomu, aby odměna nebyla přiznána vůbec, a jde-li o krácení odměny za úkon právního zastoupení při druhém jednání, byla to žalobkyně, kdo požádal o jeho odročení. Současně stěžovatelka upozornila, že žalobkyně vede řadu sporů zahajovaných tzv. formulářovými žalobami, přičemž často zanedbá prostudování konkrétních okolností případu, takže nepřiznání náhrady nemůže být odůvodněno poměry na její straně, navíc žaloba byla podána v rozporu s dobrými mravy, protože se opírala o zrušené a neúčinné ustanovení zákona.

6. Návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. stěžovatelka, po srovnání s právní úpravou obsaženou v ustanovení § 174 odst. 2 o. s. ř., odůvodnila porušením rovnosti účastníků obou typů řízení, jakož i absencí účinného právního prostředku nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy a porušením zásady spravedlivého procesu, zde s vysvětlením, že rozhodnutí o nákladech řízení je ponecháno zcela na libovůli soudce, přičemž nesprávnost jeho rozhodnutí je zde zřejmá prima facie. Konečně návrh na náhradu nákladů řízení stěžovatelka zdůvodnila tím, že ji okresní soud svým postupem "donutil" obrátit se na Ústavní soud.

III.
Formální předpoklady projednání návrhu

7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný takový v daném případě k dispozici neměla.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.

9. V ústavní stížnosti stěžovatelka vytkla okresnímu soudu, že nesprávně rozhodl o nákladech řízení, když přistoupil ke snížení odměny za právní zastoupení, přičemž v důsledku tohoto postupu měla být zkrácena na částce okolo dvou tisíc korun. Ovšem vzhledem ke zcela evidentní bagatelní hodnotě "sporu", který je Ústavním soudu předkládán k řešení, jakož i "nemeritorní" povaze napadeného rozhodnutí, by bylo možné věc považovat za z hlediska ústavnosti významnou, jen pokud by ji provázely další, ve své podstatě mimořádné skutečnosti; na stěžovatelce přitom bylo, aby vysvětlila, z jakého důvodu napadené rozhodnutí - přes (zcela zjevnou) "bagatelnost" věci, ve které bylo vydáno - vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 či usnesení ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2525/10 a ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). To se však nestalo. Možno snad jen dodat, že Ústavní soud by jinak nemohl postupovat ani v případě, že by o tzv. bagatelní věc nešlo, neboť stěžovatelka v ústavní stížnosti vytkla okresnímu soudu nesprávné právní posouzení věci podle advokátního tarifu, tj. z hlediska tzv. podústavního práva, kteréžto Ústavní soud - jako nikoliv "superrevizní" instance v systému obecné justice - zásadně není oprávněn hodnotit, resp. přezkoumávat.

10. Navrhla-li stěžovatelka zrušení § 202 odst. 2 o. s. ř., toto ustanovení okresní soud při svém rozhodování vůbec neaplikoval, a tudíž jeho zrušení není možné [viz usnesení ze dne 3. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 436/01 (U 36/24 SbNU 529)]. Nadto se otázkou ústavnosti citovaného ustanovení již v minulosti Ústavní soud zabýval [srov. např. publikované usnesení ze dne 18. 6. 2001 sp. zn. IV. ÚS 101/01 (U 22/22 SbNU 387)]; v této souvislosti nutno odmítnout jak tvrzení o porušení čl. 13 Úmluvy, neboť stěžovatelka mohla porušení svých práv či svobod přiznaných Úmluvou namítat v ústavní stížnosti a v případě opodstatněnosti takové námitky dosáhnout zrušení předmětného soudního rozhodnutí, tak tvrzení o porušení principu rovnosti, a to přinejmenším proto, že stěžovatelka bez dalšího staví na roveň dvě zjevně rozdílné (resp. sotva srovnatelné) procesní situace.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Jde-li návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř., ten - jako návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti.

12. Již jen vzhledem k takovému výsledku daného řízení nemohl Ústavní soud uložit okresnímu soudu (srov. § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), aby stěžovatelce nahradil náklady řízení před Ústavním soudem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2015


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu