II.ÚS 1845/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Český rybářský svaz, Jihočeský územní svaz, se sídlem Rybářská 237, Boršov nad Vltavou, zastoupeného Mgr. Petrem Nesporým, advokátem se sídlem Puklicova 52, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2015, č. j. 25 Cdo 3335/2013-153, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. ledna 2013, č. j. 19 Co 3018/2012-119, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 6. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy pochybily, když zamítly jeho nárok na náhradu škody ve výši 120 024 Kč, která stěžovateli vznikla v důsledku predační činnosti vydry říční ve smyslu § 3 písm. b) zákona č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 115/2000 Sb."). Stěžovatel upozorňuje, že zákonem č. 130/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 154/2000 Sb., o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat a o změně některých souvisejících zákonů (plemenářský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 130/2006 Sb."), byla rozšířena definice pojmu "ryby" v § 2 písm. d) zákona č. 115/2000 Sb. taktéž o "ryby v rybářských revírech". Podle názoru stěžovatele je tak zcela evidentní, že smyslem a účelem novely provedené zákonem č. 130/2006 Sb. bylo umožnit náhradu škod taktéž na rybách v rybářských revírech. Stěžovatel proto nesouhlasí se závěrem obecných soudů, které dovodily, že ani skutečnost, že se s účinností od 13. 4. 2006 změnila definice ryb dle § 2 písm. d) zákona č. 115/2000 Sb., nemění nic na tom, že dle tohoto zákona lze odškodnit pouze škodu vzniklou na rybách, které jsou v majetku poškozeného subjektu.

3. Z obsahu spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 34 C 58/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. 5. 2012, č. j. 34 C 58/2012-72, zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení 120 024 Kč s příslušenstvím. Krajský
soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. 1. 2013, č. j. 19 Co 3018/2012-119, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 3. 2015, č. j. 25 Cdo 3335/2013-153, zamítl.

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu ani Krajského soudu v Českých Budějovicích nedošlo.

5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, 90 a 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem zákon č. 115/2000 Sb., může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

6. Soud prvního stupně v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí uvedl, že ani rozšíření významu legislativní zkratky "ryby" podle ustanovení § 2 písm. d) zákona č. 115/2000 Sb. i na "ryby v rybářských revírech", nemění nic na skutečnosti, že volně žijící živočichové, včetně ryb v rybářských revírech, jsou věci ničí, k nimž se vlastnické právo nabývá až ulovením. U stěžovatele proto nemohlo dojít ke vzniku jím tvrzené škody, neboť zmenšením počtu ryb, které nejsou v jeho vlastnictví, se nesnížila hodnota jeho majetku. Odvolací soud, který se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, k tomu dodal, že k poskytnutí náhrady podle zákona č. 115/2000 Sb. nepostačuje rybářské právo, protože podle přílohy zákona je nezbytnou součástí žádosti o poskytnutí náhrady škody mimo jiné doklad nebo jiný důkaz o vlastnickém právu k rybám.

7. Nejvyšší soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí konstatoval, že v případě volně žijících ryb se právní teorie i soudní praxe shodují na závěru, že jde o věc ničí (res nullius) a vlastnické právo k nim proto vzniká až jejich ulovením, jakožto originárním způsobem nabytí vlastnického práva (v této souvislosti dovolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2003, č. 6/2006 Sb. rozh. NS). Nejvyšší soud tedy dovodil, že v daném případě není rozhodující, že jde o rybu v rybářském revíru, neboť chybí podstatný znak vzniku škody, který se váže ke snížení majetkového stavu vlastníka. Dovolací soud proto uzavřel, že ztráta dosud neulovených ryb žijících ve vodních tocích způsobená tím, že je zkonzumovala vydra, nemůže ani po novele zákona č. 115/2000 Sb. účinné od 14. 4. 2006 představovat snížení majetkového stavu nositele rybářského práva, který ryby k okamžiku jejich ztráty nevlastnil (jejich hodnota netvořila jeho majetkový stav), neboť je ulovením nenabyl do svého vlastnictví.

8. Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění rozhodnutí všech ve věci jednajících soudů, které, jak je z výše uvedeného zřejmé, se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace § 2 písm. d) zákona č. 115/2000 Sb. byly provedeny obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Stěžovatel nepředložil Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by jeho tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces dokládaly. Ústavní soud je v této souvislosti nucen konstatovat, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouhou polemikou se soudy učiněným výkladem § 2 písm. d) zákona č. 115/2000 Sb. I případná nesprávnost výkladu podústavního práva však sama o sobě není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; tím je až kritérium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudem podaný výklad dotčených ustanovení zákona je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní. Proto nestačí namítat, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá představě stěžovatele. To, že soudy napadeným rozhodnutím nevyhověly návrhu stěžovatele, samo o sobě porušením principů ústavnosti není.

9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2015

Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu