II.ÚS 2156/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného JUDr. Františkem Grznárem, advokátem se sídlem náměstí Republiky 108, Horšovský Týn, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 211/2015-101 ze dne 4. června 2015, takto:

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 7. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že u Obvodního soudu pro Prahu 9 probíhá řízení o úpravě poměrů nezletilého syna stěžovatele. Z příslušného spisu vyplývá, že vztahy mezi rodiči jsou konfliktní, nezletilý s ohledem na svůj věk není schopen vyjádřit svůj názor, trpí poruchou autistického spektra, matka trvá na jeho svěření do své péče a stěžovatel navrhuje střídavou péči. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 41 P 140/2014-50 ze dne 17. 12. 2014, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 54/2015-80 ze dne 16. 2. 2015, bylo k návrhu stěžovatele vydáno předběžné opatření, kterým byl předběžně upraven styk stěžovatele s nezletilým každé úterý a pátek od 16.00 hodin do 18.30 hodin. Stěžovatel podal dne 15. 4. 2015 nový návrh na vydání předběžného opatření, kterým se domáhal rozšíření styku s nezletilým. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 41 P 140/2014-94 ze dne 20. 4. 2015 byl návrh stěžovatele zamítnut s odůvodněním, že stěžovatel neosvědčil rozhodující skutečnosti. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Poukázal na povahu institutu předběžného opatření i na nutnost podložení návrhu příslušnými doklady. Stejně jako soud prvního stupně shledal, že stěžovatelem poukazované listiny (obsažené ve spise týkajícího se řízení o úpravě poměrů nezletilého) naléhavou potřebu nové úpravy styku neprokazují.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že meritorně navrhuje svěření nezletilého do střídavé péče rodičů, in eventum do své výlučné péče, přičemž příslušné řízení je vedeno více než dva roky. Předběžné opatření bylo vydáno v prosinci 2014 a během realizovaných styků došlo k navázání vzájemného citového pouta. Stěžovatel má za to, že má právo styk s nezletilým dále realizovat v širším rozsahu, což je i v zájmu nezletilého. Zpráva z Centra Terapie Autismu dle něj dokládá, že stěžovatel o nezletilého jeví od počátku velký zájem a snaží se mu zajistit vhodné podmínky pro jeho rozvoj. Postupné utváření vzájemného citového pouta mezi rodičem a dítětem a jeho další rozvoj není dle jeho názoru nutné prokazovat, neboť vyplývá ze samotné podstaty věci. V této souvislosti odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 618/05 ze dne 7. 11. 2006 (N 204/43 SbNU 279).

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve shodě se svou ustálenou judikaturou i v souvislosti s posuzovanou věcí zdůrazňuje, že poskytuje ochranu ústavně garantovaným právům a svobodám až tehdy, když ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005, dostupné jako další zde citovaná rozhodnutí na adrese http://nalus.usoud.cz). Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.

K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy), zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností) vyjadřuje tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení (změnu) předběžného opatření, neboť ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, N 158/16 SbNU 171). Rozhodnutí o předběžném opatření lze podrobit přezkumu v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku), a to z pohledu toho, zda konkrétní rozhodnutí o vydání předběžného opatření má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda je vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole dle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999, N 158/16 SbNU 171).

Z hlediska výše uvedeného omezeného testu ústavnosti nelze napadenému rozhodnutí odvolacího soudu nic vytknout. Odvolací soud, jehož příslušnost stěžovatel nezpochybňuje, srozumitelně vyložil, proč nepovažoval návrh na vydání nového předběžného opatření o rozšíření styku stěžovatele s nezletilým za důvodný, přičemž samotné hodnocení podmínek pro jeho nařízení, jak je uvedeno v předchozím odstavci, se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymyká.

Nelze ani dospět k závěru, že by postup odvolacího soudu vykazoval znaky svévole. Byť stěžovatel namítá, že tvrzené skutečnosti prokazovat nemusí, odvolací soud správně poukázal na to, že návrh na vydání předběžného opatření musí být vždy podložen listinami, prokazujícími potřebu nové úpravy (či změny) předběžného opatření. Má-li být totiž předběžné opatření nařízeno, či již nařízené předběžné opatření změněno, musí být tím, kdo takový návrh činí, "prokázána" potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků nebo potřeba změny této zatímní úpravy (viz § 75c zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). V projednávané věci však stěžovatel o důvodech potřeby nové prozatímní úpravy formou rozšíření styku s nezletilým soudy nepřesvědčil. Na takovou potřebu nelze usuzovat pouze z tvrzení stěžovatele, že se s nezletilým stýká v širším rozsahu a že došlo k navázání vzájemného citového pouta. Odvolací soud nadto poukázal na zprávy obsažené ve spise, který se týká úpravy poměrů nezletilého, z nichž vyplývá, že nezletilý trpí vývojovou poruchou diagnostikovanou jako dětský autismus a je u něho důležité relativně stabilní životní prostředí s minimalizací častých změn, přičemž vyžaduje specializovanou výchovu a vzdělávací péči. Z několika aktuálních stanovisek odborných pracovišť, v jejichž péči se nezletilý nachází, však vyplývá, že jejich pracovníci v rámci poskytování služeb dosud nebyli s otcem nezletilého v kontaktu.

Pokud tedy odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že stěžovatel svá tvrzení obsažená v návrhu žádným způsobem nedoložil, a tyto nevyplývají ani ze soudního spisu, na nějž stěžovatel odkázal, nelze jeho závěru z ústavního hlediska cokoli vytknout.

Odkaz stěžovatele na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 618/05 je nepřípadný. V řízení v něm přezkoumávaném, o vydání předběžného opatření, se totiž podstatná část odůvodnění napadených rozhodnutí opírala o konstatování, že stav nastolený původním předběžným opatřením je dostatečný a není důvodu k jeho změně, což Ústavní soud s ohledem na okolnosti případu shledal jako zjevné nerespektování práv zaručených v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny. V nyní projednávané věci však byla rozhodnutí soudů založena na zjištění, že stěžovatel svá tvrzení, o něž opíral potřebu nové předběžné úpravy styku s nezletilým, neprokázal ani neosvědčil. Nelze tak uvažovat o tom, že by napadené a řádně odůvodněné rozhodnutí odvolacího soudu bylo projevem zjevné libovůle.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by postupem odvolacího soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces a další tvrzená ústavní práva. Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2015

Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu