II.ÚS 2219/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Z. S., zastoupeného JUDr. Martinem Machačem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. května 2015 č. j. 5 To 41/2015-434 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2015 č. j. 3 To 102/2015-416, takto:

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. července 2015, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených usnesení, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zejména pak právo na odvolání v trestní věci podle čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě a čl. 14 odst. 5 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále též "soud prvního stupně") ze dne 26. ledna 2015 č. j. 89 T 280/2013-384 byl stěžovatel uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců. Současně mu byla uložena povinnost nahradit blíže specifikovanou škodu. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Brně (dále též "odvolací soud"), o němž v době podání ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto. Dne 24. března 2015 zároveň navrhl vyloučení dvou soudkyň odvolacího soudu, jež mají rozhodovat o jeho odvolání v rámci příslušného senátu. Obě totiž v dané trestní věci již opakovaně rozhodovaly, a to v odvolacích řízeních, jejichž výsledkem bylo zrušení předchozích rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle stěžovatele měl být v kasačních rozhodnutích odvolacího soudu vysloven závazný právní názor, který je v rozporu s § 263 odst. 7 trestního řádu.

3. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2015 č. j. 3 To 102/2015-416 bylo rozhodnuto, že podle § 30 odst. 3 trestního řádu předsedkyně senátu JUDr. Marta Ondrušová a soudkyně JUDr. Monika Staniczková nejsou vyloučeny z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci stěžovatele vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 3 To 102/2015. K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí potvrzeno usnesením Vrchního soudu ze dne 13. května 2015 č. j. 5 To 41/2015-434. Oba soudy dospěly k závěru, že podle uvedeného ustanovení nemůže být z rozhodování vyloučen senát, který ve věci rozhodoval o podaném odvolání, popřípadě stížnosti, a vyslovil závazný právní názor podle § 264 odst. 1 trestního řádu. Ve skutečnosti v tom, že stěžovatelem prezentovaný důvod vyloučení není obsažen v trestním řádu, nelze spatřovat nedostatek zákonné úpravy trestního řízení.

4. Stěžovatel je přesvědčen, že v důsledku postupu odvolacího soudu, který se v rozporu s § 263 odst. 7 trestního řádu dopustil odlišného hodnocení důkazu (výslechu svědka), aniž by jej sám provedl, mu byla fakticky odňata možnost přezkumu další soudní instancí. Odvolací soud totiž ve své podstatě přezkoumával své vlastní dřívější rozhodnutí, od něhož se soud prvního stupně neměl možnost odchýlit. Tím vznikly důvodné pochybnosti o nestrannosti dvou členek příslušného senátu. Soudy rozhodující o jeho návrhu měly správně provést extenzivní výklad § 30 odst. 3 trestního řádu ve prospěch nestrannosti soudu, který by reflektoval zásadu, že o opravném prostředku nesmí rozhodovat orgán, který napadené rozhodnutí vydal. Odmítnutí tohoto výkladu považuje stěžovatel za systémový nedostatek trestního řízení.

II.
Vlastní posouzení

5. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti; zároveň je však zjevně neopodstatněná.

6. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může vyplynout i z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Podle § 30 odst. 3 trestního řádu je z rozhodování u soudu vyššího stupně vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Je zřejmé, že toto ustanovení se netýká situace, kdy se soudce v trestní věci již zúčastnil rozhodování u odvolacího soudu, přičemž poté, co byla věc vrácena soudu prvního stupně a ten v ní opětovně rozhodl, se má rozhodování u odvolacího soudu znovu zúčastnit. V takovém případě ostatně nejde o přezkum předchozího kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž o přezkum nového rozhodnutí soudu prvního stupně. Právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně podle čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě tím není dotčeno. Pakliže stěžovatel namítá nezákonnost předchozího rozhodnutí odvolacího soudu, tuto námitku může v řízení o ústavních stížnostech relevantně uplatnit pouze za předpokladu, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím soudů, jimiž bylo meritorně rozhodnuto v jeho trestní věci. V dané věci však o takovýto případ nejde. Skutková zjištění či právní závěry učiněné soudem v trestní věci nemohou založit důvod pro (dodatečné) vyloučení soudce podle § 30 trestního řádu. Lze tedy shrnout, že obecné soudy se při posuzování návrhu stěžovatele nedopustily svévole ani žádného jiného excesu, který by opodstatňoval závěr o porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

8. Protože napadenými usneseními nedošlo k porušení základního práva stěžovatele, Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2015

Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu