IV.ÚS 1775/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Radomíra Drozda, zastoupeného JUDr. Ivem Pavlů, advokátem se sídlem Prostějov, T. G. Masaryka 11, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci sp. zn. 70 Co 134/2014 ze dne 30. 3. 2015, takto:

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. 9 C 94/2013 tak, že výživné stanovené stěžovateli pro jeho zletilou dceru naposledy rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 10. 2007, se nadále zvyšuje na částku 16 000 Kč měsíčně a dále bylo určeno, že dluh na výživném za období od 18. 6. 2013 do 31. 3. 2015 stěžovateli nevznikl.

Stěžovatel výši výživného považuje za likvidační a namítá, že soud nezohlednil, že se u něj dramaticky změnila situace poté, co byl nucen převést formu svého podnikání z původně živnostenského podnikání na obchodní společnost. Zásah do práva na spravedlivý proces spatřuje i v postupu odvolacího soudu, který neprojednal řádným způsobem jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a po podání žaloby pro zmatečnost tak bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a muselo být rozhodováno znovu.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).

Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží i v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve v zákoně o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. IV. ÚS 2468/14).

Uvedené platí i v projednávané věci, jejíž podstatou zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů. Stěžovatel se na Ústavním soudu domáhá přehodnocení závěrů civilních soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru o nemožnosti platit výživné ve stanovené výši a vedl by k pro něj příznivějšímu výsledku sporu. Tato pravomoc však, jak bylo nastíněno, Ústavnímu soudu nepřísluší.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, které opravňovalo soudy k přijetí napadených rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že byly řádně zjištěny výdělkové i majetkové možnosti obou rodičů a bylo přihlédnuto k jejich dalším vyživovacím povinnostem. V odůvodnění rozhodnutí se soudy vypořádaly s námitkou stěžovatele týkající se tvrzeného snížení jeho příjmu v návaznosti na změnu formy podnikání. Odvolací soud zdůraznil, že stěžovatel je jediným společníkem společnosti a jako takový s ní uzavřel pracovní smlouvu a stanovil si hrubou mzdu ve výši 26 100 Kč. Uvedl, že tato skutečnost nemůže mít vliv na posouzení schopnosti a možnosti přispívat na výživu dcery, neboť je zcela na jeho úvaze, jak se ziskem společnosti naloží, a to bez ohledu na výši mzdy podle smlouvy. Pokud by mělo dojít k podstatnému snížení příjmů stěžovatele v souvislosti s tím, že se stal zaměstnancem své firmy, pak by tuto změnu bylo nutné vyhodnotit tak, že se bez důležitého důvodu vzdal výhodnější výdělečné činnosti a vyplácením zaměstnaneckého příjmu zkresluje výši skutečných příjmů.

Soudy se tedy důkladně zabývaly tvrzenými příjmy i výdaji stěžovatele, přičemž dospěly k závěru, že stěžovatel k uspokojení svých potřeb musí mít podstatně jiné finanční prostředky, než které prokazoval a záměrně zkresloval. Při stanovení výživného soudy rovněž zohlednily majetkovou situaci stěžovatele, který je vlastníkem domu s volným bytem, který nepronajímá a provozovatelem fotovoltaické elektrárny.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu a nepředstavuje jinak nepřípustnou libovůli. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které právní předpisy, tj. zejm. § 85 odst. 1, § 86 a § 96 odst. 1 zákona o rodině a od 1. 1. 2014 ustanovení § 911, § 913, § 914 a § 915 obč. zák., aplikovaly. Jejich závěrům není z ústavního hlediska co vytknout.

Ústavní soud pro úplnost dodává, že porušení práva na spravedlivý proces nezakládá ani skutečnost, že v důsledku nesprávného založení odvolání stěžovatele do spisu týkajícího se výživného pro jeho syna bylo o jeho odvolání opakovaně rozhodováno v návaznosti na projednání žaloby pro zmatečnost. Právě uvedeným procesním prostředkem, tj. žalobou pro zmatečnost, které bylo vyhověno, totiž již bylo dosaženo nápravy nedopatření vzniklého zařazením podání stěžovatele do nesprávného spisu.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv, zejména práva na spravedlivý (řádný) proces. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2015


JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu