IV.ÚS 1661/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti CZT a. s., se sídlem Bratranců Veverkových 396, Pardubice, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 34/466, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2015 č. j. 6 Afs 58/2014-88, takto:

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 26. 2. 2014 č. j. 52 Af 42/2013-139. Stěžovatelka tvrdí, že uvedeným rozhodnutím soudu došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. K tomu mělo podle stěžovatelky dojít tím, že Nejvyšší správní soud nerespektoval zákonem uloženou povinnost poskytnout ochranu stěžovatelčiným právům a interpretoval skutková zjištění tak, že na ně navazující právní závěry jsou s nimi v extrémním nesouladu. Podle stěžovatelky se v dané věci jedná o exces, jehož se dopustil Nejvyšší správní soud, když se v napadeném rozhodnutí odmítl zabývat námitkami stěžovatelky, podle kterých byl postup orgánů finanční správy nezákonný.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v návaznosti na rozhodnutí celních orgánů o doměření spotřební daně z tabákových výrobků (k tomu blíže srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/15, kterým byla pro nepřípustnost odmítnuta ústavní stížnost stěžovatelky v jiné věci) Finanční úřad v Pardubicích rozhodnutím ze dne 28. 4. 2011 doměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty za období březen 2006 až listopad 2006 a následně na její žádost rozhodnutím ze dne 10. 8. 2012 povolil posečkání úhrady této daně podle § 156 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Rozhodnutím ze dne 21. 3. 2013 Finanční úřad v Pardubicích deklaroval, že rozhodnutí o posečkání pozbylo podle § 157 odst. 5 daňového řádu účinnosti (k tomu blíže srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1337/15, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatelky proti rozhodnutím soudů v rámci soudního přezkumu tohoto rozhodnutí, a to pro zjevnou neopodstatněnost).

Výše označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích zamítl správní žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství se sídlem v Brně ze dne 2. 8. 2013, č. j. 19938/13/5000-14504-711439, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 25. 4. 2013 č. j. 776873/13/2801-24803-605583, kterým byl stěžovatelce předepsán úrok z posečkané částky (úhrady daně z přidané hodnoty) podle § 157 odst. 3 daňového řádu za dobu posečkání povoleného rozhodnutím vydaným dne 10. 8. 2012.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ho odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadené rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu za ústavně nekonformní, když z jeho odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností soud vycházel i jak se vypořádal s námitkami stěžovatelky. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, resp. polemikou se správními soudy, s níž se především kasační soud již ústavně konformním způsobem a dostatečně podrobně vypořádal.

Jak Nejvyšší správní soud, tak i Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích se ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi, relevantními pro posouzení zákonnosti postupu orgánů finanční správy při rozhodování o předepsání úroku z posečkané částky daně z přidané hodnoty podle daňového řádu. Zvláště podrobně a s odkazy na předchozí judikaturu správních soudů (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2008 č. j. 8 Afs 161/2006-93 nebo ze dne 25. 1. 2012 č. j. 1 Afs 77/2011-9; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://www.nssoud.cz) došel Nejvyšší správní soud k závěru, že v projednávané věci mohl podrobit přezkumu pouze správní rozhodnutí, kterým byl stěžovatelce předepsán úrok z posečkané částky, a nikoli rozhodnutí, která mu předcházela (např. rozhodnutí o doměření daně, rozhodnutí o povolení posečkání úhrady daně nebo rozhodnutí o pozbytí účinnosti povoleného posečkání). Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí dostatečně vysvětlil, že přes vzájemnou obsahovou návaznost jsou řízení k vydání těchto správních rozhodnutí vedena podle jiných právních norem, jejich vyústěním je vydání různých správních rozhodnutí s odlišným předmětem a každé z nich je samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví. Na základě vypořádání konkrétních námitek stěžovatelky došly oba soudy k závěru, že orgány finanční správy při předepsání úroku z posečkané částky nepochybily a napadené rozhodnutí vydaly v souladu s právními předpisy a zásadami daňového řádu, když zejména posoudily všechny rozhodné skutečnosti v rámci posouzení správnosti a zákonnosti platebního výměru.

V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Oba soudy podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodly ve věci stěžovatelky v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Své rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily.

Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 Listiny není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2015


JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu