IV.ÚS 1090/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti společnosi MIKAcar s. r. o. se sídlem Moutnice 92, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Koliště 55 Brno, proti příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora Mgr. Petra Jaroše č. j. 129 EX 7964/14-13 ze dne 8. 1. 2015 a usnesení Okresního soudu v Táboře č. j. 9 EXE 3384/2014-31 ze dne 10. 2. 2015, takto:

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 3, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného příkazu k úhradě nákladů exekuce, kterým bylo rozhodnuto, že povinný je povinen nahradit oprávněnému náklady exekuce ve výši 484 Kč. Dále požaduje zrušení usnesení Okresního soudu v Táboře, kterým byly zamítnuty námitky stěžovatelky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce s tím, že ve věci bylo opodstatněně aplikováno ustanovení § 14b odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů a poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen "vyhláška č. 177/1996 Sb.").

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje ústavní konformitu ustanovení § 14b odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Namítá, že výše odměny určená tímto ustanovením se jeví být zcela absurdně nízkou, neboť nemůže pokrýt náklady, jež oprávněnému v souvislosti s výkonem rozhodnutí resp. s uplatněním předmětné pohledávky vznikly. Oprávněný je tak krácen na svých právech, neboť k vymožení své pohledávky je nucen vynaložit náklady, jež mu ze strany povinného nebudou uhrazeny a o tyto náklady se tak sníží uspokojení vymáhané pohledávky. Je přesvědčena, že citované ustanovení mělo za cíl snížit náhradu nákladů řízení u tzv. formulářových žalob a s nimi spojených výkonů rozhodnutí, nikoli ve věci všech výkonů rozhodnutí. Podle stěžovatelky mělo být ve věci postupováno podle § 7 ve spojení s § 11 odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je v zásadě doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným běžným zákonem. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). S ohledem na princip minimalizace zásahů do činnosti ostatních soudů Ústavní soud ani není oprávněn přehodnocovat každé jednotlivé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání svěřenému mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2984/09).

Z napadeného usnesení vyplývá, že exekuce byla nařízena pro vymožení pohledávky ve výši 3 000 Kč s přísl. Již s ohledem na výši tarifní hodnoty představuje částka, na jejíž zaplacení by stěžovatelka měla mít podle svého přesvědčení nárok, částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu - často jen pro svou výši - není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod.

V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti usnesení vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Tu lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04). Výjimku představují zcela extrémní pochybení soudu, která vykazují znaky zásahu do práv stěžovatele (srov. např. sp. zn. II. ÚS 3245/10, IV. ÚS 1393/11, IV. ÚS 193/14, II. ÚS 2538/09). O takový případ se však v této věci nejedná.

Ústavní soud dále konstatuje, že soudní exekutor a okresní soud se námitkami stěžovatelky dostatečně zabývali, jasně a jednoznačně vysvětlili východiska pro svá rozhodnutí a důvody, pro které bylo rozhodnuto o nákladech stěžovatele jako jednoho z účastníků této fáze exekučního řízení. Z tohoto hlediska není napadeným rozhodnutím co vytknout. Okolnost, že se stěžovatelka domnívá, že soudní exekutor a civilní soud mají postupovat jinak, není způsobilá v daném případě způsobit neústavnost obou rozhodnutí.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud neshledal důvod, aby řádně odůvodněný závěr okresního soudu, podle nějž v projednávané věci byly splněny podmínky pro aplikaci § 14b odst. 2 advokátního tarifu, z ústavního hlediska zpochybňoval (srov. obdobně sp. zn. III. ÚS 251/15, III. ÚS 1267/15). Ústavní soud v této souvislosti připomíná i vlastní nedávné rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 952/15, v něm jako "obiter dictum" poukázal na to, že si lze jen stěží představit, že by snad v aplikaci § 14b odst. 2 advokátního tarifu bylo možné spatřovat kvalifikovaný exces, jenž by "vytvářel prostor pro vyhovění ústavní stížnosti" (obdobně sp. zn. IV. ÚS 1585/15).

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2015


JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu