I.ÚS 1879/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele D. N., zastoupeného Mgr. Petrem Čechlovským, advokátem se sídlem Purkyňova 102a, Brno, proti usnesení Státního notářství Brno - město ze dne 18. 4. 1991 č. j. ID 850/90-65, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2013 č. j. 93 C 2/2012-149, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2014 č. j. 18 Co 11/2014-205 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015 č. j. 21 Cdo 4259/2014-291, takto:

Odůvodnění:

Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právem na ochranu vlastnictví a dědění podle čl. 11 Listiny.

Napadeným rozhodnutím ze dne 18. 4. 1991 č. j. ID 850/90-65 Státní notářství Brno - město schválilo dohodu dědiců o vypořádání dědictví po panu F. N, otci stěžovatele. Napadeným usnesením ze dne 2. 9. 2013 č. j. 93 C 2/2012-149 rozhodl Městský soud v Brně o zamítnutí žaloby pro zmatečnost, kterou stěžovatel napadl uvedené rozhodnutí Státního notářství Brno - město. Napadeným usnesením ze dne 24. 4. 2014 č. j. 18 Co 11/2014-205 potvrdil Krajský soud v Brně napadené usnesení Městského soudu v Brně. Napadeným usnesením ze dne 31. 3. 2015 č. j. 21 Cdo 4259/2014-291 odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatele.

3. Krajský soud v Brně v napadeném usnesení uvedl, že soud prvního stupně zamítl žalobu pro zmatečnost v souladu se zákonem. Stěžovatel v podaném odvolání namítal, že v den jednání soudu byl v pracovní neschopnosti, účasti na jednání soudu se nevzdal, ani nepověřil svého soudem ustanoveného zástupce k tomu, aby před soudem jednal v jeho nepřítomnosti, a proto nemohl objektivně objasnit důvody, které ho vedly k tomu, aby se s takovým časovým odstupem domáhal obnovy dědického řízení. Podle citovaného odvolání si městský soud nevytvořil správný právní názor na důkazy, které mu byly předloženy, zejména neposoudil správně odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1993 sp. zn. 22 Nc 911/91, kterým byl stěžovatel omezen ve způsobilosti činit právní úkony, z něhož je zřejmé, že po celou dobu dědického řízení po otci byl v takovém psychickém stavu, který mu znemožňoval činit platné právní úkony. Nadto stěžovatel v odvolání namítal, že soudkyně JUDr. Marta Hanušová by měla být vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci. Z připojeného dědického spisu Státního notářství Brno - město odvolací soud zjistil, že JUDr, Marta Hanušová, státní notářka Státního notářství Brno - město, dne 10. 10. 1990 sepsala s pozůstalou dcerou N. K. protokol o předběžném šetření v dědickém řízení po F. N. Následně žádné další úkony v tomto dědickém řízení neprováděla, vlastní projednání dědictví za účasti všech dědiců prováděla státní notářka JUDr. Marie Matoušková, která též ve věci rozhodla. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že předsedkyně senátu JUDr. Marta Hanušová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí ve věci žaloby pro zmatečnost, neboť sepis protokolu o předběžném šetření, který provedla ještě jako státní notářka, a jímž byly získány pouze základní informace ohledně okruhu dědiců F. N. a rozsahu zanechaného majetku (přičemž ve věci dále nejednala s účastníky řízení, ani ve věci nerozhodovala), není důvodem pro vyloučení z rozhodování. Krajský soud rovněž objasnil, že ani další procesní práva stěžovatele nebyla v řízení před městským soudem dotčena. Dále krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že návrh stěžovatele na obnovu řízení, posléze upřesněn jako žaloba pro zmatečnost vůči rozhodnutí Státního notářství Brno - město ze dne 18. 4. 1991, č. j. 1 D 850/90-65, které nabylo právní moci dne 4. 5. 1991, byla podána dne 2. 4. 2012 z důvodu, že v době, kdy řízení probíhalo, nebyl schopen svá práva a povinnosti účastníka dědického řízení vykonávat řádně, neboť byl stižen duševní poruchou, a v řízení mu nebyl ustanoven opatrovník. Z toho je zřejmé, že žaloba pro zmatečnost byla podána po uplynutí objektivní tříleté lhůty od právní moci napadeného rozhodnutí, a proto soud prvního stupně nepochybil, když žalobu pro zmatečnost zamítl, jako žalobu podanou opožděně.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že v době, kdy dědické řízení probíhalo, nebyl schopen svá vlastnická práva v řízení řádně hájit, neboť byl stižen duševní poruchou a v řízení mu nebyl ustanoven opatrovník. V důsledku absence své schopnosti řádně hájit svá práva při současném neustanovení opatrovníka tak došlo k situaci, kdy v dědickém řízení bylo zkráceno jeho vlastnické právo, zamlčeny věci značné hodnoty, které měly být předmětem dědictví, a naopak byla do dědického řízení zahrnuta nemovitost, která byla stěžovateli a jeho ženě zůstavitelem darována za života. Na tyto skutečnosti stěžovatel v průběhu dědického řízení upozorňoval, ale v důsledku jeho zdravotního stavu, kvůli kterému byl o několik měsíců později i ústavně léčen v Černovicích, nebyl schopen ochranu svých práv v dědickém řízení řádně vykonávat. Stěžovatel uvádí, že pouze pod vlivem své duševní nemoci a tlaku, vyvíjeného na něj ze strany státního notářství a ostatních dědiců, se proti rozhodnutí státního notářství z roku 1991 nebránil.

5. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).

6. Stěžovatel brojí proti právním závěrům obecných soudů, které v řízení o jeho žalobě pro zmatečnost vykládaly podústavní právo. V ústavní stížnosti Ústavní soud však neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí (zejména výše citované rozhodnutí krajského soudu) jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat. Pokud pak jde o napadené rozhodnutí státního notářství z roku 1991, v této části je ústavní stížnost nepřípustná, neboť proti němu směřovala žaloba pro zmatečnost, stěžovatel tedy využil svého práva se proti tomuto rozhodnutí bránit a předmětem přezkumu před Ústavním soudem je z důvodů subsidiarity ústavní stížnosti pouze rozhodování o jeho žalobě pro zmatečnost, nikoli původní, jí napadené, rozhodnutí.

7. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2015


Ludvík David, v. r.
předseda senátu