III.ÚS 1698/15 #1

Ústavní soud rozhodl dne 20. srpna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Halfara, zastoupeného JUDr. Alexandrem Királym Ph.D., advokátem, AK se sídlem v Ostravě - Porubě, L. Podéště 1883/5, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2015 č. j. 3 As 190/2014-87, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 8. 6. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, a doplněné podáním ze dne 13. 7. 2015, doručeným Ústavnímu soudu téhož dne, Jan Halfar (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil nákladový výrok II v záhlaví uvedeného rozhodnutí vydaného v řízení o kasační stížnosti.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Stěžovatel figuroval jako žalobce v právní věci, projednávané ve správním soudnictví před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 22 A 96/2014, v níž se domáhal přezkumu rozhodnutí žalovaného rektora Slezské univerzity v Opavě ze dne 4. 6 2014 č. j. SU/REK/OSSZ/8361/2014/hš, jímž bylo opraveno odůvodnění a poučení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2014 č. j. SU/REK/OSSZ/1733/2014/šh. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 9. 2014 č. j. 22 A 96/2014-13 žalobu odmítl jako nepřípustnou dle ust. § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s ust. § 68 písm. e) s. ř. s. Toto usnesení krajského soudu napadl žalobce dne 14. 9. 2014 kasační stížností.

V průběhu řízení o kasační stížnosti bylo právní zastoupení žalobce advokátem ukončeno; Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") proto žalobce usnesením ze dne 5. 2. 2015 č. j. 3 As 190/2014-84 vyzval, aby ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení předložil plnou moc udělenou advokátovi pro zastupování v tomto řízení, nebo aby ve stejné lhůtě doložil, že má právnické vzdělání, které je podle zvláštních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie, s upozorněním na procesní důsledky marného uplynutí stanovené lhůty. Na toto usnesení žalobce nereagoval.

Dne 25. 3. 2015 usnesením č. j. 3 As 190/2014-87 kasační soud kasační stížnost žalobce odmítl (výrok I), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení o kasační stížnosti 8 228 Kč, ve stanovené lhůtě k rukám zástupce žalovaného (výrok II) a žalobci vrátil soudní poplatek (výrok III). V odůvodnění nákladového výroku II kasační soud uvedl, že k odmítnutí kasační stížnosti došlo zaviněním žalobce, který neodstranil překážku řízení, bránící meritornímu projednání jeho návrhu, tj. nedostatek právního zastoupení. Poukázal na § 60 odst. 6 s. ř. s., dle něhož soud může uložit účastníkovi, svědkovi, znalci, tlumočníkovi, nebo osobě, která měla při dokazování nějakou povinnost, aby státu nebo druhému účastníkovi nahradila náklady, které vznikly jejím zaviněním, a uvedl, že o takový případ šlo i v projednávané věci, v níž žalovanému vznikly náklady za právní zastoupení advokátem, který podal ke kasační stížnosti vyjádření.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadeným nákladovým výrokem II usnesení kasačního soudu ze dne 25. 3. 2015 č. j. 3 As 190/2014-87 bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Poukázal na ustanovení § 60 odst. 3 věty první a § 120 s. ř. s., a vyjádřil názor, že kasační soud obecné pravidlo vyplývající z ustanovení § 60 odst. 3 věty první s. ř. s. "prolomil", čímž porušil právo na spravedlivý proces postupem nemajícím oporu v platných právních předpisech.

V "dodatku k odůvodnění ústavní stížnosti" stěžovatel podrobněji rozvinul svá původní tvrzení četnými odkazy na judikaturu obecných soudů a Ústavního soudu, a opakovaně tvrdil, že postup kasačního soudu při rozhodování o nákladech řízení byl přepjatě formalistický a jeho odůvodnění "se halí do pláště alibismu a formalismu." Byl též toho názoru, že žalovaná strana byla dostatečně vybavena "příslušnými organizačními složkami" a proto náklady jí vynaložené na zastupování advokátem nešlo považovat za náklady vynaložené účelně.

Závěrem stěžovatel uvedl, že procesním postupem kasačního soudu bylo porušeno základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Kasační soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí přehledně a srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů v projednávané věci aplikoval ustanovení § 60 odst. 6 o. s. ř. Ústavní soud se s odůvodněním uvedeného rozhodnutí zcela ztotožňuje, plně na ně odkazuje a nemá, co dalšího by k němu dodal; porušení stěžovatelových ústavně garantovaných práv, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo.

Kromě již uvedených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelitou částky nákladů řízení o kasační stížnosti. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen řádný opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. srpna 2015


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu