II.ÚS 2003/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele K. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Stodolní 741/15, Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 284/2015-54 ze dne 27. 4. 2015, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 76/2014-2310 ze dne 30. 10. 2014 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 54 T 2/2014-2177 ze dne 29. 7. 2014, takto:

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 7. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 a odst. 3 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za který byl odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to částky 85 000 Kč. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné S. H. K odvolání obou obviněných a státního zástupce Vrchní soud v Olomouci dalším napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " tr. ř."), rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněným uložil tresty propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to každému z obviněných částky 42 500 Kč, a stěžovateli dalších movitých věcí. Dále rozhodl o zabrání věci, a to 65 ks nábojů do brokovnice ráže 16. V ostatním ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Stěžovatel i obviněná S. H. podali proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, která Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Stěžovatel namítá, že půlstránkové odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu nesplňuje požadavky kladené na odůvodnění tak závažného rozhodnutí. Dle jeho názoru se měl dovolací soud znovu zabývat právní kvalifikací skutku, neboť má za to, že skutkový závěr o 2 000 g drogy pervitin nepostačuje k formální právní kvalifikaci, ale je třeba zkoumat i další okolnosti případu, kterými se však soudy obou stupňů nezabývaly. V této souvislosti napadá skutková zjištění nalézacího i odvolacího soudu, která označuje za pochybná, přičemž se sám vyjadřuje a hodnotí jednotlivé výpovědi svědků. Za zásadní procesní pochybení označuje postup, kdy soud zamítl návrh obhajoby na opětovný výslech svědka Raaba, který v hlavním líčení odmítl vypovídat a následně soudu signalizoval, že v přípravném řízení nevypovídal pravdu. Dle jeho názoru nelze z hlediska současné judikatury Nejvyššího soudu, týkající se právní kvalifikace ve věcech drogové trestné činnosti, pouze na základě nesprávného skutkového závěru o tom, že nabyl přes 2 kg drogy pervitin, stanovit, že jeho jednání je natolik nebezpečné a závažné, že je ho třeba kvalifikovat podle odstavce třetího ustanovení § 283 tr. zákoníku. Sám dospívá k závěru, že vzhledem k množství drogy a odběratelů, i období, po které tak měl činit, je zvolená právní kvalifikace nesprávná.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, a ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94
ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].

Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavní soud vycházel i v nyní projednávané věci v souvislosti s přezkoumáním námitek, jimiž stěžovatel zpochybňuje právní závěry soudů, vycházející z konkrétních skutkových zjištění, a od Ústavního soudu tak očekává, že tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.

Z hlediska zjišťování skutkového stavu, který se stal podkladem pro právní posouzení věci, nelze soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele. Soud prvního stupně provedl všechny relevantní důkazy, čímž si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Při hodnocení jednotlivých skutkových verzí vycházel jednak z výpovědí samotných obviněných, jednak z výpovědí svědků a z řady listinných důkazů. Při hodnocení jednotlivých výpovědí postupoval velmi opatrně, neboť si byl vědom toho, že u drogové trestné činnosti jde vesměs o osoby opakovaně soudně trestané a závislé na užívání drog, přičemž důkladně popsal, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a vycházel z výpovědí svědků Miloše Dubovana, Petra Raaba a Jiřího Starostky, o jejichž věrohodnosti nepochyboval, vzhledem k tomu, že tyto výpovědi spolu korespondují, jsou konzistentní a částečně jsou podporovány i dalšími důkazy.

V souvislosti s dokazováním stěžovatel soudu vytýká, že neprovedl opakovaný výslech svědka Petra Raaba, který měl po výslechu při hlavním líčení soudu doručit písemnost, v níž se vyjádřil k otázkám, ohledně nichž odmítl před soudem vypovídat. Z odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně je nicméně zřejmé, že se soud tímto dodatečně zaslaným podáním zabýval a dodatečně vysvětlil, proč k němu nepřihlížel a z jakého důvodu neshledal ani potřebu opětovného výslechu uvedeného svědka. Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že není povinností soudu vyhovět každému návrhu na provedení důkazu, musí však ve svém rozhodnutí vyložit, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedl [viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87)]. Této povinnosti soud prvního stupně dostál.

Pokud soud po řádném vyhodnocení na rozdíl od stěžovatele nepochyboval o tom, že jeho jednání naplňuje všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b a c) tr. zákoníku, Ústavní soud neshledal důvod, aby jeho odůvodněné závěry přehodnocoval. Stejně tak se necítí oprávněn nahrazovat úvahy a závěry odvolacího soudu, který nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo vadami či nedostatky, které by měly vliv na správnost rozsudku.

Jestliže tedy stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nelze na základě nesprávného skutkového závěru o tom, že nabyl 2 000 gramů pervitinu, stanovit, že jeho jednání je natolik závažné a nebezpečné, že je třeba je kvalifikovat podle třetího odstavce § 283 tr. zákoníku, z ústavního pohledu nelze řádně odůvodněným závěrům soudů obou stupňů nic vytknout.

Stran množství drogy, jako okolnosti podmiňující aplikaci kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, oba soudy odkázaly na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 ze dne 27. 2. 2013, usnesení sp. zn. 4 Tdo 495/2014 ze dne 22. 4. 2014 a stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013 ze dne 13. 3. 2014 (reagujícího na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/12), jímž byla nově stanovena orientační hodnota určující "množství větší než malé" u omamných látek, psychotropních látek a přípravků je obsahujících. Pokud z jejich závěrů vyvodily, že hodnota velkého rozsahu ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku činí v řešeném případě nejméně 1 500 gramů pervitinu, přičemž přihlédly k délce páchání trestné činnosti (několik let), počtu odběratelů v řádu několika desítek a prokázanému množství stěžovatelem nakoupeného pervitinu převyšujícímu 2 000 gramů, je jejich závěr, že znak "velkého rozsahu" byl v dané věci bezpochyby naplněn, z ústavního hlediska akceptovatelný, stejně jako závěr o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty spočívající v dosažení značného prospěchu ve smyslu § 283 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, když prokázaný zisk, který stěžovatel z trestné činnosti měl, výrazně převýšil spodní hranici prospěchu velkého rozsahu stanovenou v § 138 tr. zákoníku. Nadto z dokazování vyplynulo, že jde pouze o zlomek skutečného množství stěžovatelem nakoupené a následně distribuované drogy, což našlo svůj odraz i ve znění skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.

Z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů tedy nevyplývá dostatečný podklad pro závěr, že by v nich uvedené právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Výhrady stěžovatele proto nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s postupem a závěry soudů obou stupňů.

Stejné námitky stěžovatel uplatnil i v mimořádném opravném prostředku, který Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustný s odůvodněním, že stěžovatel brojí výhradně proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení provedeného dokazování, přičemž na odlišných závěrech, než vyšly v řízení najevo, pak zakládá požadavek mírnější právní kvalifikace. Pokud konstatoval, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž odsouzení stěžovatele založily, je i tento jeho závěr akceptovatelný. S ohledem na velmi precizní a podrobné odůvodnění rozsudků soudů prvního a druhé stupně by bylo nadbytečné, aby se znovu ke skutkovým zjištěním, která se stala podkladem pro právní posouzení věci, podrobně vyjadřoval.

Stěžovatelova argumentace tedy Ústavní soud nevede k závěru, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny. Postup soudů je proto nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2015

Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu