III.ÚS 1546/15 #1

Ústavní soud rozhodl dne 27. srpna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Jiřího Kotiny, t. č. ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Václavem Zelenkou, advokátem, se sídlem v Praze 3, Seifertova 17, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. března 2015 č. j. 14 To 144/2015-114 a proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 5. února 2015 č. j. 0 Nt 2002/2015-72, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podaným návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví jmenovaných rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Z odůvodnění ústavní stížnosti a z obsahu napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel Jiří Kotina (dále také "obviněný") je společně s obviněnými Ivanem Štípkem, Danielem Macháčkem a Kamilem Jasným trestně stíhán pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 trestního zákoníku.

Usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 5. února 2015 č. j. 0 Nt 2002/2015-72 byli obvinění Kotina, Štípek a Macháček podle § 68 odst. 1 trestního řádu vzati do vazby, všichni z důvodů podle § 67 písm. a), b), c) trestního řádu.

O stížnostech všech tří obviněných proti usnesení o vzetí do vazby rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. března 2015 č. j. 14 To 144/2015-114 tak, že tyto stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodné.

III.

Proti jmenovaným rozhodnutím obecných soudů podává stěžovatel ústavní stížnost, neboť se domnívá, že usnesení o jeho vzetí do vazby neobsahuje řádné a ústavně konformní odůvodnění, přičemž domněnky vyslovené obecnými soudy v napadených rozhodnutích nemohou podle něj naplnit potřebné znaky vazebních důvodů. Stěžovatel namítá, že spis, na jehož základě soud prvního stupně rozhodoval o jeho vzetí do vazby, neobsahoval důkazy, z nichž by bylo možno vyvodit, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jeho trestní stíhání je důvodné, a že existuje důvodná obava pro naplnění vazebních důvodů. Obecné soudy podle stěžovatele porušily princip kontradiktornosti, neboť se dovolávají obsahu spisu, který byl u vazebního zasedání pouze fyzicky přítomen, ale nebyl jeho obsahem prováděn vůbec důkaz.

K vazebnímu důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu stěžovatel namítá, že obecné soudy dospěly k závěru o jeho naplnění pouze z důvodu výše trestní sazby. Nikterak podle něj neprokázaly, na čem zakládají reálnou obavu, že stěžovatel uprchne či se bude skrývat nebo vyhýbat trestnímu stíhání. Ani vazební důvod uvedený pod písm. b) citovaného ustanovení nebyl podle názoru stěžovatele naplněn. Nebylo podle něj prokázáno, že se policejní orgán snažil svědky Vošmika, Kotinovou a Procházkovou, k jejichž případnému ovlivňování se uplatněný vazební důvod vztahoval, najít a vyslechnout ještě před konáním vazebního zasedání. Jak se navíc později ukázalo, výslech jmenovaných svědků se stěžovatele vůbec netýkal. Jde-li o výslechy obviněných, pak se stěžovatel domnívá, že se policejní orgán měl postarat o to, aby byli všichni z nich vyslechnuti do doby vazebního zasedání. K vazebnímu důvodu podle písm. c) citovaného ustanovení pak stěžovatel dodává, že si lze stěží představit pokračování trestné činnosti, jelikož jsou aktuálně všechny dotčené právnické osoby "pod kuratelou finančního úřadu, policejního orgánu a státního zastupitelství". Dotčeným právnickým i fyzickým osobám byly navíc obstaveny bankovní účty.

Nad rámec výše uvedených námitek je stěžovatel rovněž přesvědčen, že v řízení, které předcházelo vydání usnesení o jeho vzetí do vazby, nebyly dodrženy zásady spravedlivého procesu. V ústavní stížnosti podrobně popisuje průběh tohoto řízení a jednotlivé úkony obhajoby, přičemž zejména namítá, že jeho obhájci Mgr. Zelenkovi nebylo do doby vazebního zasedání řádně doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání. Ten si je totiž nemohl vyzvednout z datové schránky, neboť byl plně vytížen probíhajícími procesními úkony v trestní věci stěžovatele. Z toho důvodu považuje obhajoba návrh na vzetí do vazby za nicotný úkon; proto měl být stěžovatel z vazby propuštěn.

Stěžovatel dále namítá, že se obecné soudy nezabývaly dostatečně důvodností usnesení o zahájení trestního stíhání, které považuje za nepřezkoumatelné, nedůvodné a nezákonné.

IV.

Ústavní soud si pro své rozhodnutí vyžádal spis Okresního soudu Praha - východ, vedený pod sp. zn. 0 Nt 2002/2015. V souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval dotčené soudy, jako účastníky řízení, k jejich vyjádření.

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 16. června 2015 stručně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby Ústavní soud návrh stěžovatele odmítl.

Okresní soud Praha - východ vyjádřením doručeným Ústavnímu soudu dne 1. července 2015 rovněž plně odkázal na argumentaci uvedenou v písemném odůvodnění svého rozhodnutí. Na dotaz Ústavního soudu navíc uvedl, že stěžovatel se dosud nachází ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu.

Jelikož vyjádření obecných soudů nepřinesla žádné nové skutečnosti, které by stěžovateli nebyly známé z předchozího řízení, Ústavní soud nepovažoval za nutné, zasílat tato stěžovateli k eventuální replice.

V.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami stěžovatele, odůvodněním napadených rozhodnutí a obsahem předmětného soudního spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Dle článku 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není proto oprávněn zasahovat do jejich činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavním soudem zdůrazňovaná zásada minimalizace zásahu do činnosti státních orgánů hraje o to významnější roli, jde-li o přezkum postupu státních orgánů v přípravné fázi trestního řízení. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval, že je nutno ingerenci do činnosti orgánů veřejné moci rozhodujících v rámci přípravného řízení považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nežádoucí, ba nepřípustnou. Tato kasační ingerence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (viz např. nález ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06, usnesení ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1549/13; všechna rozhodnutí dostupná v internetové databázi NALUS -http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného (např. usnesení ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 40/04, nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10). Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí k omezení osobní svobody, které nastupuje tehdy, není-li možné jejího účelu dosáhnout jiným šetrnějším způsobem. Trvání vazby je odůvodněno, jen když konkrétní okolnosti ukazují na skutečnou existenci veřejného zájmu, který navzdory presumpci neviny převažuje nad požadavkem respektování osobní svobody (Bohumil Repík: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, ORAC, 1. vydání 2002, str. 180).

Ve své konstantní judikatuře Ústavní soud především zdůraznil, že posouzení nezbytnosti uvalení vazby i jejího dalšího trvání je zcela v rukou obecných soudů. Jejich úkolem je náležitě zhodnotit, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak.

V tomto smyslu musejí obecné soudy zkoumat jednak existenci tzv. důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, vyjádřeného v dovětku § 67 trestního řádu, a zároveň také naplnění jednoho či vícero vazebních důvodů uvedených pod písm. a), b) a c) citovaného ustanovení. Smyslem vazebního řízení přitom není provádění dokazování v rozsahu, v jakém je prováděno v hlavním líčení. Ve vazebním řízení totiž obecné soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají "pouze" existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby. Účelem vazebního zasedání je umožnit obviněnému, aby se vyjádřil k okolnostem podstatným pro rozhodnutí o vazbě, nikoliv zajištění jeho účasti při "provádění důkazů" (nález ze dne 11. prosince 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13, usnesení ze dne 14. června 2012 sp. zn. III. ÚS 297/12).

Jak Ústavní soud již dříve konstatoval, při zkoumání, zda byla naplněna podmínka důvodného podezření ze spáchání trestného činu obviněným, musí obecné soudy vycházet z konkrétních skutečností odůvodňujících trestní stíhání obviněného. Zásadně je třeba hodnotit všechny zjištěné skutečnosti, které mohou mít význam pro rozhodnutí o vzetí do vazby nebo o jejím prodloužení. Uvedené však neznamená, že již při přezkumu ústavnosti vazby má Ústavní soud přezkoumávat zákonnost prováděných důkazů. To by vedlo k přílišnému zásahu do jurisdikce obecných soudů, přezkum by se měl týkat pouze námitek dotýkajících se vazebního rozhodnutí (srov. nález ze dne 5. června 2015 sp. zn. I. ÚS 1190/15).

Ústavní soud má za to, že postupem obecných soudů byly naplněny všechny požadavky, které jsou z hlediska ústavněprávního přezkumu kladeny na vazební řízení.

Obecné soudy v prvé řadě dostatečně zdůvodnily, na základě jakých skutečností uvedených v předmětném trestním spise dospěly k závěru, že existuje důvodné podezření, že stěžovatel spáchal trestný čin, pro nějž je trestně stíhán. Uvedly přitom konkrétní skutečnosti, mající odraz v trestním spise, které důvodnost trestního stíhání stěžovatele dokládaly. Okresní soud při posuzování této otázky konkrétně vycházel z protokolů o výslechu některých obviněných, jakož i ze zpráv Finančního analytického útvaru Ministerstva financí České republiky. Pokud tedy stěžovatel namítal nedůvodnost samotného trestního stíhání, Ústavní soud jeho námitce nemohl dát za pravdu.

Náležitým způsobem obecné soudy rovněž vysvětlily své úvahy ohledně naplnění vazebních důvodů vazby útěkové, koluzní i předstižné. Jelikož své závěry v tomto smyslu řádně a zevrubně odůvodnily, Ústavní soud neshledal důvod se s nimi neztotožnit.

Namítal-li stěžovatel porušení kontradiktornosti vazebního řízení, ani této námitce Ústavní soud nepřisvědčil. Jak bylo zjištěno ze spisového materiálu, strany měly možnost nahlédnout do spisu, stěžovatel byl slyšen a byla mu poskytnuta možnost se vyjádřit k důvodnosti vazby. S konkrétními námitkami, které v této souvislosti stěžovatel ve vazebním řízení překládal, se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnuté dostatečně vypořádaly, a to takovým způsobem, že Ústavnímu soudu nezbývá než na ně odkázat.

Nelze souhlasit ani s námitkou, že v důsledku nedoručení usnesení o zahájení trestního stíhání obhájci stěžovatele nedošlo k zahájení trestního stíhání stěžovatele, který tudíž nemohl být vzat do vazby. S uvedenou námitkou se již vypořádal krajský soud, který uvedl, že trestní stíhání stěžovatele bylo řádně zahájeno okamžikem doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému, k čemuž došlo dne 3. února 2015 v 19.57 hodin. Eventuální nedodržení 48 hodinové lhůty k doručení usnesení obhájci obviněného podle něj neznamená, že trestní stíhání osoby nebylo zahájeno a nelze na stíhanou osobu podat návrh na vzetí do vazby. Ústavní soud se s touto argumentací ztotožnil, a neshledal proto ani zde prostor pro svůj kasační zásah.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení tak, že ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2015


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu