IV.ÚS 151/14 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Hany Císařové, zastoupené Mgr. Alanem Španvirtem, advokátem se sídlem Revoluční 655/1, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 27 C 137/97-68 ze dne 12. 9. 2000, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 27 C 137/97-227 ze dne 13. 12. 2007, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 438/2008-291 ze dne 22. 10. 2008, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 517/2010-431 ze dne 23. 3. 2011 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3305/2012-523 ze dne 30. 10. 2013, takto:

Odůvodnění:

Předloženým návrhem se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a současně byl porušen čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.

Z obsahu přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dne 28. 4. 1997 podalo Stavební (později "Správní") bytové družstvo Rozvoj (dále jen "vedlejší účastník") u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") žalobu o přivolení soudu k výpovědi nájmu družstevního bytu č. 27 o velikosti 3+1 na adrese X, jehož nájemnicí byla stěžovatelka; výpověď byla odůvodněna tím, že stěžovatelka bez vážného důvodu byt dlouhodobě neužívá. Usnesením obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-63 ze dne 14. 7. 2000 byla stěžovatelce, z důvodu neznámého pobytu, ustanovena opatrovníkem pro řízení Městská část Praha 4. Obvodní soud poté rozsudkem č. j. 27 C 137/97-68 ze dne 12. 9. 2000, ve znění opravného usnesení č. j. 27 C 137/97-73 ze dne 7. 2. 2001, přivolil k výpovědi nájmu bytu s tím, že nájemní poměr skončí ve lhůtě tří měsíců, která počne běžet "dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku", a uložil stěžovatelce povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat vedlejšímu účastníkovi do 15 dnů od uplynutí výpovědní doby. Předmětný výrok nabyl právní moci dne 13. 3. 2001.

Dne 12. 7. 2005 bylo obvodnímu soudu doručeno podání stěžovatelky, datované dne 9. 7. 2005, nadepsané jako "odvolání pro zmatečnost řízení", v němž stěžovatelka mimo jiné namítala, že s ní nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, a požádala o "prominutí zmeškání lhůty". Obvodní soud posoudil podání stěžovatelky jako odvolání, přičemž usnesením č. j. 27 C 137/97-227 ze dne 13. 12. 2007 návrh na prominutí zmeškání lhůty zamítl a usnesením č. j. 27 C 137/97-255 ze dne 19. 6. 2008 odvolání stěžovatelky jako opožděné odmítl. Stěžovatelka napadla posledně uvedené usnesení obvodního soudu odvoláním, nicméně Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením č. j. 19 Co 438/2008-291 ze dne 22. 10. 2008 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Dne 23. 2. 2009 podala stěžovatelka u obvodního soudu žalobu pro zmatečnost a žalobu na obnovu řízení, která, po jejím doplnění podáním doručeným soudu dne 11. 10. 2010, směřovala proti rozsudku obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-68 ze dne 12. 9. 2000, usnesením obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-227 ze dne 13. 12. 2007 a č. j. 27 C 137/97-255 ze dne 19. 6. 2008 a proti usnesení městského soudu č. j. 19 Co 438/2008-291 ze dne 22. 10. 2008. Žaloba na obnovu řízení byla podána z důvodů uvedených v § 228 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a žaloba pro zmatečnost z důvodů uvedených v § 229 odst. 1 písm. c) a h) o. s. ř.

Obvodní soud usnesením č. j. 27 C 137/97-376 ze dne 19. 10. 2010 obě žaloby zamítl a městský soud usnesením č. j. 19 Co 517/2010-431 ze dne 23. 3. 2011 jeho rozhodnutí potvrdil. Oba soudy dospěly k závěru, že usnesení obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-227 ze dne 13. 12. 2007 a č. j. 27 C 137/97-255 ze dne 19. 6. 2008 ani usnesení městského soudu č. j. 19 Co 438/2008-291 nejsou rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 228 odst. 1 o. s. ř., resp. rozhodnutím, kterým se řízení končí ve smyslu § 229 odst. 1 o. s. ř., a proto žaloba na obnovu řízení ani žaloba pro zmatečnost není ve vztahu k nim přípustná. Pokud šlo o rozsudek obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-68 ze dne 12. 9. 2000, obecné soudy konstatovaly, že se stěžovatelka o tomto rozhodnutí, resp. o důvodech obnovy, dozvěděla nejpozději dne 9. 7. 2005, přičemž žalobu proti němu podala až dne 23. 2. 2009 (dle názoru odvolacího soudu až dne 11. 10. 2010), tedy po uplynutí zákonné lhůty; proto v této části bylo nutno považovat obě žaloby za opožděné.

Stěžovatelka následně podala proti usnesení městského soudu č. j. 19 Co 517/2010-431 ze dne 23. 3. 2011 dovolání, jímž brojila současně proti rozsudku obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-68 ze dne 12. 9. 2000, usnesení obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-255 ze dne 19. 6. 2008 a usnesení městského soudu č. j. 19 Co 438/2008-291 ze dne 22. 10. 2008. Nejvyšší soud usnesením č. j. 21 Cdo 3305/2012-523 ze dne 30. 10. 2013 dovolací řízení v rozsahu, v němž směřovalo proti rozsudku obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-68 ze dne 12. 9. 2000 a usnesení obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-255 ze dne 19. 6. 2008, pro nedostatek funkční příslušnosti zastavil. Dovolání proti usnesením městského soudu č. j. 19 Co 438/2008-291 ze dne 22. 10. 2008 a č. j. 19 Co 517/2010-431 ze dne 23. 3. 2011 Nejvyšší soud odmítl, a to v prvém případě pro opožděnost, pročež podotkl, že i kdyby bylo dovolání podáno včas, bylo by ze zákona nepřípustné, a v druhém případě pro nepřípustnost, neboť neshledal, že by dané rozhodnutí záviselo na řešení otázky zásadního právního významu. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry obvodního a městského soudu o opožděnosti žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost proti rozsudku obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-68 ze dne 12. 9. 2000, přičemž zdůraznil, že podání označené jako "odvolání pro zmatečnost řízení", ani podání doručené obvodnímu soudu dne 23. 2. 2009, ani další písemná podání, předcházející podání doručenému dne 11. 10. 2010, neměla náležitosti žaloby na obnovu řízení nebo žaloby pro zmatečnost.

Stěžovatelka napadla usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3305/2012-523 ze dne 30. 10. 2013 a usnesení městského soudu č. j. 19 Co 517/2010-431 ze dne 23. 3. 2011 ústavní stížností, v níž namítala, že v důsledku nezákonného ustanovení opatrovníka, jakož i nesprávného procesního postupu soudu v řízení o jejím podání ze dne 12. 7. 2005, jí byla odňata možnost uplatnit svá práva před soudem, což vedlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení a v konečném důsledku i k popření jejího vlastnického práva. Stěžovatelka nejprve zrekapitulovala průběh řízení, který glosovala následovně: stěžovatelka připustila, že byt skutečně neužívala, neboť se přechodně zdržovala ve Švýcarsku, a to ze zdravotních důvodů, proto nebyl výpovědní důvod dán; tuto skutečnost by stěžovatelka prokázala, jestliže by jí nebylo znemožněno před soudem jednat. Soud se sice pokusil doručit stěžovatelce žalobu na adresu jejího místa pobytu ve Švýcarsku, nicméně učinil tak v době, kdy stěžovatelka na této adrese nebyla krátkodobě přítomna. Ve Švýcarsku se doporučené zásilky ukládají na poště pouze po dobu 5 dnů, poté se jako nevyzvednuté vrací odesílateli. Soud pak na základě vrácené zásilky nesprávně usoudil, že se stěžovatelka na dané adrese nezdržuje. Na zásilce přitom bylo uvedeno pouze, že nebyla vyzvednuta, nikoliv že by byla stěžovatelka na této adrese neznámá. Pokus soudu vyhledat stěžovatelku ve Švýcarsku prostřednictvím Spolkového úřadu pro cizinecké záležitosti byl neúspěšný, jelikož soud v žádosti uvedl nesprávné datum narození stěžovatelky. V řízení tedy došlo k zásadnímu pochybení, neboť jednak nebyly splněny zákonné předpoklady pro ustanovení opatrovníka, když nebylo prokázáno, že stěžovatelka je neznámého pobytu, a kromě toho se ustanovený opatrovník řízení účastnil ryze formálně a neučinil žádný úkon, jímž by se pokusil hájit stěžovatelčina práva. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu reprezentované např. rozhodnutími ve věcech sp. zn. II. ÚS 536/08, I. ÚS 322/2000, III. ÚS 1400/09 nebo II. ÚS 629/04, zakládají obě výše uvedené skutečnosti rozpor s principy spravedlivého procesu.

Stěžovatelka dále obecným soudům vytkla, že její podání ze dne 12. 7. 2005, označené jako "odvolání pro zmatečnost" bez dalšího posoudily jako odvolání, které jako opožděné odmítly. Dle stěžovatelky jí měly obecné soudy, vzhledem k neurčitosti předmětného podání, vyzvat postupem dle § 43 odst. 1 o. s. ř. k doplnění podání tak, aby bylo zřejmé, čeho se domáhá. Ovšem i kdyby bylo její podání bez dalšího posouzeno jako odvolání, mělo být považováno za včasné. Rozsudek obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-68 ze dne 12. 9. 2000 totiž nebyl stěžovatelce nikdy řádně doručen, a tedy nikdy nenabyl právní moci a lhůta k podání odvolání stěžovatelce vůbec nezačala běžet. Doručení rozsudku opatrovníkovi, který byl stěžovatelce ustanoven v rozporu se zákonem, nemůže být účinné. Stěžovatelka v tomto ohledu odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 554/09 a sp. zn. II. ÚS 789/09. Jestliže obvodní soud vyhodnotil podání stěžovatelky jako odvolání, měl postupovat dle § 210 o. s. ř., tj. zaslat odvolání vedlejšímu účastníkovi k vyjádření a následně věc předložit odvolacímu soudu. Vzhledem k tomu, že obvodní soud nevyzval stěžovatelku k upřesnění jejího podání, měl se poté, co shledal odvolání opožděným, zabývat tím, zda se dle obsahu nemůže jednat o žalobu pro zmatečnost. Stěžovatelka měla za to, že důvody, které ve svém podání uvedla, byly podřaditelné pod zmatečnostní důvod uvedený v § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když již na první straně podání zdůraznila, že s ní nebylo jednáno jako s účastníkem řízení. Nejvyšší soud sice v usnesení č. j. 21 Cdo 3305/2012-523 ze dne 30. 10. 2013 konstatoval, že podání stěžovatelky ze dne 12. 7. 2005 nemělo náležitosti žaloby pro zmatečnost, nicméně v takovém případě měla být stěžovatelka vyzvána k doplnění chybějících náležitostí postupem dle § 43 odst. 1 o. s. ř., což se nestalo.

Stěžovatelka kromě výhrad vůči vyřízení jejího podání ze dne 12. 7. 2005, nesouhlasila ani s názorem obecných soudů, že proti usnesení městského soudu č. j. 19 Co 438/2008-291 ze dne 22. 10. 2008 nebyla přípustná žaloba pro zmatečnost. Stěžovatelka odkázala na ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., dle nějž může být žalobou pro zmatečnost napadeno pravomocné rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno. Dle názoru stěžovatelky byl tento zákonný požadavek naplněn, neboť citovaným usnesením městského soudu bylo skončeno řízení o jejím podání označeném jako "odvolání pro zmatečnost".

Porušení ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví pak stěžovatelka spatřovala v tom, že měla právo na převod předmětného bytu do osobního vlastnictví a také o tento převod dne 1. 9. 1992 požádala; z důvodů ležících na straně vedlejšího účastníka však k převodu nikdy nedošlo. Byt byl po zdánlivé právní moci rozsudku obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-68 ze dne 12. 9. 2000 převeden do vlastnictví třetích osob a stěžovatelka tak byla protiprávně zbavena svých majetkových práv.

Dne 9. 7. 2015 obdržel Ústavní soud doplnění ústavní stížnosti, v němž stěžovatelka uvedla, že podání ze dne 9. 7. 2005, označené jako "odvolání pro zmatečnost", doplnila dne 18. 8. 2005 o žalobu na obnovu řízení, která však nebyla nikdy projednána. Stěžovatelka dále zdůraznila, že podáním ze dne 9. 6. 2006 vzala zpět žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, neboť byla přesvědčena, že lhůtu nezmeškala. Obvodní soud přesto usnesením č. j. 27 C 137/97-227 ze dne 13. 12. 2007 o návrhu na prominutí zmeškání lhůty rozhodl, aniž by zdůvodnil, proč k podání stěžovatelky ze dne 9. 6. 2006 nepřihlédl. Opomenutí zásadního procesního úkonu účastníka činí rozhodnutí obvodního soudu nepřezkoumatelným; stejnou vadou je pak dle stěžovatelky zatíženo i usnesení městského soudu č. j. 19 Co 438/2008-291 ze dne 22. 10. 2008. Stěžovatelka rovněž konstatovala, že její podání ze dne 18. 2. 2009, tj. žaloba pro zmatečnost a žaloba na obnovu řízení, směřovalo mj. proti rozsudku obvodního soudu ve věci samé, který byl také zatížen nepřezkoumatelností, neboť obvodní soud v původním řízení neprovedl řádné dokazování ohledně existence tvrzeného výpovědního důvodu. K usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3305/2012-523 ze dne 30. 10. 2013 stěžovatelka poznamenala, že se v něm mylně uvádí, že pátrání prováděla švýcarská policie, ačkoliv dotaz ohledně pobytu stěžovatelky byl ve skutečnosti vznesen na administraci pro vystěhovalce a uprchlíky, což byla organizace, s níž stěžovatelka neměla nic společného. Kdyby se české velvyslanectví obrátilo na švýcarskou policii, tato by stěžovatelku nepochybně vypátrala. Jméno Hana Cisar bylo vedeno v telefonním seznamu a stěžovatelka také byla zapsána na českém velvyslanectví, jehož zaměstnankyně si tuto skutečnost z nedbalosti neověřila. Stěžovatelka dále vyjádřila nesouhlas s tím, že žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost ze dne 18. 2. 2009 byly posouzeny jako opožděné. Důvodem pro obnovu řízení byla lékařská zpráva, objevená dne 17. 12. 2008; podání ze dne 18. 2. 2009 tedy bylo včasné. Stěžovatelka rozporovala také závěr Nejvyššího soudu, že doplnění dovolání nebylo učiněno v zákonné lhůtě, a proto k němu nelze přihlížet; takový postup představuje dle stěžovatelky šikanozní výkon práva. Stěžovatelka uvedla, že argumenty, které dle Nejvyššího soudu uplatnila opožděně, zaslala obvodnímu soudu i své tehdejší právní zástupkyni již dne 9. 10. 2012, nicméně její právní zástupkyně je při koncipování dovolání do jeho textu nepojala, ačkoliv jinak argumentaci stěžovatelky opsala. V závěru svého doplnění stěžovatelka uvedla, že svou ústavní stížností napadá rovněž usnesení obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-227 ze dne 13. 12. 2007, usnesení městského soudu č. j. 19 Co 438/2008-291 ze dne 22. 10. 2008 a rozsudek obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-68 ze dne 12. 9. 2000.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu a s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti, posoudil podání stěžovatelky takto:

Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3305/2012-523 ze dne 30. 10. 2013 a usnesení městského soudu č. j. 19 Co 517/2010-431 ze dne 23. 3. 2011 byla ústavní stížnost podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré ostatní formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Ústavní soud by mohl do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout a jejich rozhodnutí zrušit pouze tehdy, jestliže by shledal, že jimi došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv.

Podstatu případu lze stručně shrnout tak, že se stěžovatelka po celou dobu řízení domáhala možnosti uplatnit opravný prostředek proti rozsudku obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-68 ze dne 12. 9. 2000. Za tímto účelem zaslala obvodnímu soudu podání, doručené dne 12. 7. 2005, které bylo nadepsáno jako "odvolání pro zmatečnost řízení". Obecné soudy posoudily toto podání jako odvolání a pro opožděnost jej odmítly. Stěžovatelka toto jejich posouzení dále rozporovala a napadla rozhodnutí, jimiž bylo odvolání odmítnuto, jakož i původní rozsudek ve věci samé, žalobou pro zmatečnost a žalobou na obnovu řízení; toto podání bylo obvodnímu soudu doručeno dne 23. 2. 2009. Stěžovatelka mimo jiné tvrdila, že již její podání, doručené obvodnímu soudu dne 12. 7. 2005, bylo svým obsahem žalobou pro zmatečnost, proto je třeba odvozovat běh lhůty k podání mimořádného opravného prostředku od tohoto data. Obecné soudy však jejím argumentům nepřisvědčily, když dovodily, že žaloba pro zmatečnost a žaloba na obnovu řízení byly řádně podány až přípisem doručeným soudu dne 23. 2. 2009, ve spojení s jeho následným doplněním. Obecné soudy konstatovaly, že ve vztahu k rozsudku ve věci samé byly tyto mimořádné opravné prostředky uplatněny opožděně a ve vztahu k ostatním rozhodnutím, tzn. usnesení o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty a usnesením o odmítnutí odvolání, se jednalo o návrh nepřípustný.

Ústavní soud se v rámci přezkumu usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3305/2012-523 ze dne 30. 10. 2013 a usnesení městského soudu č. j. 19 Co 517/2010-431 ze dne 23. 3. 2011, zabýval otázkou, zda posledně uvedený postup, tzn. zamítnutí žaloby pro zmatečnost a žaloby na obnovu řízení z důvodu jejich opožděnosti a nepřípustnosti, lze z ústavněprávního hlediska aprobovat.

U žaloby pro zmatečnost a žaloby na obnovu řízení proti rozsudku ve věci samé bylo klíčové posouzení obsahu podání označeného jako "odvolání pro zmatečnost", doručeného soudu dne 12. 7. 2005. Obecné soudy totiž dovodily, že se jednalo o odvolání a nikoliv o žalobu pro zmatečnost či na obnovu řízení; z toho pak plynul jejich závěr, že žaloba pro zmatečnost, jakož i žaloba na obnovu řízení proti rozsudku obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-68 ze dne 12. 9. 2000, byly podány až dne 23. 2. 2009, resp. 11. 10. 2010, a tedy opožděně. Zde je třeba zdůraznit, že vyhodnocení obsahu jednotlivých podání činěných v průběhu soudního řízení je věcí volné úvahy obecných soudů, do níž, je-li řádně odůvodněna, Ústavnímu soudu, vzhledem k mezím jeho přezkumné kompetence, zásadně nepřísluší jakkoliv zasahovat. Ústavní soud by mohl tuto úvahu přehodnotit pouze tehdy, jestliže by shledal, že je zatížena existencí extrémních rozporů mezi skutkovými zjištěními a právními závěry nebo že nemá příslušnou oporu v obsahu spisového materiálu. Nic takového však v projednávané věci zjištěno nebylo. Stěžovatelka namítala, že její podání ze dne 12. 7. 2005 umožňovalo několikerý výklad a soud jej nemohl řádně kvalifikovat, aniž by ji vyzval k upřesnění, čeho se svým návrhem domáhá. Stěžovatelka ovšem zcela pomíjí, že soud přesně to učinil, když společně s usnesením č. j. 27 C 137/97-83 ze dne 27. 7. 2005, jímž stěžovatelce ustanovil zástupce z řad advokátů, zaslal ustanovené právní zástupkyni i výzvu (jak patrno z referátu na č. l. 84), aby sdělila "čeho se stěžovatelka domáhá, zda- -li podala proti rozhodnutí soudu I. stupně odvolání či zda podává žalobu pro zmatečnost řízení či obnovu řízení". Tato výzva byla ustanovené právní zástupkyni doručena dne 22. 9. 2005. Právní zástupkyně podala proti svému ustanovení odvolání, jemuž soud vyhověl a ustanovil stěžovatelce jiného právního zástupce. Soud již svou výzvu neopakoval, neboť v mezidobí sama stěžovatelka v přípise doručeném soudu dne 19. 8. 2005 specifikovala, včetně odkazů na jednotlivá zákonná ustanovení, že její podání by mělo být považováno za odvolání a za návrh na obnovu řízení. V přípise datovaném dne 3. 12. 2007 (č.l. 235-236 spisu) pak stěžovatelka, s ohledem na celkovou změnu své argumentace, kdy začala tvrdit, že rozsudek ve věci samé není doposud v právní moci, uvedla, že návrh na obnovu řízení "vznesla z neznalosti § 228 o. s. ř.", neboť si neuvědomila, že obnova je přípustná pouze u pravomocného rozhodnutí. Stěžovatelka byla po celou dobu řízení právně zastoupena, ona sama i její právní zástupci měli přístup k soudnímu spisu, do nějž také v průběhu řízení nahlíželi, přičemž až do doby vydání usnesení obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-255 ze dne 19. 6. 2008, jímž bylo odvolání proti rozsudku ve věci samé odmítnuto, resp. ani v následném odvolacím řízení proti citovanému rozhodnutí, neuváděli, že by obvodní soud podání ze dne 12. 7. 2005 nesprávně kvalifikoval. Naopak, veškeré úkony činěné stěžovatelkou a jejími právními zástupci v období po 19. 8. 2005 svědčily o tom, že stěžovatelka podává výlučně odvolání a nikoliv žalobu pro zmatečnost či žalobu na obnovu řízení. Za okolností, kdy žádné z podání učiněných stěžovatelkou do 11. 10. 2010 nemělo náležitosti žaloby pro zmatečnost či žaloby na obnovu řízení, přičemž z úkonů stěžovatelky jednoznačně vyplývalo, že tyto mimořádné opravné prostředky uplatnit nemíní a má v úmyslu podat toliko odvolání, nebyl důvod, aby soud o těchto mimořádných opravných prostředcích rozhodoval, či aby postupoval dle § 43 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka měla v řízení vytvořen značný procesní prostor, aby mohla svá podání precizovat; přitom si sama zvolila procesní taktiku, z níž vyplynula rezignace na mimořádné opravné prostředky ve prospěch argumentu, že rozsudek ve věci samé není doposud v právní moci. Stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby pro případ, že nebude jejím argumentům o nepravomocnosti rozsudku přisvědčeno, uplatnila souběžně i žalobu pro zmatečnost či žalobu na obnovu řízení. Jestliže tak neučinila, ačkoliv, jak již bylo zdůrazněno, k tomu měla značný časový prostor a byla právně zastoupena advokátem, nelze než přičíst toto opomenutí dle zásady vigilantibus iura scripta sunt (právo náleží bdělým) k její tíži. Lze tedy konstatovat, že závěry obecných soudů o tom, že žaloba pro zmatečnost a žaloba na obnovu řízení proti rozsudku obvodního soudu ve věci samé byly podány až dne 23. 2. 2009, resp. 11. 10. 2010, plně odpovídá obsahu soudního spisu. S tím je pak neoddělitelně spjat i závěr o tom, že obě žaloby byly podány až po uplynutí lhůt stanovených v § 233 a § 234 o. s. ř. Argument, že lékařská zpráva byla objevena dne 17. 12. 2008, je bezpředmětný, neboť by sice ve vztahu k tomuto důkazu byla dodržena subjektivní tříměsíční lhůta pro podání žaloby na obnovu řízení, nicméně by nebyla zachována tříletá lhůta, jejíž počátek je určen právní mocí napadeného rozhodnutí. Otázka právní moci rozsudku ve věci samé přitom byla vyřešena v usnesení obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-255 ze dne 19. 6. 2008 a usnesení městského soudu č. j. 19 Co 438/2008-291 ze dne 22. 10. 2008, která ovšem Ústavní soud přezkoumávat nemůže (k tomu níže).

Kromě rozsudku ve věci samé se obecné soudy zabývaly rovněž žalobou pro zmatečnost a žalobou na obnovu řízení proti usnesení obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-227 ze dne 13. 12. 2007, usnesení obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-255 ze dne 19. 6. 2008 a usnesení městského soudu č. j. 19 Co 438/2008-291 ze dne 22. 10. 2008. Obecné soudy dovodily, že žádné z těchto usnesení není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 228 odst. 1 o. s. ř., resp. rozhodnutím, kterým se řízení končí ve smyslu § 229 odst. 1 o. s. ř., a proto žaloba na obnovu řízení ani žaloba pro zmatečnost není ve vztahu k nim přípustná. Stěžovatelka v této souvislosti namítla, že usnesením městského soudu č. j. 19 Co 438/2008-291, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání proti rozsudku ve věci samé, bylo skončeno řízení o "odvolání pro zmatečnost", a tedy byl naplněn požadavek ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř. Tomuto argumentu však nemohl Ústavní soud přisvědčit. Rozhodnutím, jímž se řízení končí, je míněno poslední rozhodnutí týkající se uplatněného žalobního nároku, nikoliv rozhodnutí o odmítnutí opravného prostředku. V případě odmítnutí opravného prostředku se postupuje dle speciálního ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř., které však ve znění účinném v době vydání napadených rozhodnutí, umožňovalo podat žalobu pouze v případě, že odvolání bylo odmítnuto odvolacím soudem, nikoliv v případě, kdy odvolání odmítl již soud prvního stupně a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil. Lze tedy uzavřít, že závěry obecných soudů o nepřípustnosti žaloby pro zmatečnost a žaloby na obnovu řízení odpovídají příslušným zákonným ustanovením.

Ústavní soud pro úplnost dodává, že Nejvyšší soud se řádně vypořádal se všemi dovolacími návrhy, když, kromě části, v níž neshledal u usnesení městského soudu č. j. 19 Co 517/2010-431 ze dne 23. 3. 2011 existenci otázky zásadního právního významu, dílem dovolací řízení zastavil a dílem dovolání pro opožděnost odmítl. Vytýkala-li stěžovatelka Nejvyššímu soudu, že nepřihlédl k doplnění dovolání ze dne 10. 7. 2013, pak nutno konstatovat, že Nejvyšší soud postupoval plně v intencích příslušných zákonných ustanovení, a nadto skutečnost, která byla prostřednictvím podání ze dne 10. 7. 2013 doplněna, tzn. že stejnopis rozsudku ve věci samé nebyl řádně doručen ustanovenému opatrovníkovi a odkaz na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohla mít na posouzení přípustnosti dovolání žádný vliv, neboť dovolání proti usnesení městského soudu č. j. 19 Co 438/2008-291 ze dne 22. 10. 2008, v němž byla tato otázka řešena, bylo odmítnuto pro opožděnost.

Ústavní soud tedy nezjistil nic, co by mohl obecným soudům z ústavněprávního hlediska vytknout; skutečnost, že se stěžovatelka s názorem obecných soudů neztotožnila, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá. Ústavní soud proto ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3305/2012-523 ze dne 30. 10. 2013 a usnesení městského soudu č. j. 19 Co 517/2010-431 ze dne 23. 3. 2011, odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Pokud šlo o usnesení obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-227 ze dne 13. 12. 2007 a usnesení městského soudu č. j. 19 Co 438/2008-291 ze dne 22. 10. 2008, byl Ústavní soud nucen konstatovat, že ústavní stížnost byla podána opožděně. Dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je s ohledem na datum doručení předmětných rozhodnutí relevantní (srov. čl. IV zákona č. 404/2012 Sb.), bylo třeba ústavní stížnost podat do 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytoval. Usnesení městského soudu č. j. 19 Co 438/2008-291 ze dne 22. 10. 2008, potvrzující rozhodnutí obvodního soudu o odmítnutí odvolání, bylo samo o sobě rozhodnutím o posledním procesním prostředku, neboť další opravný prostředek již proti němu nebyl přípustný (k nepřípustnosti žaloby pro zmatečnost proti tomuto rozhodnutí srov. argumentaci výše). U usnesení obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-227 ze dne 13. 12. 2007, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelky o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, poslední prostředek představovalo usnesení městského soudu č. j. 19 Co 179/2008-250 ze dne 16. 4. 2008, jímž bylo citované usnesení obvodního soudu potvrzeno. Potvrzující usnesení městského soudu stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti neuvedla, což by, pokud by nedošlo k doplnění petitu, zakládalo nepřípustnost ústavní stížnosti vůči usnesení obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-227 ze dne 13. 12. 2007, neboť ústavní stížnost musí vždy směřovat i vůči rozhodnutí o posledním procesním prostředku. Ústavní soud nicméně stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nevyzýval, neboť na konečném výsledku řízení o ústavní stížnosti by to nemohlo nic změnit. Usnesení městského soudu č. j. 19 Co 179/2008-250 ze dne 16. 4. 2008 právní zástupkyně stěžovatelky obdržela dne 9. 5. 2008 a usnesení téhož soudu č. j. 19 Co 438/2008-291 ze dne 22. 10. 2008 jí pak bylo doručeno dne 19. 11. 2008. Jestliže stěžovatelka předložila ústavní stížnost k poštovní přepravě dne 10. 1. 2014, byla tato ve vztahu k oběma rozhodnutím podána zjevně po uplynutí zákonné šedesátidenní lhůty ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost v části směřující proti usnesení městského soudu č. j. 19 Co 438/2008-291 ze dne 22. 10. 2008 a usnesení obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-227 ze dne 13. 12. 2007, potažmo usnesení městského soudu č. j. 19 Co 179/2008-250 ze dne 16. 4. 2008, odmítnout dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Co se týče napadeného rozsudku obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-68 ze dne 12. 9. 2000, v tomto ohledu nezbývá než odkázat na ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle nějž je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval. U předmětného rozsudku nebyla podmínka vyčerpání opravných prostředků splněna, neboť stěžovatelka sice podala proti rozsudku odvolání a žalobu pro zmatečnost, nicméně učinila tak v obou případech opožděně (viz shora provedená rekapitulace).

V části směřující proti rozsudku obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-68 ze dne 12. 9. 2000 proto Ústavní soud stížnostní návrh odmítl jako nepřípustný dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud podotýká, že v případě rozhodnutí, u nichž byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů dle § 43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu, se nemohl příslušnými námitkami stěžovatelky věcně zabývat. To platí zejména pro námitky týkající se dokazování v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, ustanovení opatrovníka a jeho působení v řízení před obvodním soudem, otázky právní moci rozsudku ve věci samé a námitky porušení ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2015


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu