III.ÚS 1558/15 #1

Ústavní soud rozhodl dne 20. srpna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Filipem Chytrým, advokátem, AK se sídlem v Praze 5, Malátova 633/12, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. února 2015 č. j. 7 Tdo 58/2015-37, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. července 2014 č. j. 10 To 260/2014-424 a proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. března 2014 č. j. 4 T 219/2013-358, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo podle něj dojít k porušení článku 6 odst. 1 a článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, článku 10 odst. 1, článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3, článku 38 odst. 2, článku 39 a článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. března 2014 č. j. 4 T 219/2013-358 uznán vinným ze spáchání přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 4 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Uvedeného přečinu se stěžovatel a spoluobviněný T. M. (dále také "obvinění") měli dopustit stručně řečeno tím, že po předchozí vzájemné domluvě, v úmyslu získat neoprávněné pojistné plnění, úmyslně zinscenovali dopravní nehodu osobních automobilů a fiktivní pojistnou událost následně oznámili u České pojišťovny, a. s., a u ČSOB Pojišťovny, a. s., s žádostí o poskytnutí pojistného plnění za poškození předmětných vozidel. Tím ČSOB Pojišťovně, a. s, způsobili škodu ve výši 74.292,- Kč a České pojišťovně, a. s., se pokusili způsobit škodu ve výši 99.929,- Kč. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 70.000,- Kč.

O odvoláních obou obviněných rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8. července 2014 č. j. 10 To 260/2014-424 tak, že obě odvolání podle § 256 trestního řádu zamítl jako nedůvodná.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. února 2015 č. j. 7 Tdo 58/2015-37 odmítl dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná.

III.
Ústavní stížností stěžovatel brojí proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů, neboť tvrdí, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Zdůrazňuje, že obecné soudy závěr o jeho vině přijaly toliko na základě nepřímých důkazů, které navíc hodnotily svévolně a nevypořádaly se náležitě s jeho obhajobou. Domnívá se dále, že své skutkové a právní závěry obecné soudy nedostatečně odůvodnily a postupovaly v rozporu se zásadou presumpce neviny, jakož i zásadou in dubio pro reo.

Stěžovatel především namítá, že obecné soudy založily svá rozhodnutí na znaleckém posudku z oboru doprava, ekonomika, strojírenství a na výslechu znalce Ing. Zbyňka Vlasáka, který měl potvrdit, že celkové poškození vozidel neodpovídalo mechanismu dopravní nehody a popisovanému střetu, a nešlo tedy o dopravní nehodu. Stěžovatel poukazuje na to, že v odvolacím řízení obhajoba soudu předložila znalecký posudek vypracovaný Ing. Pavlem Winklerem, jenž závěry dříve jmenovaného posudku zpochybňuje. Za situace, kdy byly provedeny dva vzájemně si rozporující posudky, měl podle stěžovatele odvolací soud nechat vypracovat revizní znalecký posudek, který by rozpory odstranil.

Odvolací soud měl podle názoru stěžovatele provést výslech znalce Ing. Winklera, neboť nebyly splněny podmínky pro pouhé přečtení jeho znaleckého posudku. Odvolací soud se navíc podle něj opomněl s tímto důkazním návrhem obhajoby vypořádat v odůvodnění svého rozhodnutí.

IV.
Ústavní soud prostudoval obsah napadených rozhodnutí ve světle stěžovatelem formulovaných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve své judikatuře Ústavní soud vždy připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů, nýbrž zvláštním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy). Není proto zásadně oprávněn přehodnocovat skutkové či právní závěry obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu (např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).

Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat důkazní postup orgánů činných v trestním řízení, nedosahuje-li tvrzené pochybení ústavněprávní roviny. Aby obecné soudy dostály požadavkům kladeným na ně ústavními předpisy, musejí svůj důkazní postup detailně popsat a své úvahy přesvědčivě vysvětlit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být nikterak zkreslena a závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene musí být náležitě zdůvodněn (viz např. nález ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08). Z hlediska ústavněprávního přezkumu nelze akceptovat, jsou-li skutková zjištění obecných soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03).

Námitkami předkládanými v ústavní stížnosti stěžovatel opakuje svoji obhajobu, kterou uplatnil již v řízení před obecnými soudy a s níž se tyto soudy náležitě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další instance obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo výše uvedeno, z jeho pozice nepřísluší.

Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy v projednávané věci naplnily všechny podmínky, které jsou z ústavněprávního hlediska kladeny na dokazování v trestním řízení, a proto neshledal prostor pro svůj kasační zásah. Nalézací soud založil závěr o vině obviněných především na znaleckém posudku a na výslechu znalce Ing. Zbyňka Vlasáka, jehož závěry potvrdily, že uplatněná pojistná událost nebyla skutečnou dopravní nehodou, neboť poškození předmětných vozidel technicky nemohla vzejít z prezentované nehody. Ačkoliv se stěžovatel v odvolacím řízení snažil uvedený znalecký posudek zpochybnit předložením nového znaleckého posudku Ing. Pavla Winklera, odvolací soud setrval na závěrech soudu prvostupňového. Vysvětlil přitom náležitým a zevrubným způsobem, proč nepovažoval obhajobou předložený znalecký posudek za přesvědčivý a přiklonil se naopak k závěrům posudku původního. Konstatoval zároveň, že nejde o jediný usvědčující důkaz, neboť již policisté, kteří se na místo údajné nehody dostavili, objevili řadu nesrovnalostí popsaných v protokolu o nehodě. Úvahy odvolacího soudu jsou z pohledu Ústavního soudu dostatečně přesvědčivé a logicky ucelené; nelze proto spatřovat jakékoliv pochybení při hodnocení důkazů ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

Za situace, kdy odvolací soud přesvědčivě zdůvodnil, proč se neztotožnil se závěry znalce Ing. Winklera, nýbrž naopak přisvědčil obsahu původního znaleckého posudku, nepovažuje Ústavní soud skutečnost, že v odvolacím řízení nebyl proveden výslech jmenovaného znalce, za vadu dosahující ústavněprávní roviny. Z obdobných důvodů nemohl Ústavní soud přisvědčit námitce ohledně případného zadání revizního znaleckého posudku. O ústavněprávní vadu tzv. opomenutého důkazu nejde v situaci, kdy navrhovaný důkaz obsahuje redundantní informaci.

Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů v projednávané věci nebyla nikterak dotčena základní práva stěžovatele. Nezbylo mu tedy než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. srpna 2015


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu