I.ÚS 67/15 #2

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Aleny Krejčíkové a Vlastislava Vondrovského, zastoupených JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou, se sídlem Krameriova 139, Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014 č. j. 33 Cdo 4183/2014-448 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2014 č. j. 18 Co 33/2014-294, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Jaroslava Krejčíka, zastoupeného JUDr. Rostislavem Netrvalem, Ph.D., advokátem, se sídlem Zlatnická 78/I, Klatovy, a GOOD ONE s.r.o. (dříve Reality Investice Vaněk, s.r.o.), zastoupené Mgr. Filipem Maříkem, advokátem, se sídlem Mikulášská třída 9, Plzeň, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlavní označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, a to pro porušení svého práva na spravedlivý proces a principu rovnosti dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

2. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatelé jako žalobci domáhali po vedlejších účastnících zaplacení částky 1.450.000 Kč s příslušenstvím, a to coby půjčky, která jim měla být vrácena. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. 10. 2013 č. j. 6 C 186/2010-252 byla žaloba zamítnuta a dále bylo určeno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelé neprokázali svá tvrzení co do poskytnutí půjčky; při rozhodování o nákladech řízení pak aplikoval § 150 občanského soudního řádu s ohledem na sociální poměry žalobců. K odvoláním všech účastníků řízení pak Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích o zamítnutí žaloby a částečně ve výroku o nákladech řízení, částečně jej ve výroku o nákladech řízení změnil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Krajský soud shledal napadené rozhodnutí okresního soudu věcně správné, ani podle něj se stěžovatelům nepodařilo prokázat uzavření smlouvy o půjčce s vedlejším účastníkem (stěžovateli doložená listina jej z vícera specifikovaných důvodů neprokazovala); naopak v případě stěžovatele, který měl vedlejšímu účastníkovi údajně půjčit částku 450.000 Kč, byla vůbec pochybná jeho aktivní legitimace, v případě stěžovatelky a částky 1.000.000 Kč, kterou měla ona půjčit vedlejšímu účastníkovi, pak bylo jednoznačně zjištěno, že mezi účastníky bylo dohodnuto, že tato částka bude zaslána na účet vedlejšího účastníka s tím, že spolu s dalšími finančními prostředky bude použita na zakoupení nemovitosti, v níž poté měli stěžovatelé s vedlejším účastníkem a dalšími rodinnými příslušníky společně bydlet (a též bydleli od roku 2007 do roku 2010, kdy se odstěhovali). Při rozhodování o nákladech řízení před soudy obou stupňů krajský soud zohlednil jednak sociální situaci stěžovatelů, kteří byli též osvobozeni od placení soudních poplatků, a jednak částečnou zjevnou neopodstatněnost jimi uplatňovaného nároku. Dovolání stěžovatelů pak Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl pro řádné nevymezení jeho přípustnosti a dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení.

3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé zpochybňují závěry obecných soudů, zejména zdůrazňují, že stěžovatelka nikdy nedala souhlas s převedením jí získaných finančních prostředků na účet vedlejšího účastníka (ze strany vedlejší účastnice) ani k jejich použití k zakoupení nového domu. Obecné soudy nepřihlédly ke všem tvrzením stěžovatelů, zejména těm týkajícím se jejich špatného vztahu s vedlejším účastníkem, ani k jimi navrhovaným či předloženým důkazům, aniž by to řádně odůvodnily. Ani Nejvyšší soud se jejich věcí důsledně nezabýval. Navíc jim bylo uloženo hradit náklady řízení vedlejším účastníkům, čehož však ve své finanční situaci nejsou schopni a je na ně uvalena exekuce. Stěžovatelé by rádi získali zpět své finanční prostředky, aby si za ně mohli koupit malý byt, a dosáhli toho, aby si je nemohl ponechat vedlejší účastník, který stěžovatele během jejich společného bydlení psychicky i fyzicky týral.

4. K ústavní stížnosti se vyjádřili též účastníci a vedlejší účastníci řízení. Tato vyjádření však nebyla nijak reflektována při posouzení ústavní stížnosti, proto jejich obsah není třeba na tomto místě rekapitulovat. Ze stejného důvodu tato vyjádření nebyla ani zaslána stěžovatelům s možností se k nim vyjádřit.

5. Ústavní soud konstatuje, že k návrhu stěžovatelů svým usnesením ze dne 4. 3. 2015 č. j. I. ÚS 67/15-31 odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2014 č. j. 18 Co 33/2014-294 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014 č. j. 33 Cdo 4183/2014-448.

6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i spisu Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 6 C 186/2010, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

9. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatelé zkrátka nesouhlasí se skutkovými a právními závěry obecných soudů a zejména s procesem dokazování před okresním soudem. K tomu však Ústavní soud může toliko poznamenat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tedy sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených či i nenavržených důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (například v případě tzv. opomenutých důkazů), o jejichž naplnění však námitky stěžovatelů nesvědčí. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). K tomu však v nyní projednávané věci nedošlo.

10. Ústavní soud nad rámec nutného odůvodnění podotýká, že si je vědom nesnadnosti a tíživosti celkové sociální situace stěžovatelů, včetně jejich zdravotního stavu a finančních poměrů, avšak ústavní stížnost v daném případě nepředstavuje příhodný prostředek řešení či nápravy této situace. Ústavní soud je povolán toliko k ochraně ústavnosti, přičemž v projednávaném případě žádný protiústavní postup či rozhodnutí obecných soudů zjištěny nebyly. Naopak, zvláště okresní soud se věcí stěžovatelů velmi podrobně a pečlivě zabýval, jak je patrné z jeho spisu, a mimo jiné se při jednáních opakovaně dotazoval právní zástupkyně stěžovatelů, čeho přesně se stěžovatelé domáhají, o co se jim jedná (zda o půjčku či o bezdůvodné obohacení). Stěžovatelé neustále setrvávali na požadavku vrácení půjčky, avšak uzavření smlouvy o půjčce se jim nepodařilo prokázat podle závěru okresního i krajského soudu. Oba soudy přitom svá rozhodnutí zcela dostatečně, srozumitelně a logicky odůvodnily, náležitě zabývaly se všemi relevantními tvrzeními účastníků řízení i v řízení provedenými důkazy. Jak vyplývá z rozsudku okresního soudu, byly zohledněny nejen listinné důkazy a četné účastnické a svědecké výpovědi, ale též znalecký posudek z oboru písmoznalectví a přestupkové spisy týkající se oznámení stěžovatelky ohledně nevhodného chování (vyhrožování, napadení) vedlejšího účastníka vůči ní (věci vždy byly odloženy); okresní soud rovněž řádně odůvodnil, proč nepřipustil stěžovateli navrhovaný důkaz zvukovým záznamem, z nějž měla být patrná komunikace mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem, který ale s jeho pořízením nedal souhlas. Ústavní soud tak celkově obecným soudům, respektive Krajskému soudu v Plzni i Nejvyššímu soudu, ze své pozice nemá co vytknout.

11. Vzhledem k učiněnému závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů ani k porušení ústavních principů, Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

12. Ústavnímu soudu nepřísluší morálně hodnotit chování účastníků řízení, avšak v této věci apeluje na vedlejšího účastníka, syna stěžovatelky, aby zvážil, zda vítězství v daném soudním sporu, včetně důsledků z něj vyplývajících pro jeho matku, ho učiní šťastným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2015


Ludvík David, v. r.
předseda senátu