III.ÚS 415/15 #1 — Nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka a ochrana dobré víry nabyvatele

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Vladimíra Kůrky - ze dne 27. srpna 2015 sp. zn. III. ÚS 415/15 ve věci ústavní stížnosti 1. Tomáše Jedličky a 2. Štěpánky Jedličkové, zastoupených JUDr. Jiřím Bydžovským, advokátem, se sídlem Soudní 2107, Tachov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 30 Cdo 3709/2014-834 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. ledna 2014 č. j. 12 Co 25/2013-689 vydaným v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a a) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, a b) Oldřicha Vavřičky jako vedlejších účastníků řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností ze dne 5. 2. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 2. 2015, stěžovatelé brojí proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž byl rozhodován spor o určení vlastnictví k blíže specifikovaným nemovitostem v k. ú. Velká Hleďsebe a v k. ú. Stará Voda u Mariánských Lázní. Stěžovatelé namítají porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rovné postavení účastníků v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a vlastnického práva chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z vyžádaného spisového materiálu se podává, že stěžovatelé přistoupili jako žalovaní (č. 4 a 5) do řízení o žalobě České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (první vedlejší účastník řízení) o určení (spolu)vlastnictví k nemovitostem, původně ve spoluvlastnictví [předtím v bezpodílovém spoluvlastnictvím manželů (dále též jen "BSM")] žalovaného (č. 1) F. B. (po jeho smrti vstoupil do pozice žalovaného jeho syn L. B.) a jeho bývalé manželky S. B. (žalovaná č. 2), které měly na základě rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2003 č. j. 33 T 1/2002-8997 (33 T 18/98) propadnout státu (v části původního vlastnictví F. B.). Žaloba byla podána v prosinci 2006. Předmětné nemovitosti převedla S. B. na svoji dceru N. Š. darovací smlouvou z července 2005. Kupní smlouvu na nemovitosti v k. ú. Velká Hleďsebe pak uzavřeli stěžovatelé s N. Š. v lednu 2008.

3. Soud prvního stupně zamítl částečným rozsudkem (jímž byl řešen vztah mezi prvním vedlejším účastníkem řízení, druhým vedlejším účastníkem řízení a stěžovateli) žalobu prvního vedlejšího účastníka řízení. Tou se vedle určení, že je výlučným vlastníkem nebo spoluvlastníkem nemovitostí v k. ú. Velká Hleďsebe, žalobce domáhal téhož určení ve vztahu k blíže specifikovaným nemovitostem v k. ú. Stará Voda u Mariánských Lázní, jejichž pozdějším nabyvatelem se stal druhý vedlejší účastník řízení. V odůvodnění (s odkazem na judikaturu Ústavního soudu) soud uzavřel, že stěžovatelé byli jednoznačně v dobré víře při koupi předmětných nemovitostí, neboť vycházeli jednak z prohlášení prodávající (N. Š.) a ujištění zprostředkující realitní kanceláře a jednak především z údajů v katastru nemovitostí, kde nebyla zapsaná žádná poznámka ohledně jakéhokoliv omezení vyplývajícího ze zajištění a později propadnutí majetku, jenž byl předmětem kupní smlouvy. K odvolání prvního vedlejšího účastníka řízení rozhodl odvolací soud poprvé rozsudkem ze dne 13. 3. 2013 č. j. 12 Co 25/2013-639 tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

4. Proti tomuto rozsudku podal vedlejší účastník řízení dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 8. 10. 2013 č. j. 30 Cdo 2017/2013-673 tak, že první rozsudek odvolacího soudu v této věci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že vyjma zákonem stanovených případů nelze při pouhém zjištění osoby jednající v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí, která uzavřela absolutně neplatnou převodní smlouvu, přistoupit k právně kvalifikovanému závěru, že i v takovém případě došlo k nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka. Nejvyšší soud zde odkázal na svoji ustálenou judikaturu (např. usnesení ze dne 1. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4280/2009), která pro údajnou absenci nosných důvodů argumentace v nálezové judikatuře Ústavního soudu, že vlastnické právo lze nabýt od nevlastníka s ohledem na dobrou víru nabyvatele, těmto závěrům nepřisvědčila a setrvává na závěru, že v případě absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem nelze uplatnit princip nabytí vlastnického práva v dobré víře.

5. Odvolací soud se v dalším řízení řídil právním názorem Nejvyššího soudu a napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že první vedlejší účastník řízení je výlučným vlastníkem nebo spoluvlastníkem předmětných nemovitostí. Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že ve věci byly zohledněny následující skutečnosti: usnesením Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 1. 2. 1995 sp. zn. 2 KZv 11/95 byl zajištěn podle § 347 odst. 1 trestního řádu celý majetek obviněného F. B. (v původním řízení 1. žalovaného, manžela 2. žalované) z důvodu, že byl trestně stíhán, a vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného činu a k poměrům obviněného, kdy státní zástupce předpokládal, že bude-li odsouzen, přichází v úvahu trest propadnutí majetku. Již v té době byla obava, že podstatná část majetku obviněného by mohla být prodejem či jiným jeho úkonem zcizena a výkon trestu by tím byl zmařen nebo alespoň ztížen. Podle rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2003 č. j. 33 T 1/2002-8997 (33 T 18/98) byl obžalovaný F. B. uznán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a byl mu mj. uložen trest propadnutí majetku, který podle § 52 odst. 1 trestního zákona postihuje celý majetek. Rozsudek nabyl právní moci dne 18. 5. 2004. V katastru nemovitostí byl trestní rozsudek promítnut tak, že na LV č. X1, vedeném u Katastrálního úřadu v Chebu (týká se nemovitostí v k. ú. a obci Stará Voda u Mariánských Lázní, tj. druhého vedlejšího účastníka řízení), bylo zaznamenáno omezení dispozičních práv k předmětným nemovitostem a ke dni 7. 11. 2003 pak i na LV č. X2 u téhož katastrálního úřadu (týká se nemovitostí v k. ú. a obci Velká Hleďsebe, tj. stěžovatelů).

6. Ve vztahu k nemovitosti zapsané na LV č. X2 (v k. ú. a obci Velká Hleďsebe, tj. ve vztahu ke stěžovatelům) vyšel odvolací soud ze zjištění soudu prvního stupně, že původní žalovaný F. B. a 2. žalovaná jako manželé získali tyto nemovitosti kupní smlouvou ze dne 11. 7. 1994 od Naděždy Mendykové, a to do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Za trvání manželství bylo sice zúženo bezpodílové spoluvlastnictví manželů (rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 5. 1997 č. j. 8 C 61/97-4), stalo se to však poté, kdy veškerý majetek původního 1. žalovaného byl již zajištěn a 2. žalovaná a zástupce původního 1. žalovaného tyto skutečnosti před soudem zamlčeli. K zániku BSM (společného jmění manželů) došlo proto fakticky až 18. 5. 2004 právní mocí rozsudku vydaného v trestním řízení. Zápis vlastnického práva byl na katastru vyznačen pouze pro 2. žalovanou (v roce 1997), jak je zřejmé z notářského zápisu JUDr. Heleny Markové ze dne 5. 6. 1997 sp. zn. NZ 114/97 a N 117/97. Tyto nemovitosti pak 2. žalovaná darovací smlouvou převedla na N. Š., svoji dceru, dne 27. 7. 2005, která je zatížila zřízením zástavního práva k nemovitostem podle zástavní smlouvy, kterou uzavřela N. Š. s Českou spořitelnou, a. s., a prostřednictvím realitní kanceláře ji prodala dne 21. 1. 2008 stěžovatelům.

7. Původní 1. žalovaný s 2. žalovanou neuzavřeli po zúžení společného jmění dohodu o vypořádání BSM a vypořádání nebylo provedeno ani soudem, proto odvolací soud dospěl k závěru, že uplynutím tří let od právní moci rozsudku o zúžení BSM (14. 5. 1997) náleží předmětné nemovitosti do podílového spoluvlastnictví 2. žalované a původního 1. žalovaného. Jelikož trestním rozsudkem ze dne 31. 10. 2003 (sp. zn. 33 T 1/2002) byl vůči původnímu 1. žalovanému vysloven i trest propadnutí majetku podle § 51 odst. 1 trestního zákona, byl postižen podle § 52 odst. 1 trestního zákona veškerý jeho majetek. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že jedna polovina tohoto majetku připadla České republice. Vedlejší účastník se proto oprávněně domáhal vydání jedné poloviny nemovitostí v k. ú. a obci Velká Hleďsebe po stěžovatelích, neboť ohledně této části nebyla 2. žalovaná vlastníkem předmětných nemovitostí, nemohla je tedy ani převést v tomto rozsahu na svoji dceru N. Š., kterou jimi obdarovala, a ta jako nevlastník jedné poloviny nemovitostí v tomto rozsahu je nemohla prodat stěžovatelům jako celek. Obdobná situace nastala podle odvolacího soudu i vůči druhému vedlejšímu účastníkovi řízení. Odvolací soud rovněž vyslovil závěr, že k přechodu vlastnictví na poslední nabyvatele těchto nemovitostí (tj. druhého vedlejšího účastníka a stěžovatele) nemohlo dojít ani jejich vydržením proto, že nebyla naplněna podmínka nepřetržité držby v dobré víře po dobu 10 let od uzavření kupních smluv.

8. Dovolání stěžovatelů proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Poukázal na to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí tohoto soudu, jakož i s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen "velký senát Nejvyššího soudu") ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. 31 Cdo 1168/2013. V naposled uvedeném rozsudku Nejvyšší soud s přihlédnutím k dosavadní judikatuře Ústavního soudu vztahující se k dané materii a v poměrech platnosti a účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění, vyložil a odůvodnil právní názor, že neshledává důvod ke změně judikatury obecných soudů, zejména ke změně rozhodovací praxe opírající se o závěry obsažené v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009 sp. zn. 31 Odo 1424/2006, podle nichž se (další) kupující nestává vlastníkem nemovitosti jen na základě toho, že při uzavření (další) kupní smlouvy jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí, neboť opačný výklad by negoval celou dosud platnou úpravu vydržení v občanském zákoníku. Judikatura Nejvyššího soudu při řešení této věci i nadále vychází z plenárních nálezů Ústavního soudu ze dne 13. června 2006 sp. zn. Pl. ÚS 750/04 [správně sp. zn. Pl. ÚS 75/04 ze dne 13. 6. 2006 (N 119/41 SbNU 485; 452/2006 Sb.)] a ze dne 16. října 2007 sp. zn. Pl. ÚS 78/06 (N 162/47 SbNU 145; 307/2007 Sb.).


II. Argumentace stěžovatelů

9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že do jejich práv obecné soudy zasáhly upřednostněním ochrany vlastnického práva žalobce (prvního vedlejšího účastníka řízení) před ochranou jejich dobré víry při nabývání předmětných nemovitostí. Stěžovatelé nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem na podkladě kupní smlouvy uzavřené s předchozím vlastníkem dne 21. 1. 2008. V době převodu nemovitostí byl předchozí vlastník v evidenci nemovitostí řádně zapsán jako výlučný vlastník.

10. Stěžovatelé uvedli, že v době převodu vlastnického práva byla na straně stěžovatelů prokázána existence dobré víry, která se vztahovala jak k okolnostem, za nichž věcné právo vzniklo, tedy k právnímu důvodu vzniku práva ("titulu"), tak také k dalším okolnostem, s nimiž právo spojuje vznik nabytí vlastnického práva. Byla sepsána písemná smlouva o převodu vlastnického práva, která byla řádně v úředním registru nemovitostí zapsána. Konečně bylo prokázáno, že v době převodu nebylo v katastru nemovitostí evidováno žádné spoluvlastnické právo prvního vedlejšího účastníka řízení k předmětným nemovitostem.

11. Stěžovatelé mají za to, že dodatečně prokazovaná neplatnost smlouvy o převodu nemovitostí mezi původními vlastníky a stěžovateli nemůže jít k jejich tíži a nelze takto omezovat jejich vlastnictví právem třetí osoby. K tomu poukazují na § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona č. 90/1996 Sb. Žalobce se navíc svého spoluvlastnického práva u soudu začal domáhat až po uplynutí několika let, přičemž ze strany stěžovatelů již byly do předmětných nemovitostí vloženy nemalé investice v souvislosti s jejich údržbou a rekonstrukcí.

12. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v daném případě obecné soudy zcela scholasticky a kazuisticky setrvaly na právní argumentaci a závěrech, že mimo zákonem stanovené a předvídané případy, a to podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, nebylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka a že dosavadní judikatura Ústavního soudu neobsahuje žádnou takovou právní argumentaci, jež by právně relevantním způsobem vytěsňovala (již jako překonanou) argumentaci Nejvyššího soudu. Právní názory obecných soudů o této otázce podle přesvědčení stěžovatelů nemohou v daném případě obstát, a to jak z hlediska ústavněprávního, tak i z hlediska věcněprávního.

13. Akceptování výkladu učiněného soudem stran řešení právní otázky nabytí vlastnictví od nevlastníka by znamenalo, že žádný vlastník, který nabyl vlastnictví na základě zneplatněné smlouvy, eventuálně i v případě existence takové smlouvy, která byla v řetězci kupních smluv uzavřena jako první, by si nemohl být svým vlastnictvím jist, což ve svém důsledku neodpovídá zásadě materiálního pojetí právního státu a obecnému principu spravedlnosti. Stěžovatelé mají za to, že v případech, kdy dochází ke kolizi dvou základních práv, a to práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku a vlastnického práva původního vlastníka, musí tato dobrá víra nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí obecně požívat totožné ústavní ochrany jako vlastnické právo původního vlastníka, a to s ohledem na princip právní jistoty a princip ochrany nabytých práv.

14. Stěžovatelé se domnívají, že jejich vlastnické právo k předmětným nemovitostem vzniklo v plném rozsahu a že jejich vlastnictví vzniklo za okolností existence dobré víry a nepochybně pak za předpokladu jejich víry v platnost a správnost předchozího nabývacího titulu převodce. Zárukou jim byla skutečnost, že již předchozí vlastník nabyl nemovitosti tak, že jemu svědčilo vlastnické právo jako výlučnému vlastníkovi. Předchozí vlastník nové nabyvatele nijak neupozornil, že vlastnictví předmětných nemovitostí je sporné a ke dni převodu toto neučinil ani první vedlejší účastník řízení.

15. Stěžovatelé dále odkázali na výklad Ústavního soudu při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka, a to i za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, v nálezech ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 143/07 (N 35/52 SbNU 359), ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11 (N 88/61 SbNU 359), ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 3061/11 (N 138/66 SbNU 123), ze dne 28. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 800/12 (N 198/67 SbNU 555), ze dne 2. 10. 2012 sp. zn. I. ÚS 3314/11 (N 165/67 SbNU 27), ze dne 10. 6. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4905/12 (N 105/69 SbNU 719), ze dne 20. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4684/12 (N 194/71 SbNU 319), ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 (N 61/73 SbNU 163). Zejména na naposled citovaný nález a jeho argumentaci pak ve vztahu ke své věci stěžovatelé v podrobnostech odkazují.


III. Vyjádření účastníků

16. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Nadto předestřel postup Nejvyššího soudu po vydání nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/12, na nějž stěžovatelé odkazují a v němž byl údajně formulován nový způsob nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí. Senát 30 Cdo předložil věc (původně vedená pod sp. zn. 30 Cdo 1168/2013), v níž byla k řešení právní otázka nabytí nemovitosti od nevlastníka, k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, neboť se chtěl odklonit od dosavadní judikatury dovolacího soudu s ohledem na závaznost předmětného nálezu Ústavního soudu a v něm (vy)řešené otázky mj. i s ohledem na plenární judikaturu ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 75/04 a sp. zn. Pl. ÚS 78/06 (viz výše), na kterou Ústavní soud (jak bylo uvedeno v citovaném nálezu) navazoval a prohluboval ji.

17. Velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 (a posléze i celé občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu, které rozhodlo o publikaci tohoto rozsudku ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, když se s jeho právními závěry zcela ztotožnilo) zaujal právní názor, že přisvědčuje (shora již citované) plenární judikatuře Ústavního soudu a i nadále zaujímá právní názor, že v poměrech předchozí civilní úpravy nebylo možné - mimo zákonem stanovené způsoby - nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka. Zdůraznil rovněž, že tříčlenné senáty Nejvyššího soudu nemohou samy o sobě změnit svou judikaturu prostým převzetím názoru vyplývajícího z nálezu Ústavního soudu vydaného rovněž tříčlenným senátem.

18. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 se dle Nejvyššího soudu na straně jedné konstatuje, že předchozí právní úprava neobsahovala institut nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, na straně druhé se ovšem takový způsob tímto nálezem (v němž jsou poprvé vymezeny znaky skutkové podstaty nabytí nemovité věci od nevlastníka) zavádí, jako by tak činil zákonodárce, to vše v situaci, kdy úprava materiální publicity obsažená v § 11 zákona č. 265/1992 Sb. byla Ústavním soudem v jeho předcházející judikatuře shledána jako nedostatečná (a tedy vlastně za kolidující s ústavními předpisy).

19. Velký senát Nejvyššího soudu zdůraznil, že z plenárních nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 75/04 a sp. zn. Pl. ÚS 78/06 vyplývá, že pouze zákonem stanovené způsoby nabytí vlastnického práva jsou ústavně souladné, což je plně uplatnitelné i pro případy, kdy dojde (po právu) k odstoupení od převodní smlouvy mezi A a B poté, co B převedl své vlastnické právo na nabyvatele C, případně došlo-li v dané posloupnosti k dalším převodům, přičemž Ústavní soud (ve věci sp. zn. Pl. ÚS 78/06) zdůraznil, že dříve, než došlo k odstoupení od smlouvy mezi A a B, převodce B v souladu s právem mohl převést vlastnické právo na nabyvatele C atd., takže případně následné odstoupení jednoho z účastníků převodní smlouvy mezi A a B již nemůže ovlivnit věcněprávní vztah náležející subjektu C, D atd., jenž v mezidobí předmětný nemovitý majetek řádně nabyl, a proto jej (popsaným způsobem s ohledem na ochranu svého řádně nabytého vlastnického práva) nemůže pozbýt. Popsaný model je podle velkého senátu Nejvyššího soudu třeba důsledně odlišovat od situace, kdy převodní smlouva je již od samého začátku absolutně neplatná. Velký senát Nejvyššího soudu tedy nesdílí závěr, že Ústavním soudem založená nová právní norma - nabytí nemovitosti od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v důvěře v zápis do katastru nemovitostí - představuje "prohloubení" této judikatury (viz bod 53 nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12), nýbrž naopak, že je s touto plenární judikaturou v (přímém) rozporu, a proto pro velký senát je i nadále relevantní právě ona plenární judikatura Ústavního soudu při řešení uvedené právní otázky.

20. Pokud velký senát Nejvyššího soudu bude i nadále zachovávat tento právní názor, zatímco některé tříčlenné senáty Ústavního soudu budou zase zaujímat právní názor vyplývající z nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014 (N 61/73 SbNU 163), že jde o prohloubení této plenární judikatury, pak bez předložení věci plénu Ústavního soudu tato judikatorní oscilace nemůže mít konce, dokud nebudou pravomocně rozsouzeny stovky dalších, dosud trvajících soudních sporů v dané materii. Senát 30 Cdo pak buď bude v konkrétní věci vázán právním názorem vyplývajícím z příslušného kasačního rozhodnutí Ústavního soudu, anebo v ostatních případech, pokud v pozdějších rozhodnutích Ústavního soudu bude reagováno na zmíněný rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu [za což pochopitelně nelze kupř. považovat usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 315/15 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)], bude muset opět podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), věc předložit velkému senátu Nejvyššího soudu k rozhodnutí, který zřejmě opět rozhodne stejně jako ve věci sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, neboť nelze předpokládat, že předmětná plenární judikatura Ústavního soudu by mohla být Nejvyšším soudem interpretována jinak. Ostatně i zákonodárce např. v důvodové zprávě k novému katastrálnímu zákonu [zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)] stejně jako právní doktrína (včetně tvůrců nového občanského zákoníku) zcela jasně uvedl, že dosavadní právní úprava nabytí nemovitosti od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v důvěře v zápis v katastru nemovitostí neumožňovala.

21. Nejvyšší soud má za to, že nálezem sp. zn. I. ÚS 2219/12 došlo k posunutí hranice od výkladu a aplikace platných a účinných právních norem skrze ústavněprávní principy a ideu spravedlnosti k formování nového pravidla chování, jehož skutková podstata je s odkazem na tyto principy - mimo stávající právní předpisy - nově vytvářena, což komentované rozhodnutí činí značně problematickým, jakkoliv Ústavní soud sledoval zjednání nápravy v oblasti týkající se převodů nemovitého majetku a problémů plynoucích z polovičaté zásady materiální publicity. Problematický dosah závěrů z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12 lze zaregistrovat i při řešení otázky vydržení versus nabytí nemovitosti od nevlastníka dobrověrným nabyvatelem.

22. Nejvyšší soud dále poukazuje na to, že nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014 (N 61/73 SbNU 163) nově zkonstruovaná skutková podstata nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka dobrověrným nabyvatelem byla přijata na samém sklonku existence starého civilního kodexu z roku 1964, kdy stávající právní úprava již obsahuje (nikoli v plné šíři a bezproblémově, ale přesto komplexněji) úpravu zásady materiální publicity též v oblasti katastru nemovitostí.

23. V nyní řešeném případu Nejvyšší soud považuje za nutné zohlednit zjištění učiněné již soudem prvního stupně, že ještě před uzavřením dohody původních vlastníků (F. B. a druhé žalované) o vypořádání jejich zaniklého společného jmění manželů "došlo rozhodnutím Krajského státního zástupce v Plzni ze dne 1. 2. 1995 sp. zn. 2 KZv 11/95 k zajištění celého majetku F. B." a že "bez ohledu na toto rozhodnutí druhá žalovaná předmětné nemovitosti darovací smlouvou ze dne 27. 7. 2005 převedla na svoji dceru N. Š.", která posléze tyto nemovitosti prodala (na základě kupní smlouvy ze dne 21. ledna 2008) stěžovatelům.

24. Komentářová literatura k novému občanskému zákoníku - k uplatnění zásady materiální publicity - dokonce uzavírá, že pokud bude nakládající osoba omezena v nakládání s nemovitostmi, avšak v katastru nemovitostí nebyla o této skutečnosti vyznačena odpovídající poznámka, není nabyvatel nemovitostí chráněn principem materiální publicity, přestože ze zápisů v katastru nemovitostí omezení vlastníka nevyplývalo, a on se tak jevil jako osoba plně oprávněná s nemovitostmi nakládat [Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 37 a násl.]. V případě trestněprávních souvislostí by pak (již z povahy věci) mělo být vyloučeno nabytí nemovitého majetku zapsaného v katastru nemovitostí na základě pouhé dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Proto i z posledně uvedených důvodů nelze podanou ústavní stížnost považovat za důvodnou.

25. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadeným rozsudkem plně vyhověl právnímu názoru vyjádřenému v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2013 č. j. 30 Cdo 2017/2013-673, jímž byl zrušen jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 13. 3. 2013 č. j. 12 Co 25/2013-639. Odkázal proto zcela na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl, aby byla stížnost stěžovatelů jako nedůvodná zamítnuta.

26. První vedlejší účastník řízení (Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) ve vyjádření k ústavní stížnosti nejprve shrnul skutková zjištění ve věci. K námitce stěžovatelů, že se domáhal svého práva až po uplynutí několika let, uvedl, že v rozsudku Krajského soudu v Plzni, resp. Vrchního soudu v Praze z roku 2004 nebyl specifikován propadlý majetek F. B. - soudy konstatovaly, že trest postihuje veškerý majetek. Proto následovalo časově velmi náročné zjišťování a dohledávání majetku F. B. státem. Žalobu na určení vlastnictví podal stát 20. 12. 2006, první jednání se konalo dne 24. 6. 2008, dne 30. 6. 2008 došlo k rozšíření žaloby i na stěžovatele jako žalované ve sporu o určení vlastnického práva.

27. Pokud mají stěžovatelé za to, že dodatečně prokázaná neplatnost smlouvy o převodu nemovitostí nemůže jít k jejich tíži, první vedlejší účastník se domnívá, že by se stěžovatelé měli obrátit s nárokem na náhradu škody na zcizitelky - paní B. a paní Š., neboť ony nesou největší díl viny na současném postavení stěžovatelů. Obezřetní investoři, kterým je a bylo nedostatečné uplatnění zásady materiální publicity známo, na zápisy v katastru nespoléhají a sami prověřují nabývací tituly těch, se kterými jednají, a to nejméně po vydržecí dobu směrem do minulosti.

28. Stěžovatelé snáší argumenty ve prospěch názoru upřednostnění ochrany dobré víry nabyvatele nemovité věci i při absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnického práva. Ústavní soud v několika nálezech konstatoval, že dochází-li ke střetu principu ochrany dobré víry nového nabyvatele a principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka, je nutno najít praktickou koordinaci mezi oběma těmito principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti.

29. První vedlejší účastník se domnívá, že by se nemělo judikaturou měnit platné právo a že je nepřípustné prolomení zásady nemo plus iuris. Do 1. 1. 2014 byla nedostatečně zakotvena zásada materiální publicity v katastru nemovitostí. Je ovšem třeba zdůraznit, že princip materiální publicity zakotvený v ustanovení § 980 odst. 2 nového občanského zákoníku nepůsobí absolutně. Platí vyvratitelná právní domněnka, neboli "má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem". Nový občanský zákoník poskytuje naturálnímu vlastníkovi ochranu v § 985 a násl. Jestliže někdo nabyl nemovitost od nevlastníka v dobré víře opírající se o zápis v katastru nemovitostí označující převodce za vlastníka, nestal se za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 vlastníkem této nemovitosti, ale jejím oprávněným držitelem. V případě absolutní neplatnosti právního úkonu se nabyvatel nemůže dovolávat ochrany řádně nabytého vlastnického práva v dobré víře, neboť takové vlastnické právo vůbec nenabyl.

30. První vedlejší účastník poukazuje rovněž na to, že převažující část autorů odborné literatury (dle úpravy do 31. 12. 2013), včetně vedoucího rekodifikační komise pro přípravu nového občanského zákoníku Karla Eliáše, odmítá možnost nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry v zápis do katastru nemovitostí [Eliáš K. Mobilia non habet sequelam (O nabytí vlastnického práva od neoprávněného). Obchodněprávní revue. 2009, č. 4, s. 64.].

31. Pokud stěžovatelé namítají porušení svého vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, formulace uvedeného ustanovení neobsahuje podklad pro rozšiřující výklad zákonem stanovených způsobů nabývání vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí. Vyvodit důvody nezbytnosti poskytnutí ochrany vlastnického práva "dobrověrnému nabyvateli" z něj nevyplývá. První vedlejší účastník má za to, že nedošlo ani k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces.

32. Druhý vedlejší účastník se na výzvu soudu k ústavní stížnosti nevyjádřil. Stěžovatelé pak již práva repliky nevyužili.

IV. Formální předpoklady projednání návrhu

33. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou osobami oprávněnými k jejímu podání, jsou zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje; Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).


V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

34. Ústavní stížnost je důvodná.

35. Podstatou sporu je v judikatuře Ústavního soudu již několikrát posuzované působení principu ochrany dobré víry při nabývání nemovité věci od neoprávněného (nevlastníka). Přestože rozhodovací činnost Ústavního soudu lze v tomto ohledu považovat za konzistentní a ustálenou (byť v minulosti prošla názorovým vývojem) a stěžovatelé na ni oprávněně odkazují, v judikatuře Nejvyššího soudu stále nedošlo k odpovídající reflexi této skutečnosti.

36. Při posouzení této věci je tedy nutno vyjít z dosavadní nálezové judikatury Ústavního soudu [zejména nálezy sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011 (N 88/61 SbNU 359), sp. zn. II. ÚS 77/2000 ze dne 23. 1. 2001 (N 14/21 SbNU 101), sp. zn. Pl. ÚS 78/06 ze dne 16. 10. 2007 (N 162/47 SbNU 145; 307/2007 Sb.), sp. zn. II. ÚS 1747/07 ze dne 29. 11. 2007 (N 216/47 SbNU 845), sp. zn. I. ÚS 143/07 ze dne 25. 2. 2009 (N 35/52 SbNU 359), sp. zn. I. ÚS 3061/11 ze dne 13. 8. 2012 (N 138/66 SbNU 123), sp. zn. I. ÚS 3314/11 ze dne 2. 10. 2012 (N 165/67 SbNU 27)], jejíž podrobný přehled byl proveden v nálezu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 (body 12-15). Pro účely tohoto rozhodnutí je možné ve stručnosti parafrázovat klíčová východiska a závěry, které Ústavní soud ve vztahu k předmětné problematice a zároveň ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 konzistentně zastává [viz nálezy sp. zn. II. ÚS 800/12 ze dne 28. 11. 2012 (N 198/67 SbNU 555), sp. zn. IV. ÚS 4905/12 ze dne 10. 6. 2013 (N 105/69 SbNU 719) či sp. zn. IV. ÚS 4684/12 ze dne 20. 11. 2013 (N 194/71 SbNU 319)].

37. Princip dobré víry, chránící účastníky soukromoprávních vztahů, je jedním z klíčových projevů principu právní jistoty odvíjejícího se od principu právního státu. Nabyvateli vlastnického práva, pokud toto právo nabyl v dobré víře, je poskytována široká ochrana; toto právo nezaniká, dojde-li k zániku kupní smlouvy - ať již z jakéhokoli důvodu - která byla uzavřena jako první v řadě, neboť při opačném výkladu by si vlastník, nabyvší své vlastnictví derivativně ("s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence"), nikdy nemohl být svým vlastnictvím jist, což by bylo v rozporu s pojetím materiálního právního státu. Otázkou dobré víry takového nabyvatele vlastnického práva se tak obecné soudy mají zabývat nejen v případě relativní, ale též absolutní neplatnosti smlouvy, která předcházela smluvnímu vztahu, na jehož základě došlo ke zpochybňovanému nabytí vlastnického práva - k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí - posledním nabyvatelem v řadě.

38. Princip ochrany dobré víry působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka. Řešení vzniklého sporu tak musí vyjít z pečlivého zkoumání individuálních okolností každého případu a - s ohledem na zásadu nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet - s náležitým a přísným hodnocením dobré víry nabyvatele vlastnického práva. Je přitom "nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti". Vzhledem k tomu, že právní úprava účinná do konce roku 2013 byla Ústavním soudem vyhodnocena jako "neslučitelná s ústavněprávními maximami, neboť v rozporu s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv v dobré víře neposkytuje ochranu vlastnickému právu dalších nabyvatelů", obecné soudy musí samy poskytovat ochranu vlastnickému právu osob jednajících v dobré víře. To samozřejmě neznamená, že by obdobná ústavní ochrana nemusela být poskytována rovněž původnímu vlastníkovi, jehož vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí nebylo s ohledem na absolutní neplatnost provedeného převodního úkonu na jinou osobu nikdy převedeno.

39. Po srovnání vlastních judikatorních závěrů a přístupu Nejvyššího soudu k této problematice Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 (N 61/73 SbNU 163) mj. uvedl, že podle "relevantní rozhodovací praxe Ústavního soudu i Nejvyššího soudu oba jmenované soudy (respektive v rámci Nejvyššího soudu senát 30 Cdo) zastávají zásadně opačné názory na otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka a potřeby ochrany osob jednajících v dobré víře v akty a údaje ve veřejné evidenci státu. ... Ústavní soud však ani při uvážení argumentačně bohaté a nikoliv nepodložené kritiky Nejvyššího soudu nevidí důvod k upuštění od svých závěrů ...". Ve vztahu k závěrům uvedeným v napadeném rozhodnutí, jakož i ve vztahu k vyjádření Nejvyššího soudu ve věci řešené naposled uvedeným nálezem, které je v klíčových bodech shodné i v nyní posuzované věci, byť mezitím došlo k rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, lze rovněž v podrobnostech odkázat na naposled citovaný nález Ústavního soudu, který na výtky a výhrady tohoto obecného soudu adekvátně reagoval (zejména body 28, 30, 43, 44-57), ostatně činil tak i se znalostí právního názoru připomínaného rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu. Ve vztahu k nyní řešené věci není účelné zde tyto argumenty opakovat, neboť jsou Nejvyššímu soudu dobře známy.

40. Ze shora uvedeného pro nyní posuzovaný případ vyplývá, že stěžovatelé, kteří při nabytí nemovitostí evidovaných v katastru jednali v dobré víře v konstitutivní akt státu, jímž byla do katastru jako vlastník předmětné nemovitosti zapsána osoba, která na stěžovatele vlastnické právo převedla, byť tak ve skutečnosti jako neoprávněný vlastník předmětných nemovitostí učinit nemohla, požívají ústavní ochrany. Nutno uvést, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebyla zpochybněna dobrá víra stěžovatelů při nabývání nemovitostí; ostatně soud prvního stupně, jakož i soud odvolací v prvním řízení se touto otázkou zabývaly. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo ke zrušení prvního rozhodnutí odvolacího soudu však již otázka dobré víry stěžovatelů při nabývání nemovitostí, s ohledem na postoj Nejvyššího soudu, nebyla vůbec zohledněna, resp. byla vytěsněna jako nerelevantní.

41. S odkazem na již uvedenou nálezovou judikaturu, jakož např. i na pozdější nález ze dne 8. 6. 2015 sp. zn. IV. ÚS 402/15 (N 105/77 SbNU 539) v obdobné věci tak nelze než konstatovat, že napadená rozhodnutí odvolacího a Nejvyššího soudu otázku dobré víry stěžovatelů nevzala v úvahu, a to s ohledem na absolutní neplatnost právních úkonů předcházejících neoprávněných vlastníků při absenci jiných zákonných možností nabytí vlastnického práva od neoprávněného (vydržení). Takový postup se dostává do rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") s ohledem na ustálený právní názor Ústavního soudu, který vyžaduje, aby při posouzení sporu o určení vlastnictví k nemovitostem nabytým od neoprávněného byla náležitě zvažována otázka střetu práva vlastnického a práva na ochranu dobré víry v právním styku. Pominutím této okolnosti se postup obecných soudů dostal do rozporu s požadavkem ochrany takových ústavních hodnot, jako jsou respekt k právům a svobodám jiných účastníků právního styku či obecněji hodnota veřejného pořádku, a to v kontextu posouzení mechanismů právní ochrany původního vlastníka za situace, kdy jím byl (nota bene) stát na základě soudního rozhodnutí o propadnutí majetku.

42. Je proto nutno přisvědčit stěžovatelům jakožto dobrověrným nabyvatelům, že napadenými rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces (a v jeho důsledku i vlastnického práva), neboť byl neopodstatněně upřednostněn princip, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má, před principem ochrany dobré víry a důvěry v akty státu. Tento postup tak fakticky představuje aplikaci nesprávné právní normy, respektive opomenutí jiného pravidla (vyplývajícího z ústavních principů), jež na danou věc obecně také dopadá. Z tohoto důvodu tak musel Ústavní soud přikročit ke zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.

43. Napadenými rozhodnutími zároveň došlo k porušení principu závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy, a to s ohledem na opakovanou neochotu Nejvyššího soudu respektovat názor Ústavního soudu (srov. body 69 a násl. nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12, kdy byl shledán postup Nejvyššího soudu ještě oprávněným, a nikoli rozporným s čl. 89 odst. 2 Ústavy). K problematice závaznosti svých rozhodnutí, včetně závaznosti precedenční, se Ústavní soud podrobně vyjádřil zejména v nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), na nějž lze v podrobnostech odkázat, k souhrnu viz též v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 (body 66 a 67). Takové chování obecného soudu má nežádoucí dopady nejen na rozhodování sporů, jak se stalo v této věci, ale též obecně na celý soudní systém demokratického správního státu, který tak selhává ve svém poslání ochránit základní práva jednotlivce.

44. Argumentaci Nejvyššího soudu, z níž vyplývá případná ochota se podřídit názoru Ústavního soudu uvedenému shora pouze za předpokladu jeho aprobace plénem Ústavního soudu, je nutno odmítnout, neboť k tomuto stanovisku se již Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 8. 6. 2015 sp. zn. IV. ÚS 402/15 (viz výše)tak, že "nálezy Ústavního soudu mají podle čl. 89 odst. 2 Ústavy stejnou závaznost bez ohledu na to, zda se jedná o nálezy plenární či senátní, tedy obě tyto kategorie nálezů Ústavního soudu stojí na stejné úrovni a není pravda, že by snad plenární nálezy byly nadřazeny senátním. Stejně tak je zcela mylná a nemající ústavní či zákonnou oporu úvaha o tom, že by snad názor vyjádřený v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu byl nadřazen názoru vyjádřenému v senátním nálezu Ústavního soudu, resp. že by rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu bylo možno (již jen proto, že se jedná o rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu) nerespektovat (při rozhodování následujících skutkově obdobných případů) názor vyjádřený v senátním nálezu Ústavního soudu a že tento konflikt je možno řešit pouze předložením věci plénu Ústavního soudu, nebo že by (tříčlenné) senáty Nejvyššího soudu nemohly (samy bez rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu) změnit svou judikaturu prostým převzetím názoru vyplývajícího z nálezu Ústavního soudu vydaného rovněž (tříčlenným) senátem. K posledně uvedenému jsou (tříčlenné) senáty Nejvyššího soudu, stejně jako sám velký senát Nejvyššího soudu, dokonce povinny".

45. Vzhledem k tomu, že výše uvedená pochybení obecných soudů jsou dostatečným důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí, a s ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, se Ústavní soud k meritorním otázkám (hodnocení stavu dobré víry, prokazování opaku v závislosti na okolnostech případu, význam soudního rozhodnutí o propadnutí majetku), které byly předmětem řízení před obecnými soudy (včetně soudu prvního stupně), stejně jako k dalším konkrétním tvrzením a námitkám účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení v této fázi řízení nijak nevyjadřuje. Bude dále na obecných soudech, aby se takovými případně vznesenými námitkami stran dobrověrnosti nabytí vlastnictví předmětných nemovitostí v dalším řízení odpovídajícím způsobem zabývaly a vypořádaly se s nimi při respektování ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle kterého jsou právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu vázány všechny orgány i osoby.

46. S ohledem na výše popsaný zásah do práv stěžovatelů na ochranu majetku a na spravedlivý proces zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížností napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit, a to v částech týkajících se stěžovatelů. Pro úplnost je třeba uvést, že jakkoli se napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni týkal i druhého vedlejšího účastníka řízení Oldřicha Vavřičky (v původním řízení žalovaný 3), ten nepodal - z pozice nabyvatele jiných nemovitostí, než které byly předmětem ústavní stížnosti - proti uvedenému rozsudku krajského soudu dovolání ani ústavní stížnost, k ústavní stížnosti stěžovatelů se pak žádným způsobem nevyjádřil. Ve vztahu k tomuto vedlejšímu účastníkovi řízení proto Ústavní soud nemohl do napadených rozhodnutí obecných soudů nijak zasáhnout.

Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky


I.

Jelikož jsem neuspěl v senátě, a návrh stanoviska ke změně dosavadní judikatury Ústavního soudu se tak stal už potenciálně nemyslitelným, domnívám se, že ačkoli i moje vlastní vázanost nálezy Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky je dána, k odlišnému stanovisku přesto legitimaci mám, aniž bych pominul požadavky, které se k mému postavení zvnějšku váží; činím tak proto, abych - pokud možno - se nezpronevěřil nárokům vnitřním, k zachování vlastní názorové integrity.

S většinou senátu nesouhlasím, čímž - vzhledem k tomu, odkud vychází - dávám najevo, že nesouhlasím s celou judikatorní linií Ústavního soudu na dané téma, jež započala senátním nálezem sp. zn. I. ÚS 143/07 ze dne 25. 2. 2009 (N 35/52 SbNU 359) - nešťastně, a podle mne mylně - navazujícím na předchozí nález plenární sp. zn. Pl. ÚS 78/06 ze dne 16. 10. 2007 (N 162/47 SbNU 145; 307/2007 Sb.), jenž byl poté v dalších věcech (cestou vázanosti) znovu oživován a použit ke kasaci jemu kontrárních, následně vydávaných, rozhodnutí Nejvyššího soudu, který tuto judikaturu opakovaně odmítal přijmout.

Až nálezem sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014 (N 61/73 SbNU 163) Ústavní soud reagoval na výtku Nejvyššího soudu - že původní nález sp. zn. Pl. ÚS 78/06 se dané materie netýká, resp. že odtud vyplývá opak toho, co Ústavní soud následně judikoval, a že nález sp. zn. I. ÚS 143/07 a další senátní nálezy proto nestojí na srozumitelných "nosných důvodech" - a formuloval konečně ucelenou "doktrínu", jíž mínil otevřenou "válku soudů" uzavřít. Byť tak učinil, nutno uznat, s jistým pochopením a relativně "vlídně", dal současně najevo, že napříště by platilo, že "co je moc, je moc".

Této ambici (i varovně zvednutému prstu) Nejvyšší soud však opět vstříc nevyšel, a to právě v dané věci, resp. rozhodnutím, které bylo napadeno předmětnou ústavní stížností.


II.

Výše jsem již zaznamenal, že celá "kauza" započala nálezem sp. zn. Pl. ÚS 78/06, kterým Ústavní soud reagoval na situaci odstoupení od smlouvy, k němuž došlo mezi dvěma účastníky smluvního převodu, a posuzoval důsledky pro osud navazujících převodních smluv dalších, jmenovitě ve vztahu k otázce právního (vlastnického) postavení jimi identifikovaných následných nabyvatelů.

Vždy jsem zastával - i oproti tehdejší většině Nejvyššího soudu - názor, že odstoupení od smlouvy vyvolává důsledky jen mezi jejími účastníky a na platnost pozdějších převodů, k nimž došlo předtím, již vliv nemá. Vycházel jsem z jednoduchého (a dotud nezpochybňovaného) principu, že pro platnost právního úkonu (smlouvy) jsou rozhodné okolnosti, které zde byly v době, kdy byl učiněn, a jestliže do okamžiku uzavření konkrétní smlouvy k odstoupení od některé ze smluv předchozích nedošlo, zůstává tato smlouva nedotčena, a tím nemůže být ohroženo ani na jejím základě nabyté vlastnictví.

Tento názor se později uplatnil ve výše zmíněném plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 ze dne 16. 10. 2007 [(N 162/47 SbNU 145; 307/2007 Sb.), viz zejména body 18 a 20 odůvodnění], opatřeným právní větou ve znění: "Odstoupením od smlouvy podle § 48 odst. 2 občanského zákoníku se - není-li právním předpisem nebo účastníky dohodnuto jinak - smlouva od počátku ruší, avšak pouze s účinky mezi jejími účastníky. Vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své vlastnické právo nabyli v dobré víře, než došlo k odstoupení od smlouvy, požívá ochrany v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv vyvěrajícími z pojmu demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, a nezaniká."

Jak se zjevuje z druhé věty, "vlastnické právo dalších nabyvatelů" je použitým výrazem "pokud" jakoby závislé na nabytí "v dobré víře", a to se stalo pro vývoj judikatury Ústavního soudu neblaze osudným. Přitom je z textu odůvodnění nálezu očividné, že tato "závislost" nebyla míněna "opravdově", resp. "konkrétně" ve smyslu "podmíněnosti" nabytí jejich vlastnictví, ale stala se jen (nevýznamotvorným) doprovodem pro určující závěr vyjádřený v první větě právní věty, coby "pouhé" ohlášení všeobecného principu, že "dobrá víra vystupuje jako korektiv obecně platný pro občanské právo" (viz bod 26). Že důsledky odstoupení od smlouvy nastávají toliko mezi jejími účastníky a že tím nemůže být dotčeno vlastnické právo dalších smluvních nabyvatelů, platí totiž tak jako tak (bez dalšího, resp. vůbec) a netřeba k tomu nic dodávat, což i Ústavní soud v bodech 18, 20 a 27 nálezu jednoznačně uznává. "Dobrá víra" v něm tedy zazněla nad rozhodný rámec a evidentně se nestala součástí rozhodovacích důvodů nálezu.

V nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 143/07 však to, co bylo dříve mimoděčným doplňkem řečeným mimo posuzovanou věc (tj. instrumentárium "dobré víry"), nyní nabylo podoby výkladového těžiště a současně - a navíc nadto, coby další argumentační dominantu - identifikoval Ústavní soud odstoupení od smlouvy - byť bez bližšího odůvodnění - s jinými důvody zrušení smlouvy, jmenovitě s její absolutní neplatností (srov. "i když se závěry ... týkají odstoupení od smlouvy, lze je vztáhnout i na případ, kdy první kupní smlouva nebo jiný nabývací titul byla zrušena z jiného důvodu než odstoupením"). Pak podle tohoto nálezu platí, že "vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své právo nabyli v dobré víře, požívá ochrany a nezaniká".

To se stalo nešťastným hned dvakrát; jednak nesprávně ztotožňuje důsledky odstoupení od smlouvy s těmi, jež jsou vlastní její absolutní neplatnosti (zde je ve skutečnosti velevýznamný rozdíl, neboť takové důsledky samozřejmě jen na právní vztah subjektů smlouvy omezit nelze), a jednak posouvá "do hry", dokonce coby ústředního hráče, "dobrou víru", která však ani "ve hře předchozí" (na její téma) žádnou roli neměla, neboť, jak bylo řečeno, se v argumentačním portfoliu plenárního nálezu Ústavního soudu ocitla "jaksi navíc", nepotřebně, a v poloze jen všeobecné.

Totéž, co takto jednoduše sdělil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 143/07, zopakoval v mnoha rozhodnutích dalších, jmenovitě sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011 (N 88/61 SbNU 359), sp. zn. I. ÚS 3061/11 ze dne 13. 8. 2012 (N 138/66 SbNU 123), sp. zn. I. ÚS 3314/11 ze dne 2. 10. 2012 (N 165/67 SbNU 27), sp. zn. II. ÚS 800/12 ze dne 28. 11. 2012 (N 198/67 SbNU 555), sp. zn. IV. ÚS 4905/12 ze dne 10. 6. 2013 (N 105/69 SbNU 719) či sp. zn. IV. ÚS 4684/12 ze dne 20. 11. 2013 (N 194/71 SbNU 319), byť leckde - viz kupř. nález sp. zn. II. ÚS 165/11 - se toto sdělení snažil blíže rozvinout. Tato snaha o argumentační zpevnění dosavadní judikatury nalezla posléze (a dosud) finálního výrazu ve výše vzpomenutém "doktrinárním" nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014, na který reagoval Nejvyšší soud opět oponentně rozsudkem velkého senátu ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 a svůj současný postoj dal najevo ve vyjádření v dané - této - věci, které je rekapitulováno v oddílu III nálezu, jemuž nyní oponuji. Jelikož zjevně vychází z této "doktríny", činím tak v mnohém právě ve vztahu k ní.


III.

Shora jsem již naznačil, že názor, který prosazuje v klíčové otázce nabytí vlastnictví nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka Nejvyšší soud, vyjádřený naposledy v rozsudku velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, považuji za správný a ztotožňuji se s jeho závěrem, že za účinnosti občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen "obč. zák.") nemohl oprávněný držitel při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti od nevlastníka. Jelikož - z obou stran - již bylo téměř všechno řečeno, a je už proto obtížné dodat cokoli, omezím se na několik poznámek.


IV.

Ústavní soud zastává názor, že ochrana dobré víry je ústavněprávním principem, a s tím není důvod polemizovat; občanský zákoník jí také přirozeně "ochranu" poskytoval. Není však vůbec samozřejmé, že tato "ochrana" má (musí) vést i (resp. až) k založení právního důvodu nabytí vlastnictví, který zákon nepředpokládá a který prolamuje doktrínou tradičně přijímanou zásadu, že nikdo nemůže převést více práv, než má sám. Převodce, který nabyl nemovitost na základě absolutně neplatné smlouvy, právě pro tuto neplatnost se vlastníkem nestal a převést na další osobu nemá co.

Dobrověrný nabyvatel, jak jej označuje Ústavní soud, nadto není v pozitivním právu bez ochrany; má stejná práva jako vlastník, zejména právo na plody a užitky z věci a na náhradu nákladů, které vynaložil po dobu oprávněné držby. Ačkoli je povinen věc vlastníku vydat, svědčí mu nároky z absolutně neplatné (kupní) smlouvy proti jeho předchůdci, zakotvené v ustanovení § 457 obč. zák. pro režim bezdůvodného obohacení, a konečně i potencialita nabytí vlastnictví cestou vydržení (§ 134 odst. 1 obč. zák.).

Ačkoli Ústavní soud zhusta deklaruje požadavek výkladu podústavního práva, který směřuje k vnitřně bezrozpornému a homogennímu právnímu řádu, v dané věci se mu očividně zpronevěřuje již tím, že činí nesrozumitelným, resp. nezpůsobilým sourodého výkladu vzájemný vztah jím konstituovaného nabývacího titulu na straně jedné a v předchozím zmíněného institutu vydržení na straně druhé; zjednodušeně řečeno, k čemu je "dobrověrnému nabyvateli" nabytí vlastnictví vydržením za podmínky držby v dobé víře po dobu deseti let, jestliže na základě dobré víry je vlastníkem již v okamžiku uzavření absolutně neplatné smlouvy? Úvahy o "souběžné" existenci obou institutů, vtělené do bodu 56 nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 (viz výše), nepůsobí přesvědčivě právě ve smyslu tam tvrzeného rozlišení, kdy "první" nabyvatel z neplatné smlouvy by se mohl těšit toliko z vydržení, zatímco jeho nástupci (další nabyvatelé) již z "výhodnějších" pozic "dobrověrného nabytí"; ostatně přec i prvonabyvatel by měl mít výsadu příležitosti k dobré víře vycházející z důvěry ve správnost "konstitutivního" (vkladového) aktu veřejné moci (viz též níže).

Nabytí od nevlastníka sice obecně vzato možné je, ale právě proto, že je v občanském právu výjimečným, vymezeným jen pro speciální případy, se tak mohlo stát jen na základě zvláštní - a to výslovné - zákonné úpravy (viz kupříkladu nabytí od nepravého dědice), jejíž smysl by byl tudíž nutně oslaben, pakliže by bylo možné dovozovat existenci takového nabývacího titulu i mimo tuto úpravu, resp. bez přímé opory v ní. Formulace zákonného titulu nabytí vlastnictví patří zákonodárci, tj. tomu, kdo právo tvoří, nikoli tomu, kdo je má vykládat a aplikovat. Nehledě na to, že Ústavní soud k formulaci a prosazení opačného názoru přistupuje po téměř padesáti letech dominance - jemu kontrární - a konsolidované teorie i soudní praxe (což nález sp. zn. I. ÚS 2219/12 v bodu 52 i uznává), čímž však to, co má vetknuto ve svém praporu, totiž "právní jistotu", evidentně destabilizuje.

Ústavní soud sice nepřehlíží, že ochranu si zaslouží i "původní vlastník", avšak v třetím kroku testu proporcionality (viz body 39 a násl. nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12) však zásadně vítězí "dobrověrný nabyvatel", a tak se také stalo ve všech nálezech, jimiž rušil předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu (stejně jako v nálezu nynějším); tvrzení obsažené v bodu 43 nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014 (N 61/73 SbNU 163) pak není doložitelné potud, že ani původní vlastník nemusí mít "silný" vztah k důvodům neplatnosti smlouvy, resp. že jej nemusí mít také žádný. Pouze ve vztahu "k podvodnému převodu ... z původního vlastníka" se v bodu 46 tohoto nálezu uvádí, že by "následný dotčený dobrověrný nabyvatel měl vůči původnímu zpravidla velmi oslabenou pozici", a to vzhledem k hlediskům "obecné idey spravedlnosti", což však je zjevně protichůdné celkové konstrukci, na níž Ústavní soud jím sledovaný nový nabývací titul založil, jestliže i takovému "dobrověrnému nabyvateli" svědčila stejně jako nabyvatelům ostatním jinak "konstitutivní" dobrá víra a důvěra v akty veřejné moci. Není od věci ani připomenout, že zvolené měřítko "spravedlnosti" je nejen mimořádně subtilní, nýbrž stejně tak i subjektivní.

Zvláštní (a rozhodující) váhu dobré víře přičítá Ústavní soud (ve prospěch "dobrověrných nabyvatelů") zájmu na zachování důvěry jednotlivců v akty veřejné moci a presumpci správnosti jejích aktů a odtud plynoucích požadavků šetření principů "právní jistoty a ochrany nabytých práv". Nedoceňuje však, jaké povahy tyto - zde rozhodné - akty (katastrálního úřadu) byly, resp. jakou "jistotu" pro jejich adresáty tehdejší právní úprava (provedená zákonem č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů) poskytovala, jestliže katastrální úřad ve vkladovém řízení povolávala k posouzení - jen - skutečností vyjmenovaných v jeho ustanovení § 5 odst. 1 a jestliže v ustanovení § 11 výslovně deklarovala - opět jen - že "ten, kdo vychází ze zápisu v katastru ... je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci ...". Právě v tomto zákonném kontextu je totiž nutno vnímat i Ústavním soudem dovolávaný znak "konstitutivnosti" (vkladového) aktu (viz body 33, 40 a 41 nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12), jímž má být posílen úsudek o jeho "důvěryhodnosti", neboť je zřejmé, že o "pravou" konstitutivnost nejde, neboť aktem katastrálního úřadu žádné vlastnictví konstituováno (zřízeno) být nemohlo. Podobné platí i o rovněž uvažované povaze tzv. legitimního očekávání dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (bod 34 téhož nálezu), jejímž důsledkem je obhajitelný úsudek, že - naopak - za daných právních poměrů s ním počítat možné nebylo (srov. výklad podaný Evropským soudem pro lidská práva ve věci "Glaser", na který upozorňuje Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1168/2013). A není konečně od věci připomenout, že Ústavním soudem dovolávaná "dobrá víra" (§ 11 zákona č. 265/1992 Sb.) je toutéž, již jako (pouhou) podmínku vydržení zakotvuje shora zmíněné ustanovení § 134 odst. 1 obč. zák.

Stesky nad zvolenou koncepcí tzv. materiální publicity mohou být i oprávněné, nicméně takto stanovil zákonodárce a odpovídající interpretace je v právu možná jen v jejím rámci.

Jinak řečeno, rozhodnutí katastrálního úřadu nebyla objektivně způsobilá založit až takovou "důvěru v akty veřejné moci", že z nich vycházející dobrá víra (§ 11 zákona shora) by mohla být konstituantou Ústavním soudem založeného zvláštního titulu nabytí vlastnictví, který zákon nepředvídal.

Byl to ostatně sám Ústavní soud, kdo v nálezu sp. zn. II. ÚS 349/03 ze dne 1. 8. 2006 (N 148/42 SbNU 199) předtím, než "válka soudů vypukla", uzavřel, že "ochrana, již poskytuje nabyvateli dobrá víra, není takové intenzity, aby zabránila vlastníku nemovitosti účinně uplatňovat své absolutní právo", a že "pokud zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, má tato převahu nad katastrem".


V.

Ústavní stížnost stěžovatelů tedy měla být zamítnuta; samozřejmě až poté, co by plénum Ústavního soudu přijalo stanovisko, jímž by se od dosavadní judikatury distancovalo, resp. ji překonalo.