II.ÚS 287/15 #1

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. D., zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Nová Ulice, Na Střelnici 1212/39, Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2013, č. j. 4 T 10/2012-400, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 17. 4. 2014, č. j. 68 To 33/2014-433, a ze dne 31. 10. 2013, č. j. 68 To 277/2013-382, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, č. j. 8 Tdo 1250/2014-28, za účasti Okresního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byla uznána vinnou z přečinu podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1 a odst. 3 trestního zákoníku. Za spáchání tohoto přečinu byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců, jehož výkon jí byl podle ustanovení § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let (dále soud uložil stěžovatelce povinnost uhradit poškozené společnosti částku 110.000 Kč). Odsouzená se přečinu podvodu dopustila (stručně vyjádřeno) tím, že uzavřela s poškozenou společností smlouvu o půjčce peněz, na jejímž základě jí byla poskytnuta finanční hotovost ve výši 110.000 Kč, a to i přesto, že věděla, že s ohledem na výši svých příjmů a své předchozí nesplacené závazky nebude schopna dlužnou částku ve stanoveném termínu uhradit.

2. Okresní soud shledal nyní napadeným rozsudkem, který byl jeho druhým rozsudkem v této věci (první - zprošťující - byl z podnětu odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci krajským soudem v celém rozsahu zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k novému rozhodnutí), stěžovatelku vinnou i přesto, že provedené dokazování dle jeho slov soustředilo dvě protilehlé skupiny důkazů. Při druhém projednání věci však dospěl k závěru, že výpovědi stěžovatelky vyznívají nevěrohodně, na rozdíl od výpovědí svědků jí usvědčujících (tyto navíc korespondují se závěry soudního znalce). Zároveň vzal soud za prokázané, že stěžovatelce byly peníze skutečně zapůjčeny (vyplaceny), bez ohledu na skutečnost, že účetnictví poškozené společnosti nebylo vedeno úplně, řádně a průkazně. Celkově tak soud uzavřel, že provedené dokazování vede k jednoznačnému a nezpochybnitelnému závěru, že stěžovatelka naplnila všechny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu.

3. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci se s rozsudkem okresního soudu ztotožnil a odvolání stěžovatelky zamítl. Odmítl jako nedůvodné námitky stěžovatelky týkající se změny složení senátu, neboť sice uznal, že důkazy provedené před změnou předsedy senátu jsou nepoužitelné, nicméně i důkazy provedené po této změně jsou dostačující a lze na jejich základě ve věci spolehlivě rozhodnout o vině stěžovatelky. S hodnocením důkazů ze strany okresního soudu se přitom krajský soud ztotožnil, a to především ve věci nevěrohodnosti výpovědi stěžovatelky a naopak věrohodnosti výpovědí dalších svědků či v otázce prokázání spáchání dotčeného přečinu skrze další provedené důkazy (korespondence SMS zprávami, zadlužování stěžovatelky apod.). Okresnímu soudu krajský soud vytkl pouze stručnost odůvodnění výroku o výši trestu a o náhradě škody, s nimiž se však ztotožnil, a pozastavil se též nad výskytem gramatických chyb v napadeném rozhodnutí.

4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné, neboť shledal, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. I dle Nejvyššího soudu provedené důkazy prokázaly, že se stěžovatelka žalovaného jednání dopustila, kdy její tvrzení, že si žádné peníze nechtěla půjčit a že si ani žádné fakticky nepůjčila, je popíráno obsahem trestního spisu (především smlouvou o půjčce peněz, věrohodností výpovědí některých svědků, SMS komunikací apod.). Za případné pak dovolací soud neshledal ani námitky zpochybňující naplnění subjektivní stránky přečinu podvodu.

5. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatelky porušila její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušila princip presumpce neviny a z něj vyplývající princip in dubio pro reo stanovený čl. 40 odst. 2 Listiny; dále se stěžovatelka dovolává též porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Porušení svých práv stěžovatelka spatřuje předně ve skutečnosti, že se Nejvyšší soud vůbec nezabýval a nevypořádal s námitkami týkajícími se kasace původního zprošťujícího rozsudku soudu prvého stupně. Zde stěžovatelka zdůrazňuje, že odvolací soud v rozporu i s ustálenou judikaturou Ústavního soudu zavázal soud I. stupně k určitému hodnocení důkazů, konkrétně k hodnocení otázky věrohodnosti její výpovědi, přičemž tento postup je rozporný s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Dále pak stěžovatelka obsáhle přednáší argumenty, které mají svědčit o značných rozporech v provedeném dokazování, kdy odmítá, že mnohé důkazy byly v rozporu se zásadou presumpce neviny hodnoceny k její tíži. Skutkové závěry soudů tak prý jsou vextrémním rozporu s provedenými důkazy, které důkladně rekapituluje, a v rozporu se základními zásadami trestního řízení, a to včetně nedostatečného prokázání naplnění všech znaků skutkové podstaty.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a obsahem vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tvrzením stěžovatelky, že se Nejvyšší soud řádně nevypořádal s jí předestřenou námitkou týkající se protiprávního pokynu krajského soudu směřujícímu k soudu I. stupně při derogaci jeho původního rozhodnutí a spočívajícímu ve výzvě k určitému hodnocení některých důkazů.

9. Ústavní soud v této souvislosti předně připomíná svou judikaturu, dle níž ústavní pořádek nezaručuje právo na mimořádný opravný prostředek [shodně pro civilní řízení viz nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)], avšak to neznamená, že při existenci takového opravného prostředku by jeho posuzování stálo z hlediska ústavnosti mimo rámec spravedlivého procesu, jinými slovy rozhodování o dovolání se nenachází v ústavně právním vakuu a trestní řád i zde musí být vykládán ústavně konformním způsobem [nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187)]. Z hlediska povinnosti dovolacího soudu vypořádat se s jednotlivými předloženými námitkami pak Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že je povinností obecných soudů (tedy i Nejvyššího soudu) vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci (viz např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 563/03, I. ÚS 301/02, I. ÚS 593/04). Pokud přitom soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, anebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález sp. zn. I. ÚS 593/04 ze dne 20. 12. 2005 (N 230/39 SbNU 443)]. Je pak úkolem Ústavního soudu posoudit, dosahuje-li absence reakce obecného soudu na argumentační tvrzení účastníků řízení intenzity svévole [nález sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57)]. Principu práva na spravedlivý proces tak odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se nejenom se všemi důkazy, ale rovněž i s argumentačními tvrzeními.

10. Po prostudování podaného dovolání a rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom Ústavní soud dospěl k závěru, že této povinnosti Nejvyšší soud v případě stěžovatelky nedostál, protože ačkoli stěžovatelka v dovolání brojila proti způsobu, jakým krajský soud zavázal soud I. stupně ve svém rozhodnutí ve věci hodnocení důkazů, Nejvyšší soud se touto námitkou nikterak nezabýval. A to přesto, že toto pochybení mohlo eventuálně zasáhnout do nezávislosti rozhodování soudu I. stupně a zasáhnout tak i do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces.

11. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že z hlediska zachování základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces je rozhodující, zda je soudní řízení, respektive trestní řízení, jedná-li se o trestní věc, spravedlivé jako celek, nikoliv v jednotlivosti všech prováděných úkonů. Ne každé pochybení obecných soudů totiž vyvolává zásah do základního práva, který by měl být odčiněn, a na který by musel reagovat Ústavní soud. Uvedené nastalo též v případě stěžovatelky, neboť i přes absenci vypořádání se s výše uvedenou námitkou ze strany Nejvyššího soudu nebylo dotčené trestní řízení jako celek nespravedlivé a toto pochybení tak nezavdává samo o sobě důvod k derogačnímu zásahu Ústavního soudu.

12. K tvrzené protiprávnosti postupu krajského soudu Ústavní soud podotýká, že koncepce trestního soudnictví v České republice vychází z principu dvojinstančnosti, přičemž odvolací soud je oprávněn vyslovit vůči soudu I. stupně závazný právní názor a je oprávněn rovněž tomuto soudu nařídit provést úkony a doplnění (viz ustanovení § 264 odst. 1 trestního řádu), přičemž nerespektování právního názoru nebo nařízených pokynů odvolacího soudu znamená porušení zmíněného principu dvojinstančnosti soudního rozhodování a ve svých důsledcích zatěžuje vydaná rozhodnutí vadou dosahující ústavně právní intenzity [srov. nález sp. zn. I. ÚS 615/01 ze dne 20. 3. 2002 (N 35/25 SbNU 273)]. Zároveň však má stěžovatelka pravdu, že soud vyššího stupně může vyslovit pouze právní názor, nesmí ale soud nižšího stupně zavazovat k určitému hodnocení důkazů, neboť v případě trestního řízení je odvolací soud výslovně vázán hodnocením důkazů, jež provedl soud prvního stupně [viz nález sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008 (N 79/49 SbNU 153)]. Uvedené zásady nicméně v nyní projednávaném případě porušeny nebyly, neboť krajský soud žádné závazné pokyny ohledně hodnocení důkazů soudu I. stupně nedával, nýbrž pouze poukazoval na skutečnosti, které nebyly při hodnocení důkazů soudem prvního stupně vzaty v úvahu (především ve vztahu k výpovědi stěžovatelky), ačkoli dle jeho názoru tyto skutečnosti nebylo možno pominout, a uvedl, k jakým závěrům by zohlednění těchto skutečností mohlo vést. Bylo pak pouze na soudu prvního stupně, jak se s těmito dříve pominutými skutečnostmi vypořádá a jaké z toho vyvodí právní a skutkové závěry. Instrukce odvolacího soudu tak v nyní projednávaném případě nebyly pro soud I. stupně do té míry zavazující, aby musely být soudem I. stupně bez dalšího převzaty. Pokud tedy soud I. stupně následně úvahy odvolacího soudu převzal, nejedná se a priori o porušení práva na spravedlivý proces, kdy navíc nelze odhlédnout od skutečnosti, že okresní soud před vynesením nyní napadeného rozsudku provedl další dokazování, které i dle jeho slov vedlo k osvětlení důkazní situace (viz s. 8 napadeného rozsudku). Za této situace tedy nedošlo k vytýkanému porušení základních práv a svobod stěžovatelky.

13. Stěžovatelka dále napadá nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, resp. nedostatečně provedené dokazování, kdy prý soudy chybně hodnotily provedené důkazy. Ústavní soud však připomíná, že ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se proto zdejší soud může zabývat jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní práva. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoliv zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)].

14. Taková pochybení obecných soudů však Ústavní soud v případě stěžovatelky neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, nenese znaky libovůle a zjištěný skutkový stav se opírá o řádně objasněné skutečnosti. V této souvislosti musí Ústavní soud uvést, že ve všech napadených rozhodnutích se soudy řádně vyjádřily k provedeným důkazům, přičemž náležitě také rozvedly, z jakých důvodů považují jednotlivé výpovědi za objektivní a nezkreslené. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří ucelený celek, který se opírá nejenom mnohé zjištěné skutečnosti svědčící o vině stěžovatelky (viz především výpovědi některých svědků, jež soudy považovaly za věrohodné, a naopak zjevné rozpory v jednotlivých výpovědích stěžovatelky či zjištěná komunikace prostřednictvím zpráv SMS). Pokud stěžovatelka rozporuje především otázku hodnocení jí poskytnutých tvrzení jako nevěrohodných, neshledává Ústavní soud v tomto ohledu žádné pochybení obecných soudů, jež by dosahovalo ústavněprávní relevance, neboť soudy tyto své úvahy náležitě zdůvodnily (viz především důraz na rozpory v jejích tvrzeních, nelogičnost některých jejích tvrzení či rozpor stěžovatelčiných tvrzení s výpověďmi dalších svědků); zároveň se náležitě věnovaly otázce použitelnosti důkazů s ohledem na změnu ve složení senátu (viz především s. 3 napadeného usnesení krajského soudu).

15. Ústavní soud za této situace nemá důvod do procesu dokazování a hodnocení důkazů před obecnými soudy zasahovat, neboť obecné soudy řádně zjistily skutkový stav věci, postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a nelze tak dovozovat ani rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry, jež učinily. Naopak argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti lze dle Ústavního soudu v souhrnu pokládat za pouhou pokračující polemiku s vyřčenými skutkovými a potažmo též právními závěry obecných soudů, jimiž se však Ústavní soud, který není "další soudní přezkumnou instancí", nemá důvod zabývat. Obecné soudy se navíc s námitkami stěžovatelky předestřenými nyní v ústavní stížnosti stran prokázání skutkového stavu věci dostatečně vypořádaly již v napadených rozhodnutích. Uvedené platí též o prokázání naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty, neboť okresní, krajský i Nejvyšší soud se dostatečně zabývaly okolnostmi spjatými s naplněním objektivní i subjektivní stránky přečinu podvodu při jednání stěžovatelky.

16. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2015

Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu