II.ÚS 1588/15 #1

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. T., zastoupeného Mgr. Janou Lammelovou, advokátkou se sídlem Horní náměstí 7, Olomouc, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 7. 2014, č. j. 40 Nc 1402/2011-558, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 15. 9. 2014, č. j. 40 Nc 1402/2011-573, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 22. 1. 2015, č. j. 70 Co 499/2014-632, za účasti Okresního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Okresního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava rodičovské odpovědnosti, výživného a styku stěžovatele (otce) ve vztahu k nezletilým synům M. a F., jejichž matkou je Z. T.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem k návrhu matky o úpravě rodičovské odpovědnosti k nezletilým synům pro dobu před i po rozvodu jejího manželství se stěžovatelem rozhodl tak, že nezl. M. a nezl. F. se svěřují do péče matky (výrok I.), a to i pro dobu po rozvodu (výrok IV.). Dále pak stanovil výši měsíčního výživného stěžovatele ve vztahu k nezletilým dětem (5.500 Kč, resp. 4.000 Kč) a vymezil podmínky jeho úhrady (výroky V. a VI.) a rovněž stěžovateli stanovil povinnost uhradit za specifikované období dlužnou částku výživného (výroky II. a III.). Dále pak okresní soud upravil styk stěžovatele s nezletilými dětmi (výroky VII. až XII.) tak, že je oprávněn se s nimi stýkat v každém sudém týdnu od čtvrtka 16:00 hod. do bezprostředně následujícího pondělí 18:00 hod. a v každém lichém týdnu ve středu od 15:00 hod. do 18:00 hod.; dále o hlavních letních prázdninách 14 dnů nepřetržitě v červenci a 14 dnů nepřetržitě v srpnu; v každém sudém roce o jarních prázdninách od první do druhé neděle jarních prázdnin; v každém lichém roce o velikonočních prázdninách od čtvrtka do pondělí a dále o vánočních prázdninách každý sudý rok od 26. 12. 9:00 hod. do 27. 12. 18:00 hod. a každý lichý rok od 26. 12. 9:00 hod. do 1. 1. 18:00 hod., přičemž o hlavních letních prázdninách, jarních prázdninách, velikonočních prázdninách a vánočních prázdninách běžný styk odpadá. Rozhodl rovněž o nákladech řízení (výrok XV.). Doplňujícím usnesením posléze okresní soud každému z rodičů uložil nahradit České republice náklady řízení ve výši 9.637,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení na účet Okresního soudu v Olomouci.

3. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podali odvolání jak matka nezletilých synů, tak i stěžovatel, v nichž (z protichůdných hledisek) polemizovali se způsobem, jakým okresní soud rozhodl o výši výživného stěžovatele ve vztahu k nezletilým dětem, neboť byli toho názoru, že okresní soud své rozhodnutí o určení výše výživného založil na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a na nesprávném hodnocení provedených důkazů, resp. že jeho závěry jsou "nepřezkoumatelné a neurčité." Stejně tak ve svých odvoláních nesouhlasili se způsobem vymezení styku stěžovatele s nezletilými dětmi. Zatímco matka nezletilých synů navrhovala zúžení pravidelného styku stěžovatele s nimi v každém sudém týdnu tak, aby více korespondovala s jejich školní docházkou, stěžovatel byl naopak toho názoru, že okresní soud měl přistoupit k rozšíření jeho pravidelného styku v lichém týdnu vždy ve středu od 15:00 hod. až do čtvrtka do 18:00 hod.

4. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci o těchto odvoláních matky i stěžovatele rozhodl v rozsudku napadeném nyní projednávanou ústavní stížností tak, že změnil jak výroky okresního soudu týkající se určení výše výživného stěžovatele ve vztahu k nezletilým dětem, kdy ponížil částky jeho dlužného výživného [výrok I. bod. 1)] a současně zvýšil částku měsíčního výživného k nezl. F. na 5.000 Kč [výrok I. bod. 2)], tak i výroky okresního soudu, jimiž upravil styk stěžovatele s nezletilými dětmi, když zúžil jeho pravidelný styk tak, že je oprávněn se s nimi stýkat v každém sudém týdnu od pátku 16:00 hod. do bezprostředně následující neděle 18:00 hod. a v lichém týdnu vždy ve středu od 16:00 hod. do 18:00 hod. (výrok II.).

5. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného okresním soudem, který doplnil o řadu důkazů za účelem ověření si majetkových poměrů stěžovatele i matky nezletilých dětí, způsobu výchovy i jejich běžných potřeb, přičemž konstatoval, že okresní soud s ohledem na zákonná kritéria pro určení výše výživného, předvídaná v ustanoveních § 911, § 913 až § 915, § 922 a § 3028 občanského zákoníku, "správně posoudil možnosti, schopnosti, majetkové poměry i životní úroveň výživou povinného (stěžovatele), a správně ve smyslu § 915 o. z. akcentoval rovněž jeho životní úroveň." Zvýšení výše výživného stěžovatele ve vztahu k nezl. F. pak krajský soud odůvodnil výskytem "nové skutečnosti", a to, že nezl. F. od 1. 9. 2014 začal navštěvovat první třídu soukromé základní školy s platbou školného, což je dle krajského soudu třeba "jednoznačně považovat za kvalifikovanou změnu poměrů dítěte (§ 923 o. z.), která odůvodňuje nové určení výživného s účinností od 1. 9. 2014, a to v částce 5.000 Kč měsíčně." Tomuto závěru dle krajského soudu naopak nebrání další "nová skutečnost", a to, že se stěžovatel dne 7. 1. 2015 zaevidoval na Úřadu práce České republiky, neboť pracovní poměr s ním byl ukončen z organizačních důvodů, když konstatoval, že "v poměrech (stěžovatele) ke dni svého rozhodování (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) kvalifikovanou změnu neshledává, a to pro krátkou dobu trvání jeho nezaměstnanosti s přihlédnutím k tomu, že zaměstnavatelem mu bylo řádně vyplaceno dvouměsíční odstupné." Ve vztahu k úpravě pravidelného styku stěžovatele s nezletilými dětmi pak krajský soud uvedl, že "nesdílí přesvědčení okresního soudu, že je namístě upravit běžný styk (stěžovatele) s dětmi již od čtvrtka 16.00 hodin do bezprostředně následujícího pondělí do 18.00 hodin, a to při akcentaci školních povinností dětí a vzdálenosti bydlišť rodičů. Krajský soud proto s ohledem na rodinnou situaci, úroveň vztahů mezi rodiči, s přihlédnutím k věku dětí, jejich školním povinnostem i zájmové činnosti a obvyklému dennímu režimu, jakož i k poměrům rodičů a jejich časovým a hospodářským možnostem, volil nejvhodnější úpravu styku (stěžovatele) s dětmi."

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nicméně i nadále polemizuje s právními závěry obecných soudů, když na základě obdobné argumentace, jakou předestřel již v odvolacím řízení, vyjadřuje svůj nesouhlas především s konkrétním způsobem, jakým bylo obecnými soudy rozhodnuto o jeho výživném ve vztahu k nezletilým dětem, jejich právní závěry považuje za "nepřezkoumatelné a nepřesvědčivé" a samotnou výši výživného za "zcela nepřiměřenou" jeho stávající majetkové situaci. Stejně tak stěžovatel odmítá způsob, jakým obecné soudy (zejména pak krajský soud) vymezily jeho pravidelný styk s nezletilými dětmi, když jej prý zcela nedůvodně a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, týkající se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, zúžily na "standartní víkendový styk". Tento rozsah úpravy jeho pravidelného styku je dle názoru stěžovatele i v rozporu se závěry znaleckého posudku PhDr. J. Smejkala ze dne 3. 10. 2013, kdy "znalec doporučil ponechat nezletilé v péči matky, ale současně zdůraznil široký rozsah styku stěžovatele s dětmi, a to přímo v rozsahu 14tidenních intervalů vždy od čtvrtka do neděle, příp. pondělí, přičemž v následujícím týdnu by měl mít stěžovatel možnost strávit s chlapci jedno až dvě odpoledne, kdy tento rozsah styku by umožňoval dětem trávit s rodiči dobu v obou klasických výchovných situacích - v období volnočasového a v rámci plnění povinností (školních apod.)."

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s konkrétní úpravou jeho výživného ve vztahu k nezletilým dětem, se způsobem, jakým obecné soudy za tímto účelem zjišťovaly skutkový stav a hodnotily provedené důkazy, a v neposlední řadě i s úpravou jeho pravidelného styku s nezletilými dětmi. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy vyživovací povinnosti, resp. výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto vlastního hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, v jaké konkrétní výši má být stanoveno výživné, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládal v obdobném znění již v řízeních před obecnými soudy a ústavní stížnost tak fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy jeho vyživovací povinnosti, resp. jeho pravidelného styku s nezletilými dětmi, jež byly vymezeny obecnými soudy (zejména krajským soudem) a s jejichž právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.

9. K polemice stěžovatele se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o jeho vyživovací povinnosti ve vztahu k nezletilým dětem, Ústavní soud uvádí, že obecně ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení § 913 či § 915 občanského zákoníku nebo dříve účinné ustanovení § 85 odst. 2 a odst. 3 zákona o rodině). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy dle ustanovení § 120 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."). Ústavní soud zároveň opakovaně ve své judikatuře vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)].

10. V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je vystaveno řízení o určení výživného, porušeny nebyly a nelze se tak ztotožnit s námitkami stěžovatele, že rozhodnutí obecných soudů jsou toliko "nepřezkoumatelná a nepřesvědčivá." Ústavní soud je naopak toho názoru, že jak okresní soud, tak i krajský soud (po doplnění dokazování) náležitě zjistily skutkový stav věci, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových jednak pro posouzení otázky určení výše výživného stanoveného stěžovateli (majetkové poměry a finanční možnosti stěžovatele i matky nezletilých dětí, schopnosti stěžovatele sehnat si zaměstnání s odpovídajícím výdělkem), jednak pro posouzení výše nedoplatku na výživném za vymezené období, přičemž svá rozhodnutí učiněná na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnily. Krajský soud se nadto dle Ústavního soudu v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal i s argumenty, které stěžovatel předestřel v průběhu odvolacího řízení a jež byly koneckonců z velké části i obsahem nyní projednávané ústavní stížnosti.

11. K polemice stěžovatele se způsobem, jakým obecné soudy (zejména krajský soud) upravily jeho pravidelný styk s nezletilými dětmi, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna.

12. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. stěžovatelem citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 a tam citovanou judikaturu).

13. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že jak okresní soud, tak i krajský soud při svém rozhodování vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, na jejichž základě upravily styk stěžovatele s nezletilými dětmi výše uvedeným způsobem, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť plně korespondují s předestřenými ústavněprávními kritérii pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem, když dle Ústavního soudu při rozhodování kladly především důraz na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Uvedené především platí pro rozhodnutí krajského soudu, který (oproti rozsudku okresního soudu) sice zúžil pravidelný styk stěžovatele s nezletilými dětmi na víkendový styk, nicméně tak učinil s ohledem na potřebu zachování pravidelného týdenního režimu školní docházky nezletilých synů (u nezl. F. dokonce začínající), který by nezbytným přesunem do vzdáleného bydliště stěžovatele byl nepochybně narušen.

14. Ústavní soud v této souvislosti, nad rámec výše uvedeného, pouze ve formě obiter dicta, nicméně považuje za vhodné připomenout, že výše uvedené aktuální okolnosti a potřeby nezletilých dětí ovšem do budoucna (jednou pro vždy) nevylučují možnost změny úpravy stávajícího styku stěžovatele s nezletilými dětmi či dokonce úpravu jejich výchovných poměrů, neboť rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Jak ovšem zdůraznil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života." Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda zájmy a potřeby nezletilých dětí nevyžadují prohloubení jejich styku s vlastním otcem, které ostatně do budoucna doporučil i soudní znalec PhDr. J. Smejkal ve svém znaleckém posudku, a úpravu styku stěžovatele s nimi případně podle toho upravily. To samozřejmě ovšem za situace, kdy předtím nedojde k (obecně žádoucí) vzájemné shodě rodičů nad potřebou nově upravit podmínky výkonu rodičovské odpovědnosti ve vztahu ke svým nezletilým dětem, a to i bez případné ingerence soudu.

15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2015

Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu