IV.ÚS 1839/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti společnosti RUVA, spol. s r. o. se sídlem Praha 10, Révová 14, zastoupené JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem Dlouhá 16, Praha 1 proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2015 č. j. 62 Co 151/2015-42, usnesení Obvodního pro Prahu 10 ze dne 17. 12. 2014 č. j. 54 EXE 5736/2014-17 a návrhu na zrušení ustanovení § 5 odst. 1 a ustanovení § 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, takto:

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 2, čl. 37, čl. 36 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, čl. 3, čl. 90, čl. 96 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž nebylo vyhověno jejímu návrhu na zastavení exekuce.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že soud prvního stupně zamítl návrh povinného (stěžovatelky) na zastavení exekuce, neboť oproti jejímu tvrzení zjistil, že exekuční tituly byly stěžovatelce doručeny řádně, a to fikcí do datové schránky (rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 22 C 65/2011-10 dne 22. 3. 2012, rozhodnutí téhož soudu č. j. 17 C 263/2011-11 dne 30. 3. 2012 a rozhodnutí téhož soudu č. j. 26 C 35/2012-8 dne 3. 6. 2012). Exekuční tituly byly doručovány podle § 45 odst. 2 o. s. ř. a § 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen "zákon č. 300/2008 Sb.") staly se vykonatelnými a jsou tedy řádným exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. a) exekučního řádu. Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že jí sice byla datová schránka přímo ze zákona zřízena, avšak nebyla již zpřístupněna, neboť ke zpřístupnění datové schránky je nezbytné aktivní jednání člena statutárního orgánu právnické osoby, ke kterému v daném případě nedošlo. Zpochybňuje tvrzení Ministerstva vnitra, že datová schránka byla stěžovatelce zpřístupněna dne 1. 11. 2009 a namítá, že soudy nezkoumaly, zda ministerstvo skutečně bezodkladně zaslalo stěžovatelce přístupové údaje k datové schránce do vlastních rukou, a zda jí byly prokazatelně doručeny.

Stěžovatelka dále namítá, že způsob, jakým zákon č. 300/2008 Sb. upravuje zřízení a zpřístupnění datových stránek, je nezákonný a v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Zákonem není zaručeno, že se přístupové údaje skutečně dostanou do dispozice osoby oprávněné jednat za právnickou osobu, a že se osoba oprávněná jednat za právnickou osobu vůbec dozví, že jí byla datová schránka zřízena. Podle stěžovatelky by se neměla datová schránka subjektům, které mají povinnost zřídit si datovou schránku ze zákona, zřídit automaticky, ale pouze na základě jejich písemné žádosti v zákonem stanovené lhůtě, jejíž nedodržení bude sankcionováno.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí mj. uvedl, že doručované písemnosti byly řádně označeny a ohledně jejich identifikace nejsou žádné pochybnosti. Za situace, kdy se stěžovatelka v případě ani jednoho z exekučních titulů do datové schránky podle § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb. nepřihlásila, byly tyto exekuční tituly doručeny uplynutím desetidenní lhůty ode dne, kdy byly do datové schránky dodány tak, jak to vyplývá z ustanovení § 17 odst. 4 citovaného zákona. Námitka stěžovatelky, že svoji datovou schránku neměla zpřístupněnou, byla spolehlivě vyvrácena zprávou Ministerstva vnitra ze dne 23. 3. 2015, z níž vyplývá, že stěžovatelce byla datová schránka zřízena dne 10. 7. 2009 a zpřístupněna dne 1. 11. 2009, tedy více jak dva roky před tím, než jí byly uvedené exekuční tituly doručovány.

Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti tak zůstává pouze polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Stěžovatelka přitom své závěry podkládá úvahami o vhodnější zákonné úpravě způsobu zřízení a zpřístupnění datových stránek.

Jak již bylo naznačeno, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud rovněž připomíná, že podle jeho ustálené judikatury námitky, jež mohly být uplatněny v předchozím řízení, nemohou být vznášeny až v řízení u Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96).

Z uvedeného vyplývá, že ani v projednávané věci není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat řádně odůvodněné závěry soudů, podle nichž byly stěžovatelce exekuční tituly doručeny řádně, uplynutím lhůty k podání odvolání se staly vykonatelnými po stránce formální a splňují i znaky materiální vykonatelnosti.

V posuzovaném případě Ústavní soud tedy žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal, neboť přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Pokud jde o návrh na zrušení § 5 odst. 1 a ustanovení § 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., jedná se o návrh akcesorický, který podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2015


JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu